Točte o mně, ale nic na sebe neřeknu. Proslulý trenér Mourinho před kamerami Netflixu

Minisérii Mourinho pro streamovacího giganta vyrobila londýnská produkční společnost Ventureland, která před třemi lety Netflixu dodala dokument Beckham, čtyřdílnou minisérii o proslulém anglickém fotbalistovi, jenž svůj sportovním uměním nabytý kapitál dokázal rozmnožit podnikáním a také prodejem své fotogenické osobnosti pro různé kampaně. Tohle mimochodem Davida Beckhama a Josého Mourinha spojuje – rovněž portugalský trenér se ochotně věnuje reklamě a marketingu. U Beckhama bylo zřejmé, jak si protagonista výsledek ohlídal, některá hodnocení minisérie rovnou mluvila o hagiografii. Portugalec nejspíš finální tvar až tak nedozoroval, alespoň takový je z dokumentu dojem, ale limity toho, kam filmaře pustí, jsou evidentní. Režisér Joe Pearlman, v jehož filmografii převažují dokumenty o hvězdných muzikantech (a jeden takový zase zrovna točí), sice mimo záběr občas klade trenérovi přímočaré otázky, ale ten odpovídá se suchou distancí.

Special One s.r.o.

José Mourinho (* 1963) byl jistým zjevením nejprve čistě fotbalově. V roce 2002 se stal trenérem FC Porto a s tímto sice předním portugalským týmem, ale ekonomicky výrazně chudším, než jsou evropští kluboví giganti, nejprve vyhrál Pohár UEFA a roku 2004 dokonce Ligu mistrů. Takže jej koupil ruský miliardář Roman Abramovič, jenž si rok předtím pořídil londýnskou Chelsea FC a začal do ní lít obrovské peníze.

Když Mourinho přicestoval pracovat do Anglie a sedl si před novináře, nešetřil sebevědomím, pro někoho arogancí, nepoužíval trenérskou hantýrku. O sobě prohlásil, že je Special One, Výjimečný. Tenhle okamžik se také probírá v první epizodě minisérie: režisér s ním trenéra konfrontuje, ten opáčí, že to myslel jen a pouze tak, že prostě dva dny před příjezdem do Londýna vyhrál s Portem Ligu mistrů, a to se přece za výjimečné považovat dá.

Je jasné, že se tu hraje o slovíčka, protože svým následným působením na různých trenérských štacích Mourinho stvrzoval, že „speciální“ rozhodně je. Nejen provokativními slovy a gesty, nejen tím, že na sebe strhával obdobnou pozornost jako nejlepší hráči, ale také výsledky – jak s Chelsea FC, tak následně s Interem Milán, Realem Madrid a pak znovu s Chelsea. Jenže tahle titulová a pohárová jízda v roce 2015 skončila a od té doby bez valných úspěchů vystřídal pět dalších týmů, než se letos v létě vrátil do Realu Madrid, což minisérie v závěru také zaznamenává.

Oněch posledních deset let – ne snad rovnou plonkových, ale také nikoliv skvělých – minisérie potlačuje, neptá se, jak se reálně změnila Mourinhova pozice na trenérské a obecně fotbalové scéně. Režisér Pearlman se nicméně Portugalce ptá, proč i v časech svých největších úspěchů nevydržel u výše jmenovaných velkých klubů déle, zda u něho nefunguje jakýsi syndrom tří sezón. A Mourinho? Nic takového prý nikdy neexistovalo. Faktem ovšem je (když zůstaneme u anglických mužstev), že Arsène Wenger u Arsenalu, David Moyes u Evertonu, Pep Guardiola u Manchesteru City, Jürgen Klopp u Liverpoolu, natož Alexi Ferguson u Manchesteru United vydrželi mnohem déle. Přestože se Mourinho uvedl při svém prvním ostrovním angažmá skvěle, narazil na představy miliardáře Abramoviče, že se bude vyhrávat dál a dál a víc a víc – a tak se Portugalec v roce 2007 z Chelsea poroučel, a totéž se opakovalo roku 2015, když se do londýnského klubu dva roky před tím vrátil.

Z netflixovského dokumentu je patrné, že Mourinho je sice Special One, ale v tvrdém, čím dál nemilosrdnějším soustrojí velkého fotbalu, který vyžaduje obrovské prostředky, jimiž disponují lidé určitého typu, je i on, celebrita, vyměnitelným kolečkem (pro pořádek, což minisérie nezmiňuje: po totálním vpádu Ruska na Ukrajinu v roce 2022 byl Abramovič donucen Chelsea FC prodat). Tento obecný ekonomicko-společenský vývoj se svou kulturou okamžitého efektu se v Mourinhově případě potkává s jeho konfliktní povahou, kterou se ostatně netají.

Jde to vůbec jinak?

Kdyby byla minisérie Mourinho nasazena na nějakém sportovním kanále, bylo by to nejspíš skoro úplně v pořádku. Tam lze počítat s publikem, které si užije přehršle záběrů ze zápasů, v nichž triumfovala Portugalcem vedená mužstva, a které je vděčné za vzpomínky někdejších fotbalistů, již pod Josém Mourinhem hráli, ať je to John Terry, Frank Lampard, Didider Drogba či Petr Čech (všichni Chelsea) a někteří další. Jenže od Netflixu i při vědomí všech dramaturgicko-tematických kompromisů globální platformy čekáte, nebo byste měli čekat, něco víc, respektive něco méně sportovního. Cosi obecnějšího o člověku-protagonistovi. A toho se vám u Mourinha dostane v nedostatečné míře. Ale ona je vlastně „nedodělaná“ i sportovní stránka věci.

„Ze sledování série vycházíte pouze s částečnou představou o Mourinhově skutečné kariéře, téměř bez vhledu do taktických inovací, které ho učinily tak úspěšným, a – co je ze všeho nejvíc frustrující – bez skutečného pochopení toho, kým je pod svou okázalou fasádou,“ píše Louis Chilton v britském Independentu.

V podobném duchu se vyjadřuje Phil Harrison v Guardianu: „Dokument se nevyhýbá jeho (Mourinhově) často otřesnému chování, ale nikdy se nedostane k jádru věci.“ Podle recenzenta se „momenty zpovědi, zranitelnosti, ztráty ostražitosti neobjevují dostatečně často – ani nejdou dostatečně hluboko –, aby tento film zaujal kohokoli kromě fotbalových nadšenců. Mourinho otevřeně přiznává, že v životě nemá moc jiných věcí. S jeho rodinou se poprvé krátce setkáváme asi patnáct minut před koncem závěrečné epizody.“

Skutečně: manželka a dcera se synem se objeví jen na archivních fotografiích, nezazní od nich ani slovo. Mourinho říká, že kdyby neexistovala jeho trenérská kariéra, tak by o něm film nevznikal, takže točte o mé kariéře a nečekejte, že vám budu něco důvěrného vyprávět o sobě. Ale jak bylo řečeno, ani ta kariéra není nahlédnuta se vším všudy.

Výše citovaný Louis Chilton v recenzi rovněž poznamenává, že minisérie sice nezastírá Mourinhův egoismus nebo jeho zálibu v nepřátelské atmosféře velkých zápasů, ale současně si Portugalec diktuje konverzaci a některé pro protagonistu nepohodlné oblasti snímek opomíjí. „Je možné, že dokumenty jako je tento prostě nejsou vybaveny pro hloubkovou analýzu, která by z nich učinila skutečně hodnotnou výpověď,“ píše Chilton.

Maximem možného jsou zřejmě navlhlé Mourinhovy oči, když hovoří o svém otci, který mu hodně dal a lidi jej měli rádi; syn se zřejmě cítí být ve srovnání s ním určitým způsobem nedostatečný, byť navenek neskonale úspěšnější a bohatší. Závěrečná epizoda je do určité míry portrétem osamělého člověka, který nemá přátele, nemá záliby a rodina se nachází kdesi za sklem. Ale na ty bezmála tři hodiny, kolik vydá stopáž Mourinha, je to málo. Několik hutnějších minut ke konci minisérie obnaží, kolik času se předtím vypravěčsky prošustrovalo.

Plakát k třídílné sérii o proslulém portugalském trenérovi, zdroj: Netflix

Mourinho (Velká Británie, 2026, 3 epizody, celková stopáž 2 hodiny 52 minut)

Režie: Joe Pearlman, hudba: Chris Roe, střih: Paul Trewartha, zvuk: Tristan Powell, produkce: John Battsek, Miles Coleman.