Šok z nového. Jak Animal Collective nepředpověděli budoucnost

Nahrávka Merriweather Post Pavilion byla ve své době ohlašována coby milník pro nezávislý rock. Psychedelický majstrštyk sklízel chválu v recenzích. Chvíli to vypadalo, že deska způsobí podobný posun paradigmatu jako předtím Nervermind od Nirvany nebo OK Computer od Radiohead. Jenže nic takového nepřišlo. Merriweather Post Pavilion dnes zní jako ozvěna budoucnosti, která nikdy nenastala.

Na konci minulé dekády za sebou Animal Collective měli divoké roky experimentů (pod různými jmény a sestavami), které spojovala láska k hudebnímu volnomyšlenkářství a k improvizaci. Jejich nahrávky z poloviny minulého desetiletí (Sung Tongs, Feels) pomohly definovat freak folk jako žánrovou oázu excentriků vracejících se k lidové hudbě předrockových časů i divokého hledačství nových forem. Na konci dekády Animal Collective do své radostné psychedelie uvítali i elektronické nástroje – syntezátory, sekvencery a samplery. Jestli byla jejich hudba dříve hnaná touhou po útěku před digitálním chaosem, tady přitakali jedničkám a nulám a jejich potenciálu osvobodit lidskou mysl. Pořád připomínali hipíky džemující u ohně, až na to, že tentokrát měli v rukách elektronické mašiny.

Poslechněte si celé album Merriweather Post Pavilion, na snímku: Animal Collective při koncertě v roce 2016, foto: Natalie Somekh (MAT MAG), video: YouTube

Zvuková architektura písní z Merriweather Post Pavilion zní dodnes úžasně: na sebe navrstvené samply hystericky křičící z mixu evokují senzorické přetížení, jemuž je vystaven člověk surfující po internetu; a na tento základ Animal Collective staví klenuté, hymnické refrény zdeformované kosmickými efekty. Je to jako futuristická verze desek Beach Boys ze šedesátých let, která vlastně volá po stejně slastném pocitu drogového „drop out“, ovšem ten je občas u Animal Collective zatížen moderní úzkostí. Merriweather Post Pavilion je soundtrackem k lidskému vědomí, jež se přepnulo a stojí před nekonečnými možnostmi svého nového stavu, rozhlíží se po nich a těší se na jejich naplnění, ale zároveň má trochu strach.

Takhle nějak – obrazně řečeno – vypadal i indie rock Léta Páně 2009. Bílí muži s kytarami se přestali bát experimentovat, vzali za své aktuální výboje elektronické hudby, hip hopu či R&B a zdálo se, že nastává opětovný úsvit žánru, pestrobarevná budoucnost nových zvuků a žánrových mutací. Album Merriweather Post Pavilion bylo záhy následováno podobně expanzivními a hledačskými deskami – Grizzly Bear vydali Veckatimest, Dirty Projectors přišli s Bitte Orca, z druhé strany oceánu se přihlásili The xx se svým snivým minimalistickým eponymním albem.

Když si rozkliknete nynější články referující o výročí Merriweather Post Pavilion či diskuze pod nimi, většinou v nich pisatelé barvitě vzpomínají na okamžik, kdy poprvé uslyšeli intoxikující melodii Into The Flowers, frenetické industriální riffy Summertime Clothes, nálety laserových kobylek v Daily Routine nebo když se spustil beat v My Girls. Animal Collective tehdy dali posluchačům pocítit šok z dosud neslyšeného. Čeští posluchači měli to štěstí písně z desky slyšet už několik měsíců před jejich vydáním. Animal Collective totiž nejprve nový materiál testovali na turné, v jehož rámci v létě 2008 dorazili do pražského Divadla Archa. Byl jsem – stejně jako kdokoliv, s kým jsem se ten večer bavil – z té chaotické rave párty budoucnosti poněkud zmatený, zážitek to byl skoro z kategorie sci-fi.

Deska Merriweather Post Pavilion předčasně „prosákla“ na internet na konci roku 2008, což albu asi ublížilo komerčně, ale zároveň mu to dodalo patinu podvratnosti. Když deska oficiálně vyšla v polovině ledna následujícího roku, ekonomika USA se zrovna propadla do těžké krize. V září 2008 ji odstartoval pád banky Lehman Brothers, vzápětí dolehla s nebývalou intenzitou, krachovaly podniky, lidé přicházeli o práci a úspory. A to není zrovna nejvhodnější doba na fantazírování o budoucnosti hudby; nadšené recenze na desku krčící se v kulturních rubrikách bylo snadné přehlédnout v záplavě děsivých ekonomických zpráv.

Dnes víme, že americká (a potažmo globální) ekonomika tehdy stála na okraji propasti. Sice vše relativně dobře dopadlo, avšak strach, který krize zasela, o pár let později politicky zužitkovali populisté. Popkultura reagovala na vývoj nejrychleji. Místo sonického futurismu Animal Collective se v následujících letech přihlásila o slovo retrománie ohlížející se do časů, kdy „bylo líp“. Za vše hovoří fakt, že nejprodávanější „indierockovou“ deskou roku 2009, albem, které načrtlo vývoj na nezávislé scéně, se stal titul Wolfgang Amadeus Phoenix francouzských Phoenix, postavený na návratu do osmdesátek.

Když jsme nedávno seděli v Londýně s publicistiou Johnem Doranem a on se ohlížel za deseti lety existence hudebního portálu Quietus, který spustil v září 2008, shrnul dobu trefně: „Byla to nejkonzervativnější dekáda, kterou Západ zažil od padesátých let. V popu i mimo něj.“ Strach z toho, že by se podobná katastrofa mohla opakovat, paralyzoval kreativitu. Budoucnost, kterou Merriweather Post Pavilion naznačil, nenastala. Místo toho žijeme v době, kdy indie rock zní předvídatelně a opatrně.