Strach a strašení: Portál v Conques a současná média
Jedním se zažitých stereotypů o „středověku“ je bezesporu představa, že šlo o období, kdy církev strašila peklem a ďáblem, aby mohla lépe manipulovat lidmi. Tato doba je i proto prezentována jako primitivní, stejně jako lidé, kteří v ní žili. Ale je tomu skutečně tak? Nejde spíše o projekci přítomnosti do minulosti? Není strach jedním z hybných prvků spíše naší dnešní civilizace?
Při pohledu na výjev Posledního soudu na tympanonu klášterního kostela v Conques ze samotného počátku 12. století by se mohlo zdát, že zmiňované stereotypy nejsou daleko od pravdy: Přímo nad vchodem do chrámu je totiž zobrazen Kristus jako soudce, který odděluje dobré od zlých. Ti první jdou do ráje, místa, kde vládne až neuvěřitelný pořádek a harmonie, ti druzí končí v pekle, kde jsou zobrazeny ty nejstrašnější tresty a mučení. Hříšníci jsou tam grilováni, věšeni, nabodáváni, nebo prostě vařeni v kotlích. Aby to celé bylo ještě strašnější, každý společenský stav tehdejší společnosti, včetně kléru, tam najde své zástupce. Pozornější pohled na tento pestrobarevný svět (z jehož původní barevnosti dnes vidíme pouze zbytky) však odkrývá i jinou rovinu: V ráji je sice hodně svatých, ale také pěkná nuda. Naopak křepčící čerti, kteří vypadají trochu jako divadelní masky, přitahují naši pozornost mnohem víc: mohou vystrašit, ale také pobavit. Někteří jsou dokonce snad skoro sympatičtí. Kristus jako soudce je samozřejmě připomínkou toho, co člověka čeká po jeho smrti a na konci časů.
Na druhou stranu je však třeba si představit poutníky, kteří do Conques proudili v davech od 10. do 13. století a kteří před portálem čekali na vpuštění do posvátného prostoru chrámu. Některé z nich zobrazení soudu mohlo děsit, ale většina se pohledem na portál během jeho středověké komentované prohlídky, kterou mniši poutníkům pravidelně poskytovali, bezesporu bavila. Humor to mohl být i docela drsný – vždyť na portálu je například zobrazení králíků, kteří týrají sodomitu – ale zábava před portálem rozhodně nechyběla. Dokonce i dnes, když dekorace portálu každý večer turistům vysvětlují místní premonstráti, je v Conques vždy veselo.
Co bylo tedy cílem celé kompozice? Určitě šlo o to vybídnout člověka k tomu, aby se zamyslel nad tím, jak žije. Zároveň to byl také způsob, jak názorně propojit svět lidí se světem neviditelným, a přetvořit tak biblické poselství v pochopitelné a zároveň působivé divadelní drama, vytesané do kamene. Šlo ze strany církve o manipulaci? V určitém smyslu jistě ano, ale podle našeho soudu by bylo zavádějící si myslet, že motorem všeho byl strach. To, oč šlo, bylo vytvářet svět harmonický, v kterém má církev vedoucí úlohu, kde spolu zlo i dobro bojují, ale kde je zároveň možné se od srdce zasmát i ďáblovi.
Proč tedy máme tedy dnes vůči minulosti tak zaryté předsudky? Částečně proto, že středověká katolická církev se minimálně od 18. století netěší dobrému jménu. Osvícenci se totiž snažili skrze smyšlené problémy se středověkou církví poukazovat na palčivé problémy současnosti. Ideologie 20. století potom tento spor o minulost jen zostřily. Jedním z důvodů, proč však hledáme strach a strašení v minulosti i my dnes, je fakt, že na něm stojí aktuální mediální zájmy. Vyvolání strachu je totiž skvělý prostředek, jak si zajistit „klikání“ a tedy i související příjmy. Způsob medializace nedávné koronavirové krize nebo aktuálních tragických událostí na Ukrajině to jen potvrzuje: Zdá se, že spíše dnes než ve středověku je strach dobrý byznys.
