Svět Mitche Wellinga: Hudba a duševní zdraví

Hudba se zabývá pocity smutku od svých prvopočátků. Existuje nespočet lidových písní o ztrátě lásky. Většina bluesových písní se věnovala zoufalství, i když zpětně víme, že témata zhrzené lásky a rozkmotřených přátelství měly v případě blues často politický kontext vyplývající z nešťastné situace Afroameričanů v dobách otroctví a rasové nerovnosti. To Američan Mitch Welling je jiný případ: v jeho podání se skoro zdá, že na psychických problémech jde najít krásu. Na jednu stranu existují lidé, kteří by na písně jeho projektu Flatsound přísahali jako na pomoc v těžkých časech. Na stranu druhou: opravdu nám v nejhorších stavech pomáhá, když se smutek a beznaděj poetizuje? Vítejte tedy ve světě Mitche Wellinga…

Welling založil projekt Flatsound v roce 2007. Své první písně nahrával na levné diktafony a většinou si je nechával v šuplíku. Roku 2010 publikoval debutové EP Losing the Interest and Trust I Had in You (Ztrácení zájmu a důvěry, které jsem v Tebe měl). Už název napovídá, že nešlo o veselé kusy. O rok později se toto EP (šířené pouze po internetu) stalo populární na platformách jako Soundcloud či Tumblr – Wellingova estetika se potkala s tehdy se rozvíjející subkulturou sadboys a sadgirls, tedy smutných mladých lidí, kteří se však neztotožňovali s ideály již umdlévajícího emo stylu. Byli jiní v tom, že se považovali za velmi citlivé, až přecitlivělé jedince, které nezajímal zoufalý řev a kytarový hluk, nýbrž spíše ztišené umění a literatura. Byli prostě smutní. A často sami.

Jsem vám blízko

Hudba Flatsound tedy přišla ve správnou dobu. Něžná a intimní, Welling v písních spíš šeptá, než zpívá. Posluchač má pocit, že mu interpret vypráví o svém životě a svých trápeních. Většina alb od Flatsound zní jako konverzace s blízkým kamarádem. Podporuje to i autorova komunikace s publikem: publikuje fotografie ze svého každodenního života, na webovou stránku přidává třeba básně či aktuality o tom, co prožívá. Odpovídá na otázky fanoušků. Nikdy si přitom na nic nehrál. Bylo a je na něm poznat, že má o lidi, co jej poslouchají, opravdový zájem. Často se navíc stává, že na Twitteru píše, že se omlouvá, ale po nějakou dobu kvůli své psychice nebude na nic odpovídat, ani vydávat novou hudbu (zrovna v tuto chvíli je zavřený z osobních důvodů jeho e-shop). I ta lidskost a přirozenost z něj učinily unikátní postavu nezávislé scény. Prostě veřejně přizná, když má psychické potíže a těžké období. A má-li on špatné stavy a otevřeně o nich mluví, není tragédie, že já, posluchač, je mám taky.

Už od debutu je na Wellingově hudbě unikátní to, nakolik zní – přes všechnu něžnost – syrově. Je v ní přítomný element záměrné nedodělanosti. V autorových skladbách slyšíme, jak otevírá dveře, pokládá kytaru, jak se nadechuje, jak odkudsi přichází. Navíc v počátcích nahrával na levná zařízení, takže mu není rozumět úplně dokonale, posluchač musí na texty dávat pozor. Často jsou v průběhu stopáže implementovány ambientní pasáže se smíchem jeho kamarádů, nebo záznamy jakéhosi oznámení z letiště. Welling se stal vyhledávaným tvůrcem pro alternativní mládež, která chtěla slyšet něco jiného než folkové bardy svých tátů.

Zvláštní dualita

Zatím největší úspěch Flatsound sklidil albem Sleep (2012), jednou z mála jeho nahrávek, na něž vyšly regulérní recenze ve větších magazínech. Postupně se z nenápadného alba, které Welling vydal ve skromném nákladu, stal díky internetu titul, který hudebníka dostal do éteru. Nyní má Flatsound na Spotify skoro 330 tisíc pravidelných posluchačů měsíčně. Skladba právě z alba Sleep, pojmenovaná If You Love Me, Come Clean, má na Spotify přes sedm milionů poslechů. Welling tomu prý doteď nemůže úplně věřit, často o tom píše na twitterovém účtu. Což neznamená, že by se jeho stav díky tomu výrazně zlepšil. Součástí životopisu na jeho stránkách je informace, že osm let nedokázal opustit dům. V poslední době na Snapchat nahrává videa, v nichž hovoří o tom, jak mu deprese aspoň umožnila považovat život za opravdu krásný, když je mu líp.

Poslechněte si skladbu  Sleep, na snímku dvě verze obalu stejnojmenného alba, foto: Twitter

Sleep oproti předešlým nahrávkám působí koncepčně: u každé následující skladby tohoto alba je zřejmé, že v něčem navazuje na tu předešlou. Ubylo zvukové syrovosti. První půlka skladeb je převážně kytarová s jemným vybrnkáváním a trochou subtilního elektra. Občas se skladba na konci zvrhne v řev nebo v hymnu fungující v kontrastu vůči citlivosti a sebelítosti předešlých slok. Příkladem budiž Don’t Call Me At All: začíná jako píseň plná lásky a čekání na osobu, která autora opustila: „Není to tím, že bych neměl slova/ jenom nechci být tím, kdo je říká/ raději bych to ponechal jako tajemství/ dokud k nim nedojdeme/ a tak si položím hlavu na vítězství tohohle smutku/ a vím, že se tomu těžko věří/ ale zítra začneme znovu.“ Z tiše pronášené víry, že se všechno spraví, Welling ke konci přechází do hlasitého popěvku, v němž mluví o novém partnerovi své ztracené lásky a dokola opakuje, ať mu rozhodně nevolá, pokud jim to neklapne. Zvláštní dualita se nachází u většiny skladeb. Dovoluje posluchači pocítit stejnou měrou lásku, kterou prožívá, jako vztek, jejž v sobě po opuštění má.

Hudba jako terapie?

Hudba Mitche Wellinga může pro spoustu lidí působit jako deník člověka, který i jejich pocity dokáže shrnout do poetických tvarů, aniž používá vzletné metafory – to vše podbarvené melancholickou hudbou. Potvrzují to komentáře pod písněmi na YouTube, které jsou z většiny osobními vyznáními, v nichž se pisatelé svěřují se svými nejintimnějšími problémy a zklamáními. „Chtěl jsem napsat, že tohle album mi pomohlo usnout, ale pak jsem se probudil a začal jsem řvát a brečet,“ píše jeden z nich. A jiný: „Tahle deska je jedna z posledních věcí, které poslouchal můj kamarád, než jsme ho navždy ztratili.“

Může se tedy zdát, že hudba ze Sleep napomáhá. Jeden z výzkumů i mluví o tom, že lidem s depresí pomáhá spíše smutná hudba, neboť ta veselá v nich posiluje úzkost z toho, že by měli cítit něco, co necítí. Jenže na základě osobní zkušenosti učiněné před necelými čtyřmi roky mohu říct, že ve Wellingově se dá úplně ztratit: poslouchat ji stále dokola, neboť vystihuje cosi ve mně, co mě užírá. Přestal jsem tehdy poslouchat cokoli jiného; všechna ostatní hudba se mi zdála neupřímná. Texty jako „Monstra v mé skříni mě sledují/ dny se krátí a v noci nejde spát/ kombinace obojího je smrtí všeho/ jestli mě miluješ, prosím pospěš si“ mě udržovaly v kontinuálním smutku, do něhož jsem se nořil jako do pohodlné postele. Až do chvíle, kdy mi došlo, že vlastně pohodlná vůbec není. Že moje úzkosti se možná nelepší proto, že se jim každý den se sluchátky na uších znovu a znovu otvírám.

Naděje v nekonkrétnosti

Problém hudby Mitche Wellinga tkví v tom, že její smutek vyvěrá ze závislosti – ze závislosti na milované osobě, která odešla. A pokud si posluchač prochází bolestným rozchodem, má pocit, že mu tento tvůrce až neuvěřitelně mluví z duše. K diskografii Flatsound jsem se teď na chvíli vrátil. Tentokrát jsem se už necítil pohodlně. Došlo mi, že i když je zabalená v krásné (a občas ovšem i patetické) poetice, je vlastně něco nebezpečného na tom, že si estetizujeme vlastní bolest a dobrovolně se v ní koupeme. A všiml jsem si nyní, že první půlka alba Sleep je završena přece jen jistou nadějí: „Už nemůžu přisuzovat všechnu zodpovědnost tobě/ a nevzdám to, dokud nebudu svobodný“ zpívá se ve skladbě „It`s Thursday, January 12th And This Is The Last Time I’ll Talk About Drowning. Došlo mi, že tuhle píseň jsem si tenkrát nepouštěl. Ignoroval jsem ji natolik, že jsem zapomněl, že tam vůbec byla. Prostě jsem ji nechtěl. Estetizace bolesti v těch předešlých písních mi přišla krásnější a silnější než naděje a osvobození se. Odmítal jsem brát zodpovědnost za svůj život. Chtěl jsem se v něm topit. Myslím, že tohle se stává posluchačům Flatsound často. Ale nechci Wellinga z čehokoliv obviňovat. Jen zkrátka tvoří skladby, jejichž prostřednictvím lze ztratit povědomí o širším kontextu světa a vlastních problémů. Je pak na posluchačích, zda si udrží či získají odstup.

Mark Rothko: Bez názvu (1968), repro: MoMA

Druhou polovinu alba Sleep tvoří ambientní hudba. Nakonec jsem našel něco pozitivního v ní. Je beze slov, klidná, občas zazní jen posmutnělé drnkání na kytaru. Její smutek je nekonkrétní, neváže se na nikoho a na nic. Podobně jako třeba obrazy Marka Rothka, z nichž je cítit něco spirituálního i něco výsostně smutného, ale je na každém divákovi, co jim přisoudí. Naděje smutné hudby zůstává v nekonkrétnosti. Jak zpívá sám Welling: „Napsal jsem album pojmenované Spánek/ a došlo mi, že je doopravdy o probouzení.“

Autor je publicista.