Stranger Things jsou nákupním centrem plným nostalgie

Úspěch první série v roce 2016 náleží k velkým počinům Netflixu. Bratři Matt a Ross Dufferovi nepatřili ke známým jménům. Streamovací impérium jim dalo volnou ruku a výsledkem byl seriál, který invenčně kombinoval prvky hororu a sci-fi osmdesátých let, bzučel v rytmu analogů, vyvolával úsměv návratem spielbergovských dětských postav, herečky Winony Ryder a léty prověřených klišé. Temná i vtipná jízda, zarámovaná ve zjevném odkazu na romány Stevena Kinga motivem sousedících a prolínajících se světů, se de facto přes noc stala senzací a ještě posílila už tak masivní oblibu retro návratů do osmdesátých let.

Jako mnoho seriálových model, tak i Stranger Things při svém návratu v roce 2017 zabředly do problému, jemuž se říká „fan servis“. Náhle jako by už nešlo o rozvíjení příběhu, nýbrž o plnění fanouškovských přání, odškrtávání povinných kolonek a stále jalovější opájení se referencemi na „osmdesátkovou“ popkulturu. Druhá řada variovala a přidávala na kadenci i na délce odkazů. Nejsilnější byla v momentech, kdy motiv tenkého závoje mezi normálním světem a zrůdnou dimenzí „upside down“ přeměnila elegantně na velmi civilní metaforu dospívání, opouštění dětských fantazií a přijímání pokřiveného světa dospělých.

Podívejte se na trailer k seriálu Stranger Things, foto: Netflix, video: Netflix / YouTube

Třetí série si naplno přiznává, co seriál Stranger Things v jádru zosobňuje od svého počátku: výstřední, bláznivý lunapark nostalgických atrakcí a odkazů, které jsou o to zábavnější, oč více jsou vyvanulé a vytržené z původního kontextu. Tvůrci výrazně ubrali na vážnosti i na snaze vyhovět fanouškům až příliš pietním pomrkáváním po ikonách popkultury. V jedné z mnoha okatě absurdních scén nechávají otcovskou postavu šerifa Jima Hoppera (skvělý David Harbour) pobíhat v košili evokující obskurní detektivní seriál Magnum (1980–1988) po zábavním parku a nahánět se s ruskou verzí Terminátora.

Zatímco v předchozích sériích doléhal z hloubi osmdesátých let na město Hawkins plnou vahou horor inspirovaný zmíněným Stephenem Kingem, ale též klasikami Johna Carpentera, ve třetí řadě je to studenoválečný akční film s bláznivě zastaralou polaritou světa. Bratři Dufferové nejsou vybíraví, když vedle uznávaných klasik jako Terminátor Jamese Camerona klidně sahají do ideologické stoky a přivlastňují si s potměšilým šklebem elementy militantní agitky Rudý úsvit (1984) Johna Miliuse. Ústřední roli tentokrát nehrají tajné základny, rodné domy a hluboké lesy Hawkinsu, nýbrž nově vybudované nákupní centrum Starcourt, kde se koncentruje konzumní aktivita amerického městečka i sny teenagerovských hrdinů. Nevkusná, neonová katedrála kapitalismu slouží Stranger Things za členité herní pole i coby kousavý komentář k umělosti nostalgie, z níž seriál stále žije, ale k níž se tu náhle chová s podstatně menší úctou. Naplno si totiž přiznává její spotřební charakter.

Návrat do Reaganovy hyperkonzumní éry po způsobu třetí série Stranger Things, foto: Netflix

Náladové zlomy z bláznivé komedie do hororových pasáží, v nichž se obyvatelé Hawkinsu transformují v odpudivou kašovitou hmotu ovládanou zlovolnou inteligencí z dimenze za trhlinou, seriál neustojí úplně přesvědčivě. Je to jízda na horské dráze, která občas stejnou měrou vyvolává spokojená zamručení i úšklebky nad citelnou kostrbatostí. Zkrátka: Stranger Things hledají rovnováhu mezi extrémy ne vždy přesvědčivě. To však nic nemění na tom, že působí mnohem živěji, bezprostředněji a zábavněji než v předchozí sezóně. I proto, že se nenechávají zatížit očekáváním velkých přesahů. Ano, opět tu rezonují témata prvních vztahů, opouštění dětských fantazií a přijímání dospělých kompromisů, ovšem jádrem seriálu je radost z hravého posouvání děje, nápaditého vršení klišé a jejich krkolomných kombinací.

To neznamená, že Stranger Things ve třetí sezóně neobsahují příjemné nuance. Překvapivě intenzivně tu vyznívá původně nesympatická postava středoškolského seladona Steva Harringtona, který přímo z amerického snu vpluje do tragikomické reality praktického života, kde už není „quarterbackem, po němž touží každá roztleskávačka“. Jeho subtilní anti-romance s kolegyní ze zmrzlinárny Robin obsahuje ty vzácné momenty, kdy Stranger Things přinášejí něco víc než jen směsici hororu a nostalgické švandy; fungují především jako hrdá obhajoba křehkých, ale houževnatých outsiderů, kteří žijí v paralelních světech.

Pocit, že náboženství jménem Stranger Things se velmi rychle vyčerpalo, nemizí ani s třetí řadou. V téhle podobě však jeho neustálé návraty do neexistujícího ráje dětských fantazií aspoň vyznívají decentně podvratně a cíleně vyvolávají na jazyku onu nezaměnitelnou chuť, pro niž se vžilo těžko přeložitelné sousloví: guilty pleasure, řekněme provinilá rozkoš.

Stranger Things – Season 3 (USA, 2019, 8 epizod, celková stopáž 7 hodin 29 minut)

Tvůrci: Matt Duffer, Ross Duffer, scénář: Matt Duffer, Ross Duffer, William Bridges, Kate Trefry, Paul Dichter, režie: Matt Duffer, Ross Duffer, Shawn Levy, Uta Briesewitz, kamera: Tim Ives, Lachlan Milne, hudba: Kyle Dixon, Michael Stein, střih: Dean Zimmerman, Nat Fuller. Hrají: Winona Ryder, David Harbour, Millie Bobby Brown, Finn Wolfhard, Gaten Matarazzo, Caleb McLaughlin, Natalia Dyer, Charlie Heaton, Joe Keery, Noah Schnapp, Cara Buono, Maya Hawke, Cary Elwes, Jake Busey, Francesca Reale a další.