Sním, či bdím? Smrtelné historky na obrazovkách televizních

Jan Bubeníček (*1976) patří mezi tvůrce animovaných filmů, kteří námětově míří k dospělému publiku, vnášejí i odlišné nároky na vnímání, boří žánrová i vypravěčská klišé, přitom rádi zužitkovávají i odkaz minulosti, ať co se týká animačních technik, anebo vypointované nadsázky.

Podíl Bubeníčka na povídkových Smrtelných historkách je zásadní: napsal scénář, příběhy výtvarně i animačně promyslel, pak vše režíroval. Použil rozličné techniky: motion capture (tedy přenesení reálně se pohybující postavy do digitálního modelu), dále počítačovou 3D animaci někdy kombinovanou se živým hercem a reálnou bytovou dekorací. Spatříme, jak do animovaného zevnějšku vsunuje fragmenty skutečných přírodních scenerií, ale pracuje třeba i s maňásky.

Smrtelné historky sestávají ze tří rozměrnějších příběhů, navzájem oddělených kraťoučkými pohádkovými hříčkami na téma rytíř a drak. Tyto miniatury mají jednotné pojmenování (Na draka!) a na půdorysu situační grotesky zpracovávají varianty boje s drakem, zpravidla pro rytíře záhubné. Už tady se akcentují dva aspekty příznačné pro celý film: jednak záliba v hravé, nikoli však změkčující morbiditě, jednak střet malého tvora s tvorem velkým až obrovským, aniž by v této konstelaci záleželo na tom, kam spadá lidský hrdina, neboť jeho „velikostní“ postavení bývá proměnlivé.

První povídka, nazvaná Antonio Cacto (též Kaktusový dědek), spojuje počítačovou animaci se živým hercem – a daří se jí to dokonale. Jan Budař si tu zahrál nejen hlavní „lidskou“ postavu, ale „vtělil“ se i do postavičky zlomyslného skřetíka, jenž bydlí ve velkém kaktusu přivezeném z dalekého Mexika. Nadto Budař poskytl oběma figurám i svůj hlas, propletený navíc hrdinovým souběžně vkládaným komentářem. Právě zde se Bubeníčkovi asi nejlépe podařilo sloučit zdání všednosti s bláznivou nadsázkou, zjevně navazující na ničivou komiku němých grotesek.

Budařův mladík totiž zdědil byt po svém zesnulém dědečkovi (Pavel Landovský se představí toliko na jakoby amatérských záběrech, které si hlavní hrdina promítá), aniž tušil, co se v něm skrývá. A musel projít dlouhým sebepoznáním – od posedlosti obtížného skřetího spolunájemníka vystrnadit až k vzájemnému smíření a pochopení. Režisér zde hýří nápady, k těm nejpůvabnější patří demoliční honička po bytě či zpola fiktivní, uměle zestárlý dokument natočený v zasněžené mexické poušti, kde se nalezly kostřičky záhadných tvorečků, jejichž existence nějak souvisí se životem kaktusů.

Prostřední povídka Maják, posouvaná do černobílého spektra, a tudíž jakoby oduševnělá, se odehrává během střídajících se ročních období ve zpola snovém, do oparu ponořeném mokřadním prostředí, v němž přebývají bizarní bytůstky. Připomínají plstěný návlek na prst opatřený světélkem. V nesrozumitelném, chrchlavém jazyce si s údivem neustále předávají informace (skrze stařičkou černobílou obrazovku). Lépe se cítí ve světě drobného hmyzu, jímž jsou kupříkladu svatojánské světlušky, než v blízkosti velkých zvířat, která se k nim přibližují, ať již je to pes nebo poblíž se pasoucí krávy. Právě vše, co se nachází „na nedaleké pevnině“ nabývá pro ně podoby převážně jen tušených, zlověstných siluet. Jenže skutečné ohrožení představují všetečně klovavé slepice, které se nedaří zahnat ani hlučným troubením.

Závěrečná epizoda Velkej chlap jako kdyby vypadla z groteskních tarantinovských thrillerů, kdy i smrt, případně touha zabíjet, bývá provázena smolařstvím a směšností! Dvojice muppetovsky vyhlížejících užvaněných maňásků byla svým šéfem pověřena likvidací kohosi nežádoucího. Na základě náhodně získaných popisů dospějí k názoru, že to musí být nějaký velikán se svatozáří kolem sebe jako Kristus, s učenou knihou v ruce a přitom jako Rambo opásaný výkonnou zbraní. V jeden okamžik na něho skutečně narazí, aniž však tuší, že jde o obrovitou reklamní figurínu při cestě. Celý ten příběh je totiž nápaditě zasazen do reálného silničního prostředí a do neméně reálného auta, v němž se nepřetržitě hašteří oba protagonisté, z nichž jeden příliš rozumu zjevně nepobral. Je však poněkud matoucí, že motiv opuštěného dítěte, sedícího na lavičce, nejprve nasvědčuje, že by mohlo jít o vzpomínky jedné z postaviček, která se co chvíli v duchu noří do minulosti, ale pak se ukáže…  To už však prozrazovat nebudeme!

Závěrečná epizoda Smrtelných historek, nazvaná Velkej chlap, jako by vypadla z groteskních tarantinovských thrillerů, kdy i smrt, případně touha zabíjet, bývá provázena smolařstvím a směšností, foto: archiv ČT

Smrtelné historky jsou ambiciózní počin. Pravda, vyprávějí poněkud „protahovaně“ – prozrazují režisérovo okouzlení vršenými nápady. Škoda, že zejména do posledních dvou z onoho tria příběhů nevnesl Jan Bubeníček více ráznosti, na níž stojí spojovací mini-příhody s rytířem a drakem, pokaždé úderně završené morbidní pointou.

Smrtelné historky (Česko/Slovensko, 2016, 80 minut)
Scénář a režie: Jan Bubeníček, kamera: Radek Loukota, hudba: Petr Šoupa, Ivo Keilwerth, střih: Zdeněk Marek, Jan Bubeníček, masky: Vilém Percy, kostýmy: Katarína Hollá, producent: Ondřej Trojan. Hrají: Jan Budař, Pavel Landovský, Jan Bubeníček, Ondřej Trojan, Ladislav Frej ml., Jiří Schwarz, Denisa Grimmová, Aleš Najbrt, Ľubomír Piktor, Peter Havlík.

Film a bonusy jsou ke zhlédnutí zde.