Spousta filmů včetně všelijaké vaty

V průběhu let se několikrát vyměnili programoví dramaturgové. Běžný návštěvník tyto změny nepostřehne, a možná si jen letmo uvědomí, jak se během čtvrtstoletí tato akce rozrostla. Rozsahem může konkurovat Letní filmové škole v Uherském Hradišti i karlovarskému festivalu. Pokud ponecháme stranou všelijaké atrakce, které nabízejí zábavu gastronomickou, divadelní i hudební, mohli si diváci letos vybírat ze zhruba sto sedmdesáti titulů.

Ani letos nebyl Febiofest omezen na hlavní město. Po pražské části (15.– 23. března) se přehlídka přesouvá do regionů, v nichž ovšem nabídne jen ochutnávky, výhradně poskládané ze snímků nachystaných do tuzemské distribuce. V Olomouci pak 21. dubna skončí putování po šestnácti českých, moravských i slezských městech.

Stejně jako v uplynulých letech, i letos proběhla soutěž v rámci sekce Nová Evropa. U řady titulů šlo o prvotiny, u nichž nezáleželo na tom, zda již soutěžily na jiné přehlídce. Kupodivu tu chyběl zástupce domácí tvorby, pominut byl i vítězný snímek z letošního Berlinale, na němž se podílel český koproducent. Poněkud obskurní porota, jako obvykle složená z 33 filmových fandů a vedená letos zpěvačkou Martou Kubišovou, vybírala z deseti položek. Zvítězil francouzský snímek Xaviera Legranda Střídavá péče (mimo jiné oceněný již na benátském festivalu), přichystaný už do zdejších kin. Vypráví o složitém postavení kluka ocitnuvšího se mezi znesvářenými rozvedenými rodiči, u nichž se zájem dítěte ocitá na posledním místě. Ohlas Střídavé péče ve Francii byl různý: zejména ženské časopisy (jako Marie Claire, Femme actuelle, Marianne, Elle) jej vychválily nepochybně kvůli zvolenému tématu, odborná periodika (Cahiers du Cinéma) volila spíše slova odsudku.

Střídavka není žádná legrace. Scéna z filmu francouzského režiséra Xaviera Legranda (* 1979) Střídavá péče, foto © Haut et Court

V soutěžní sekci bychom nalezli i jiná inspirativní díla. Třeba ruský film Kantěmira Balagova poněkud negramotně překládaný jako Těsnota (lépe Stísněnost). Pojednává o rozpadu židovské rodiny po únosu syna. Odehrává se totiž v blízkosti Čečenska a odráží napjatou situaci, jaká tam před dvěma desetiletími – v době válek – panovala. Při uvedení v Cannes způsobily pozdvižení jakoby dokumentární záběry, v nichž čečenští bojovníci podřezávají zajaté ruské vojáky. Pozoruhodné bylo rovněž dánské drama Svůdce, kde režisér Milad Alami vypodobnil osudy íránského uprchlíka, jenž doufá, že prostřednictvím sňatku s evropskou ženou získá povolení k trvalému pobytu; jenže krátící se lhůta jej žene k unáhlenostem. Svůdce realisticky popisuje sporné stránky související s přistěhovalectvím. Ovšem uvědomělý epilog, kdy se nakonec vyhoštěný migrant spořádaně vrací do vlasti a k rodině, se s realitou zjevně rozchází.

Tematických sekcí bylo letos osmnáct. Některé vsázely na jistotu, jiné se otevřely nezaručeným oblastem. Pokud bychom hledali léty prověřené hodnoty, pak lze jmenovat kolekci filmů s ohlasem uvedených nejen na minulých ročnících Febiofestu: snový horor z časů frankistické diktatury Faunův labyrint (režírovaný Guillermem del Torem, jehož Tvář vody letos excelovala při udílení Oscarů), dále se promítaly např. Hříšné noci, Lola běží o život nebo Pianista. Jistým vodítkem při výběru mohli být i osvědčení režiséři, již dnes řazení mezi klasiky světové kinematografie – Volker Schlöndorff, Roman Polanski, Wim Wenders, Bille August, Terrence Malick, Takeši Kitano. Jenže tito tvůrci mají většinou svá nejlepší léta (i ohromující výpovědi) dávno za sebou a jejich nynější tvorba sotva přitáhne větší pozornost: je sebestředná, dramaticky vyprázdněná a mnohdy i realizačně slabší.

Tradicí Febiofestu jsou rovněž profily evropsky významných, byť divácky obtížněji stravitelných a u nás sotva známých režisérů (Leos Carax, Arnaud Desplechin, Kornél Mundruczó), kteří jako by natáčeli jen pro mnohdy snobské festivalové publikum. Ostatně žádné z představení, která jsem navštívil, nebylo vyprodáno, v některých případech sály zely prázdnotou, případně diváci odcházeli. Obecně také ovšem platí, že převážná část filmů na Febiofestu je natolik nová, že bychom k nim stěží našli nějaké tuzemské ohlasy. A samozřejmě volba se mění v sázku do loterie: kolik zbytečných filmů musí divák spatřit, než si s uspokojením řekne, že konečně viděl něco smysluplného. Jenže na festivalech se uvádějí (a jsou oceňovány) především filmy takzvaně festivalové…