Sochař Tomáš Roubal: Sexismus v reklamě byl bizarní, teď řeším závislost na telefonech

Ateliér má na dobré adrese. Ve vnitrobloku na pražských Vinohradech jeho sochy obývají tři místnosti. V jedné hlavně tvoří, další dvě jsou malým „depozitářem“ poslední tvorby. V kukle s odsáváním tu pracuje dennodenně – hned poté, co se vrátí z divadla, kde si přivydělává jako osvětlovač. Naproti vchodu do jeho ateliéru se usmívá obrovský ocelový obličej připomínající emotikony, které zaplavují svět internetu.

Kolik máte iPhonů? Také několik, jako jedna z vašich soch?

Mám jen jeden.

Ptám se, protože se ve vaší aktuální sochařské tvorbě věnujete právě závislosti na mobilních telefonech. Jak s tímto fenoménem nakládáte ve svém vlastním životě? Sledujete, kolik času na telefonu trávíte?

Vím to, protože je to až moc chytrý telefon a měří statistiku. Minulý týden jsem tak strávil asi tři hodiny dvacet minut za den. Což je šokující číslo. Za tu dobu jsem mohl mít třeba kurz angličtiny… místo toho jsem scrolloval.

Sochy Tomáše Roubala, HotDock project space, foto: archiv Tomáše Roubala

Snažíte se čas na telefonu omezovat?

Ne… Dostali mě! (Smích.) Tak to řeším aspoň v těch sochách.

To, kolik času v přítomnosti chytrých zařízení trávíme, je naše volba, anebo to už prostě je nutnost současného životního stylu?

Určitě to jde omezit. To, že jsem slabej, neznamená, že to nejde. Jenomže já v některých věcech sám sebe ovládat moc neumím.

Když o vás v roce 2017 dělal kurátor a kritik Jiří Ptáček portrét, označoval jste se za hejtra. Označil byste se tak i dnes?

Jo, ale už nehejtuju tak napřímo. Spíš si to nechávám pro sebe, dřív jsem byl až moc velká huba. Ale pořád je podle mě lepší, když někdo řekne, co se mu na dané věci nelíbí než to, co se mu na tom líbí, protože jenom kritika člověka posouvá dál. Plácání po zádech, jak je to krásný, vás nikam moc neposune. Nicméně bych řekl, že jsem hejtr v dobrém slova smyslu.

Prostě konstruktivní kritika…

Jo! Jsem konstruktivní hejtr.

A jak kritiku snášíte vy?

Chci ji. Je to jediná zpětná vazba, která má smysl. Můžu nesouhlasit, ale je to konečně nějakej názor, ne jenom „mně se to líbí“.

Socha Tomáše Roubala Problem, foto: archiv Tomáše Roubala

V minulosti jste hejtoval například Airbnb, konzumní společnost, sexistické reklamy… Co vás nejvíc štve teď?

Poslední rok hlavně internet. Na všechny jsou kladené hrozně velké nároky, ženeme se za úspěchem, člověk má pocit, že pořád musí něco hrotit. A to netrápí jenom mě, ale většinu společnosti. V tom prostoru je spoustu falešných věcí, do toho ještě umělá inteligence, přijde mi šílený, že v zákulisí nějací roboti řídí, co si my myslíme. Úplnej úlet. Vidím to jako velkou hrozbu.

Na ČT art právě běží dokument Talenty, jehož jste součástí. Na co máte podle vás talent?

Hledat chyby a dělat z nich něco, co je zajímavé. Zpracovávat je do nové formy. To mi docela jde. S chybami pracuju běžně, bez nich by moje sochy vůbec nevypadaly tak, jak vypadají. A protože se všechno učím sám, dělám jich docela dost.

Nebojíte se situace, kdy prostě budete vědět až moc dobře, jak na to?

Nebojím. Materiál mě totiž vůbec neposlouchá, a tak pořád objevuju nové možnosti. Stále jsem neprozkoumal všechny možné povrchové úpravy, a to už se technice „3D tisku kovu“ věnuju třetím rokem. Asi na všechny možnosti ani nepřijdu, ten konečný bod se dostaví, až se opravdu naštvu a přestane mě to bavit, protože je docela opruz tímhle způsobem sochy vyrábět. Často objevím technologii, která mě zaujme, začnu se jí zabývat a tu předchozí nechám za sebou. Potřebuju vývoj, jinak mě to přestane bavit. Začínal jsem se dřevem a polystyrenem, postupně jsem nakupoval vrtačky, pak jsem zjistil, že potřebuju formátovací pilu, svářečku… A tak přišlo na řadu železo. Kam to půjde dál, nevím. Zatím zůstávám u kovu.

Sochy Tomáše Roubala, Doomscrolling, foto: archiv Tomáše Roubala

Jak technika „3D tisku kovu“ prakticky vypadá?

Kurátor Jirka Ptáček to jednou nazval jako vrstvený ocelový drát. Už se mi párkrát stalo, že přišla na výstavu paní a ptala se, kde teda mám tu tiskárnu. Tak jsem jí vysvětloval, že tou tiskárnou jsem já, protože já ten drát držím a vrstvím. Lidi to trochu mate, ale v principu to 3D tisk opravdu je – stejně jako se tiskárna hýbe v osách a vrství, tak i já držím v ruce hořák, z něhož pomalu leze ocelový drát, který se v tu chvíli taví a já ho vrstvu po vrstvě dávám na sebe. Ale často narážím na limity svého ateliéru, nemám tu zásuvky, co by zvládly pořádný stroj. Není to ideální sochařský ateliér, často sem ty věci ani nemůžu odtáhnout, protože tu mám schody…

Na škole jste se věnoval hlavně kresbě a grafice. Nemrzelo vás někdy, že jste nestudoval sochařství?

Nemrzelo. Jsem takhle daleko svobodnější. Mám jiné výrazové prostředky. A taky bych řekl, že moje sochy jsou vlastně kresby do prostoru, většinou jsou hrozně jednoduché. Když se podívám na svoje staré věci na papíře, dělám teď v podstatě to samé, akorát ve 3D a je to velký a železný. Rukopis však zůstává. Můj přístup je úplně jiný než akademiků, kteří se trápí s bustou… To jsem nikdy nedělal a vůbec po tom netoužím. Chci, aby člověk netušil, z čeho jsou moje věci udělané, aby byly trošku záhadné. Zato nechci, aby byly líbivé. Dělat pěkný věci je moje noční můra. S tím někdy trochu bojuju. Když se snažím vyčistit kov, začne se hodně lesknout, což může být až trochu kýčovité, jenomže to je povaha materiálu…

Sochy Tomáše Roubala, Nevan Contempo Gallery, 2017, foto: archiv Tomáše Roubala

Proč ta hrůza z líbivosti?

Asi to vychází i z mojí povahy. Při tvorbě většinou reaguju na něco, co je negativní, ventiluju tím svoje naštvání, frustraci. Proto nejsou veselé už z principu, nejsou sluníčkové, vždycky vyjadřují nějaký sociální problém. Poslední sochy jsou inspirované tím, jak nás ovlivňuje internet, věčné surfování… To teď sám řeším, takže jde o trochu autobiografické sochy. Jak jsem říkal, sám jsem mobilu pořád nalepenej. Je mi dvaačtyřicet a nedokážu to ovládat. A považuju to za problém.

Napomáhá vám tvorba nějak to zkrotit?

Absolutně ne, je to jenom inspirační zdroj. Někdo řeší vztah trojúhelníku a kolečka, já to, co dennodenně žiju. A když je to zajímavej vizuální moment, jako třeba zámky od Airbnb, kvůli němuž si třeba nemůžu dovolit koupit byt, tak to v tvorbě využívám.

Sochař Tomáš Roubal, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Děláte si k těmto tématům i nějakou rešerši?

Ne. Prostě vezmu základní prvky tématu a s těmi pracuju. A už vůbec si nechci zjišťovat, kdo co na to téma už vytvořil, to je úplně nejhorší, protože mě to začne svazovat. Samozřejmě nechci, aby se to podobalo tvorbě někoho jiného, to mě potom trápí. Prostě chci být svobodný.

Do jaké míry určuje výslednou podobu sochy povaha materiálu, a do jaké míry to určujete vy?

Vizi samozřejmě mám, za těch pár let, co se věnuju kovu, už i tuším, co mi dovolí, a co ne. Ale třeba nemá velký smysl dělat si skici. Ve výsledku to dopadne vždycky úplně jinak, naplánovat to nemůžu. Takže mám jasný koncept – třeba teď vím, že budu dělat čtyři figury, které interagují – ale neřeším, jak přesně to bude vypadat. Někdy si jednotlivé komponenty vyrábím dopředu a skládám to až na poslední chvíli, mnohdy je svářím až v galerii, jinak by se mi to ani nevešlo do auta.

Jako sochař jste začínal s kritikou sexismu v reklamě. Zajímá vás tento fenomén stále?

Už se tomu tolik nevěnuju. Určitě je takových projevů méně, společnost se mění, řeší se, co je za hranou a co ne, ale nikdo to v reklamách nezakáže. Pokud máš zaplacený billboard, můžeš si tam dát, co chceš, ale samozřejmě to může mít dohru.

Sochy Tomáše Roubala, Doomscrolling, foto: archiv Tomáše Roubala

Někteří umělci na současnou citlivost v umění i ve společnosti reagují negativně. Jak vnímáte vy, co se v tomto ohledu ve světě děje?

Z mého pohledu je společnost přecitlivělá extrémně a vadí mi to. Nicméně nemám žádnou funkci někde na škole, nemusím to řešit a jsem za to rád. Jsem prostě jiná generace, já jim to věřím, nechám jim to, však ať si každej dělá, co chce. Ale mně by to už tak komplikovalo život, že bych se s tím úplně nesžil. A tím pádem je třeba moje působení na škole asi docela nereálný.

Existuje nějaký zlatý střed? Protože na jednu stranu jste kritizoval sexistické reklamy, na druhou stranu je teď společnost podle vás až moc přecitlivělá…

To si každý musí nadefinovat sám, každý je citlivý jinak. Když jsem dělal sochy reagující na sexistické reklamy, samozřejmě – štvalo mě to, ale zároveň mě to bavilo, protože to bylo tak blbý, až to bylo dobrý. Přišlo mi svým způsobem geniální, že někdo prodává pračku a vedle ní dá prsa. Říkal jsem si: kdo to proboha vymyslel! Bylo to prostě úplně bizarní.

Vracíte se někdy k malbě?

Chtěl bych, ale teď zrovna nevím, proč bych to dělal. Často nevidím důvod, proč motiv malovat, když tu stejnou věc můžu říct fotomontáží nebo nějakou banální kresbičkou. Nakoupil jsem si plátna, barvy, ale když chci začít, tak nevím, co a proč malovat. Socha mi smysl dává, protože tvořím nový hmatatelný objekt. Sem tam teď ujedu k nějakému reliéfu, na který použiju třeba odpadové materiály ze soch. Trochu mě ovšem obtěžuje, že všechno, co dělám, je šedý, černobílý… Každý den koukám jenom na to železo, už bych si od toho vážně chtěl odpočinout. Zároveň je pro mě hrozně důležitý mít deadline, protože pracuju každej den a jenom deadline mi dokáže stopnout to přemýšlení o tom, jak by socha měla nakonec vypadat. Už není čas na hrdinství, v jednu chvíli musím udělat všechna definitivní rozhodnutí.

Cult, 2015, foto: archiv Tomáše Roubala

V dokumentu Talenty jste prozradil, že abyste se mohl věnovat umění, musíte mít ještě další práci. Co děláte mimo vlastní tvorbu?

Ano, to se od té doby nezměnilo. Pracuju jako osvětlovač v dětském divadle. Ale samozřejmě bych byl rád, kdyby se moje sochy prodávaly víc. Pak bych si mohl dovolit dělat větší produkci, nakoupit lepší materiál, mít asistenta… Peníze v tvorbě dají svobodu. Bez divadla bych složenky asi nezaplatil, dává mi jistotu. A pak je tu ještě velká nejistota. Protože otázka není, kolik ten den vydělám, ale kolik utratím. Ve skutečnosti platím za to, že můžu pracovat.

Spolupracujete s nějakou galerií?

Ne. Jsem solitér…

Co vás tedy žene dál?

Vím, že dělám dobrý věci a baví mě to! Když nebudu mít aťák, no tak budu doma kreslit malý formáty tužkou. Když jsi kreativní člověk, tak tě to naplňuje. Nechápu, jak někdo může ležet čtrnáct dnů na pláži, to mě fakt nebaví. Navíc nesnáším teplo.

U sváření snad není teplo?

Je, velký, to má tisíc dvě stě stupňů…

Série WAAM, foto: archiv Tomáše Roubala

Co to dělá s vaším zdravím?

Zatím nic, uvidíme, co bude dál… Samozřejmě mám kuklu s odsáváním, mám nejdražší filtraci, co je, nicméně to, co dělám, zdravé určitě není, to je jasný. Ale co jsem mohl, to jsem pro to udělal.

V roce 2012 vaše autorská kniha vyhrála Nejkrásnější knihu roku. Ještě pořád se věnujete knižní produkci?

Pár věcí jsme ještě natiskli, ale postupně na to už nebyl čas… Takhle jsem dělal všelicos. Měl jsem i galerii na Žižkově. Ale bralo mi to čas na soustředěnou práci v ateliéru. Zpětně si říkám, že byla škoda, že jsem se rovnou nesoustředil na jednu věc. Po škole jsem se spíš tak probíjel, neměl jsem ateliér, tak jsem maloval na stěny. Pak jsem měl hrozný ateliér v Holešovicích, a teď jsem už asi dvanáct let tady.

Chodí za vámi sběratelé?

Občas ano, ale na můj vkus docela málo. Zároveň se nechci vlezle pořád někomu připomínat…

Doomscrolling, foto: archiv Tomáše Roubala

Nepomohlo by dělat více výstav?

V roce, kdy jsem měl snad nejvíc výstav v životě, jsem neprodal ani jednu sochu. A v roce, kdy jsem neměl žádnou výstavu, jsem prodal nejvíc soch. Trh s uměním nemá logiku… Často se kupuje to, co s uměním nemá nic moc společného, a prodává se to jenom díky dobrému marketingu. Nezávidím jim to, spíš mi vadí, že umělecká kritika není schopná se do toho opřít a říct, že to prostě nemá umělecké hodnoty, asi je to pro ni moc nízké… A mnozí kurátoři s takovými umělci stejně spolupracují, protože taky potřebují něco jíst.

Někteří umělci jsou proste skvělí obchodníci s perfektním marketingem, kteří propagaci své práce věnují vlastně víc času než tvorbě samotné. Jde spíš o produkt než o umělecké dílo. Spoustu lidí této obchodní strategii podlehne a koupí to i přesto, že to má nulovou uměleckou hodnotu. To podle mě dost deformuje trh s uměním. Nicméně rozumím tomu, že si sběratel dá domů něco, co se mu hodí nad pohovku.

Sochař Tomáš Roubal, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Tomáš Roubal (* 1982)

Grafik, kreslíř a hlavně sochař. Jak ve svých dřívějších obrazech, tak v současné sochařské tvorbě se zabývá politicko-sociálními problémy. Absolvoval VŠVU v Bratislavě. Za svoji autorskou knihu Black book s provokativními výjevy obdržel ocenění nejkrásnější kniha roku 2012 v kategorii beletrie. Vystavoval například v GHMP, v Galerii NoD, v Holešovické šachtě nebo v Galerii Pekelné sáně v Kroměříži. Žije a tvoří v Praze.