Sláva neodpouští. Memoáry zpěváka Suede nejsou žádné historky z natáčení

Afternoons With the Blinds Drawn, druhý svazek jeho autobiografie, není klasickým budováním vlastní rockové sochy. Je to upřímná, sebekritická a pokorná exkurze do života mladého muže z dělnické rodiny, jehož kapele se skoro přes noc povedlo dobýt Británii.

Svazek Afternoons With the Blinds Drawn navazuje na étos první, loňské Andersonovy knihy Coal Black Mornings. Zatímco v ní vykresloval svoje dospívání, problematický vztah s otcem a porodní bolesti Suede, v pokračování se mu díky svižnému, ale imaginativnímu stylu plnému lehkých metafor daří vykreslit stav opojení, který odevzdání se vlastní tvorbě přináší. „Nikdy jsem nevěřil umělcům, co říkají, že jim nezáleží na publiku. Půlka zábavy je reakce okolí,“ řekl zpěvák před vydáním knihy magazínu Quietus.

„Naše kariéra mi vždycky připadala vratká, mimo naši kontrolu a tak trošku děsivá. Jako kočárek, který někdo poslal z kopce,” píše Anderson v první kapitole nové knihy a vzpomíná na začátky Suede – to když se objevil na obálce časopisu Select v kožené bundě před britskou vlajkou. Ve stejné době magazín Melody Maker otiskl titulek „Suede, nejlepší nová britská kapela.“ Příběhy o vzniku prvního singlu i eponymní desky rámuje jediné téma: média a sláva. Anderson popisuje byznysovou dynamiku, která v obousměrném pohybu formovala jeho veřejnou i soukromou osobnost. Mezi neopatrnými mediálními přešlapy (včetně sarkastické vzpomínky na větu, že je „bisexuál, co nikdy neměl homosexuální zkušenost“) se vyjevuje portrét mladíka, který po náporu reflektorů sice toužil, ale nebyl na něj připravený. Jak si v takové situaci zachovat chladnou hlavu? Dvaapadesátiletý Anderson připomíná, že mašinérie hudebního průmyslu má svou vlastní logiku a své vlastní zájmy.

Pusťte si skladbu Sleeping Pills z roku 1993. Na snímku Brett Anderson na koncertě Suede na britském Hop Farm Festivalu v roce 2012, foto: Wikipedia.org – Ed Webster

První album kapely sklidilo obrovský úspěch. I když jí mnozí vytýkali falešný mediální hype, eponymní debut vnesl do žánru svěží směs podvratně temné erotiky (Animal Nitrate), poetiku každodenního života (Sleeping Pills) nebo romantické opojení (So Young). Suede vždycky stáli stranou chlapáctví skupin Blur a Oasis, a místo toho vystavěli svět, v němž platila vlastní pravidla a jehož příběhy se odehrávaly v zapadlých londýnských uličkách nad ránem.

Vyšponovaným očekáváním kapela naplno vyhověla druhou deskou Dog Man Star – a také poslední, kterou natočili s kytaristou Bernardem Butlerem. Během její přípravy si demonahrávky posílali už jen poštou. „Pop music z každého udělá karikaturu,“ píše Anderson v kapitole Person versus Persona. Mediální obraz začal Andersonovi přerůstat přes hlavu, protože když se kluk z rodiny, která občas jedla k obědu nalezené mrtvé ptáky, stane celebritou, nemůže to být bez následků. Když Butler za dramatických okolností z kapely odešel, byla to osudová ironie. Album Dog Man Star je totiž nejlepší nahrávkou kapely.

Temná atmosféra skladeb jako Heroine (o nenaplněné tužbě po dívce z pornočasopisů) nebo The 2 of Us (dezintegrace milostného vztahu) jakoby předznamenala Andersonův postupný pád do drogového opojení. Prostředek knihy je tak nejen výmluvným popisem všech úskalí kreativního procesu a děkovačkou, v níž se (netradičně) nezapomíná na producenty, ale taky tísnivou výpovědí člověka, kterému zastřelo mysl dno závislosti. Výsledkem byla nejen nejhorší deska A New Morning, Andersonův textařský úpadek a dlouhá série výčitek. Co by mohlo působit jako dospělácké sebemrskačství, dostává však v autorově knize nádech drobné terapie odehrávající se před světem. Líčení viny za drogové excesy tehdejší přítelkyně, ale především pečlivá dekonstrukce mýtu drogami zintenzivněné kreativity ukazují sílu Andersonova memoárového psaní – až na malé výjimky nesklouzává k patosu a balancuje na hraně mezi upřímností a praním špinavého prádla. „Myslím, že bez drog bych udělal lepší desku. (…) Za vším tím byla naivní snaha dostát falešnému obrazu umělce. (…) Snaha o romantický útěk,“ hodnotí na stránkách knihy Anderson sám sebe. Když popisuje dům uvnitř posetý spálenými hliníkovými fóliemi, je to obraz stejně tak zneklidňující jako výmluvný: umělci nejsou vůči iluzím imunní.

Anderson se však vymanil ze spárů démonů. Suede po zpackané desce a nemoci klávesisty Neila Codlinga už ne. Kapela se roku 2003 rozpadla. Anderson sice ono osudové rozhodnutí zmiňuje, ale je to jen drobná tečka v příběhu, který byl v rockových encyklopediích převyprávěn už mnohokrát. V Afternoons With the Blinds Drawn místo toho líčí tlaky, které do jejich tvorby vnesli byznysmani nebo měnící se zeitgeist, který měl brzy z Andersonova bydliště udělat čtvrť pro bohaté finanční investory.

Oba memoárové svazky jsou trochu také pohlednicemi z už neexistující podoby Anglie. Ale pisatele nesžírá melancholická nostalgie. Dokladem jsou ostatně dvě poslední desky – Suede se v roce 2010 dali znovu dohromady. Ať introspektivní Night Thoughts o otcovství, tak hororově-vesnická psychogeografie Blue Hour ukazují, že Andersonovo vidoucí textařství a cit pro atmosféru nejsou omšelé ani v roce 2019. A podpírají i knihu, která sice popisuje příběh jedné kapely, ale taky story mladého muže, jenž měl to štěstí a smůlu, že prostě miloval hudbu. Jediné, co zbývá, je zatáhnout žaluzie a – číst.

Obálka nové knihy Bretta Andersena, repro: Amazon.com

Brett Anderson: Afternoons with the Blinds Drawn. Little, Brown Book Group, London 2019, 288 stran (knihu lze objednat i v některých tuzemských internetových obchodech).