The Dirt míchá blyštivý chaos a požitkářskou metalovou verzi Bohemian Rhapsody
Šokující úspěch filmařsky sotva průměrné a v mnoha nesprávných ohledech kontroverzní biografie Queen nabízí proslulým kapelám za zenitem recept na nový úspěch: nechte zfilmovat svou verzi příběhu a oslavte tím sebe samotné. Lidi si vás znovu najdou.
Abychom nebyli k losangeleským zlobivým dětem glam metalu Mötley Crüe nespravedliví – jejich biografie nemohla být fenomenální diváckou explozí Bohemian Rhapsody přímo ovlivněná, protože to popírá časovou souslednost. Každopádně streamovací impérium Netflix potvrzuje dobrý cit pro přicházející trendy. Krátce poté, co biografie Queen, snímek původně nikým nechtěný, dobyl trh a bodoval na Oscarech, zařazuje Netflix do svého portfolia podobně laděný portrét kapely, která si libovala v rockerských klišé, přičemž jim dokázala propůjčit až patologický rozměr.
Čtveřice z Los Angeles začínala jako typický výhonek heavy metalu osmdesátých let s kašírovanými pentagramy a okázalým vzýváním satana. Postupně se propracovala k vypulírované, stadionové macho image. Výsledkem byl hédonistický „blonďatý“ glam metal, jenž namísto zla a agrese vsadil na líbivost, okázalý sex appeal, destruktivní životní styl a luxusní pozlátko. Mnohými dodnes vysmívaný glam metal je dokonalým plodem nevkusu osmdesátých let; je čelní srážkou undergroundových kořenů metalu s plážovou pompou Kalifornie, s křiklavostí strečových kostýmů a s pudlí kadeřavostí účesů rockových seladonů. Zatímco značná část metalové scény vzývala temnotu, odnož zvaná glam rozjásaně oslavovala sex, drogy a rock’n’roll. Pro Mötley Crüe byla tahle svatá trojice více než jen povinnou součástí image – byla hlavním motorem jejich existence.
Podívejte se na trailer k seriálu The Dirt, foto a video: Netflix / YouTube Nelze se proto divit, že jejich filmová biografie The Dirt je především v první polovině pojatá coby bakchanálie plná explicitní nahoty, flašek bourbonu a kilogramů bílého prášku. Party stíhá party, exces stíhá exces. Mötley Crüe se rvou, souloží, demolují pokoje a vedle toho se stávají generačním fenoménem. The Dirt pracuje se zcizovacím modelem vyprávění, který k podobnému životnímu stylu zřejmě nevratně připnul Vlk z Wall Street Martina Scorseseho.
Scénář vychází z knih všech členů a snaží se střídat jejich perspektivy, nechat herce glosovat dění do kamery, občas navíc ironicky tematizuje uměleckou licenci v zachycování reality (tím připomene sportovní tragikomedii Já, Tonya). Není v tom pranic objevného, nic moc svěžího, ale jako dynamický sled feťáckých skečů a divokých hudebních čísel to vlastně funguje, i proto, že The Dirt hudebníky redukuje na čtveřici různou měrou temperamentních komediantů.
Obálka k soundtracku z filmu The Dirt, foto: Netflix
Režisér snímku, Američan Jeff Tremaine (*1966), měl dosud v portfoliu jen celovečerní verze rozjívených reality show skečů Jackass. Právě vidlácká přímočarost a explicitnost si s materiálem zprvu dobře rozumí. Dokud je film The Dirt veden v tempu „buranissimo forte“, dokonale koresponduje s kudrnatou velkohubostí a nahlouplou maškarádou hudby Mötley Crüe. Dobrý snímek to není v žádném případě, ale v žánru exploatace a slapstick komedie má své specifické kvality, které nejlépe vystihuje krátké zjevení Ozzyho Osbourna, jenž si v době vzestupu Mötley Crüe odbýval své vrcholné feťácké období s blond přelivem a kokainovou nadváhou. Komponované vystoupení šílence ze země Oz u hotelového bazénu patří k místům, kde se nevkus blíží maximu. Tedy k místům, kde se The Dirt cítí nejlépe a pohybuje se s nonšalantní jistotou.
Bohužel to je pouze polovina „veselého“ příběhu. Ta druhá začíná poté, co si v jedné z vrcholných sekvencí projdeme s bubeníkem Tommym Leem všední den na turné z perspektivy první osoby. Když party skončí, přijdou konsekvence. Tragická autonehoda, kterou pod vlivem alkoholu způsobí zpěvák Vince Neil. Závislost kytaristy Nikkiho Sixxe na heroinu, která vrcholí klinickou smrtí (a po ní další dávkou). Totální rozklad většiny členů a s ním související krize kapely, která v devadesátých letech rychle opouští výsadní pozice, jež obsazují autentičtí outsideři z grunge scény.
Jakmile se The Dirt nemůže chytit nekonečných lajn, dynamicky nastříhaných koláží demolic hotelů a sledu z řetězu utržených večírků, začne se drolit do nepřesvědčivých dramatických a melodramatických fragmentů, z nichž ční podprůměrná režie a herecké limity jinak dobře zvolených protagonistů. Nakonec se Mötley Crüe dopracují k dojatému comebacku a ke známému zjištění, že kapela je víc než rodina. Jde o plochý a šablonovitý biopic, jenž se dlouho úspěšně kryje za křiklavý štít lahodně nevkusné glam metalové crazy komedie. Takže syndrom „Netflix original“, rozuměj v lecčems odvážné filmové vize, kterou ovšem hyzdí špatná dramaturgie, se projevuje i zde.
V něčem se však Tremainově filmu daří zachytit estetiku kapely a podstatu svých předobrazů lépe než sterilní Bohemian Rhapsody v případě osobnosti Freddieho Mercuryho. Mötley Crüe jsou něco jako roky přenošená a neléčitelná puberta. Trapná, místy vyloženě otravná, ale ve své přímočarosti vlastně nakažlivá. The Dirt absolutně kolabuje, když se ho divák pokouší brát vážně. Jako čisté glamové guilty pleasure však má svoje místo na slunci… Hudbu Mötley Crüe vás tenhle film milovat nenaučí, ale umožní vám docenit určitou hovězí dokonalost losangeleského tělesa a falešný lesk jedné dekády.
Tak tohle je ten glam metal. Záběr z filmu The Dirt, foto: Netflix
The Dirt (USA, 2019, 107 minut)
Režie: Jeff Tremaine, scénář: Tom Kapinos, Rich Wilkes, kamera: Toby Oliver, hudba: Paul Haslinger, střih: Melissa Kent. Hrají: Machine Gun Kelly, Iwan Rheon, Pete Davidson, Leven Rambin, Douglas Booth, Daniel Webber, David Costabile, Kabby Borders, Tony Cavalero, Joe Chrest, Joshua Mikel, Courtney Dietz, Rebekah Graf, Sylvia Grace Crim a další.
