Tenkrát v Billancourtu. ČT art uvádí dokument o zlatém věku i pádu jedné továrny na sny

Z francouzské produkce uvedla ČT už řadu dokumentů o firmách podnikajících ve sféře umění. Například snímek Harcourt, příběh jednoho mýtu (2012) zmapoval osudy prestižního fotografického studia, Rivalové za stříbrným plátnem (2016) se věnovali zakladatelům velkých filmových výroben Charlesi Pathému a Léonu Gaumontovi.

Optimismus dvacátých let XX. věku

Ateliéry Billancourt byly vybudovány kvůli natáčení historických velkofilmů, která nebylo možné realizovat v plenéru. Filmy jako Tři mušketýři (1921/1923) nebo Napoleon (1927) získaly ve své době mimořádnou oblibu rovněž u nás, ačkoli dnes jsou zapomenuty a sotva je spatříme jinde než na specializovaných přehlídkách. Pocházejí vesměs z časů předzvukových, jsou samozřejmě černobílé – a třeba v případě Tří mušketýrů (a Tří mušketýrů po dvaceti letech), které pořídil Henri Diamant-Berger, lze dokonce uvažovat o jakémsi předobrazu pozdějších televizních seriálů. Uváděly se totiž na pokračování: První jmenovaná série měla šest samostatně uváděných epizod, druhá dospěla k pěti. A ohromovaly výpravností. Architekti třeba rekonstruovali, jak vyhlížela raně novověká Paříž (namátkou: Kolem katedrály Notre-Dame se rozprostíralo – dnes už neexistující – schodiště).

I samotné natáčení bývalo velkolepé: V akci se najednou ocitlo i deset kamer, kulisy zaplnily tisíce statistů. A majestátností se chlubily i filmové premiéry. Tři mušketýři i Napoleon, ohromující svou výpravností, zruinovali některé z majitelů ateliérů, kteří tvůrcům neprozřetelně poskytli volnou ruku. Zejména šestihodinový Napoleon předvedl všechny myslitelné technické výboje své doby včetně umně rozpohybované kamery, promyšleného střihu i širokoúhlého obrazu rozděleného do tří samostatných segmentů, na nichž mohl probíhat tentýž děj nebo události vzájemně odlišné; každopádně bylo zapotřebí tří promítacích přístrojů, takže jen málokteré kino mohlo tento film uvést v podobě, v jaké jej režisér Abel Gance zamýšlel. Bohužel z obou velkofilmů se pro nás zachovala pouhá torza.

Když bylo třeba, vytvořila se celá krajina – z natáčení filmu L’Auberge rouge (1923, režie Jean Epstein); záběr z dokumentu Billancourt: Belmondo, Delon, Gabin a ti druzí, foto: archiv ČT

Konec velkých iluzí

Billancourtské ateliéry prošly bouřlivým vývojem: Počátkem třicátých let vyhořely, hrozil jim zánik, nakonec se opět zaskvěly v původní kráse. Ale sebevražedně nákladné velkofilmy tam už nevznikaly. Dařilo se projektům finančně méně náročným, zato úchvatným svou vizuální podmanivostí. Proslulost získaly filmy takzvaného poetického realismu, schopné vykouzlit podmanivý obraz prostředí i lidských niter – tvůrci jako Jacques Prévert a Marcel Carné jimi po mnoho let uváděli do vytržení uměnímilovné publikum. Jean Renoir zde stvořil své vizuálně daleko střídmější výpovědi o naději. Celosvětovou proslulost získalo (proti)válečné drama Velká iluze (1937), díky němuž si definitivně prosadil hvězdné postavení herec Jean Gabin.

Ateliéry sice tedy spolehlivě produkovaly jak díla ceněná, tak divácké trháky, ale jejich zaměstnanci neměli na růžích ustláno. Technický personál pracoval třeba čtrnáct hodin denně za nevalné mzdy, panovaly tvrdé podmínky, neboť producenti a režiséři nehodlali diskutovat o tom, že by právě teď něco nebylo možné. Teprve stávkové nálady vedly ke zlepšení pracovních podmínek. Ukázalo se, že bezejmenní zaměstnanci, kteří udržují v ateliéry v chodu a často mistrně zvládají svou profesi, jsou nepostradatelní.

Své postavení si Billancourt udržel i za války, vznikaly tam zábavné, nenáročné produkty, ale také deziluzivní výpovědi. Leckteré filmy zachycující pokřivenou, zbabělou tvář francouzské společnosti jsou záhy osočeny jako projev kolaborace s nacisty. Třeba režisér Henri-Georges Clouzot se ocitl ve velkých problémech vinou dodnes působivého kriminálního dramatu Havran (1942), který pojednává o dopadu udavačství. Vyskytly se dokonce hlasy žádající, aby byl popraven za pomlouvání francouzského národa.

Aktualizovaná verze Shakespearovy látky Milenci z Verony; roku 1949 režíroval André Cayatte – scénář k němu napsal společně s básníkem Jacquesem Prevértem; záběr z dokumentu Billancourt: Belmondo, Delon, Gabin a ti druzí, foto: archiv ČT

Nástup nových časů

Po válce se ateliéry, roku 1941 rozšířené o boulogneskou pobočku, opět rozběhly naplno. A právě pobočka v Boulogne postupně získávala navrch. Souběžně se v pařížských ateliérech pracovalo na desítkách titulů, z nichž některé trvale vstoupily do (minimálně) evropského diváckého povědomí: Cayattova aktualizovaná verze Shakespearovy látky Milenci z Verony (1949), Clairova fantaskní Kráska noci (1952), Autant-Larova vražednická tragikomedie Červená krčma (1951). Vesměs jde o černobílá díla, která svou obrazovou nápaditostí dokázala skrýt, že i venkovní scény vznikaly v ateliéru – stavěly se tam celé ulice a obytné bloky stejně jako rozlehlý les; kulisy se mohly posouvat, aby se kamera mohla mezi nimi bez zábran pohybovat. A všude se vyskytovaly nadcházející hvězdy: Fernandel, Gérard Philip, Brigitte Bardotová, Gina Lollobrigida, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon…

Od padesátých let se kameramani i režiséři učili zacházet s barevným materiálem, který vyžadoval přece jen větší hodnověrnost ateliérových staveb a odlišné svícení. Světlo světa tu spatřila i nejnákladnější francouzská produkce té doby, přepis Hugova románu Zvoník u Matky Boží (1956). O desetiletí později přibude jedna z divácky nejúspěšnějších francouzských komedií Velký flám (1966) s Louisem de Funèsem a Bourvilem. Za pár let se objeví další hit – Velký blondýn s černou botou (1972) s Pierrem Richardem. Ateliéry se také otevírají zahraničním zakázkám, hollywoodské firmy přitahují levnější ceny, natáčela se tam třeba bondovka Moonraker (1979).

Jenže v souvislosti s rozvojem televize a nových technologií zejména a právě Billancout upadl do hluboké krize, neschopen vydělat si na provoz. V roce 1992 byly provozy v Billancout uzavřeny (dnes v těch místech sídlí společnost Canal +). Ateliéry v Boulogne zůstávají, v roce 1999 prošly rekonstrukcí a dnes nesou název Canal Factory.

Dokument o Billancourtu nijak nepřesahuje úroveň obdobných vyprávění, prostě používá osvědčené postupy. Staví na početných ukázkách ze slavných filmů, nechybějí ani náhledy do zákulisí, do způsobu natáčení. Na dávné časy vzpomínají v archivních záběrech tehdejší tvůrci, ale přicházejí rovněž jejich potomci, aby zavzpomínali na vlastní dětství spojené s pobytem v ateliérech, popisují své podmanění tímto prostředím.

Ve filmu hovoří i dosud žijící umělci, kteří v billancoutských ateliérech také pracovali – kupříkladu režiséři Roman Polanski nebo Patrice Leconte či herečka Françoise Arnoulová. Komentář pak vysvětluje a prolíná jednotlivé události, nastiňuje dějinný kontext. Odneseme si poznání, že dělat film může být činnost magická i dobrodružná, avšak nevyzpytatelná. Může totiž následovat jak úspěch, tak zavržení toho, na čem v ateliérech všichni tak usilovně pracovali…