Tři sestry – věc opravdu neslýchaná?

Salón Prozorovových má jistě svou přitažlivost. Čechovovy Tři sestry Olga, Máša a Irina dokáží vytvořit fascinující atmosféru smělých plánů a vizí budoucnosti a zároveň ji protknout tak obrovskou melancholií zmaru a zániku, že jim neodolá žádný z příchozích mužských hostů. Od svého prvního uvedení v roce 1901 na scéně Moskevského uměleckého divadla v režii Konstantina Stanislavského, který akcentoval tragické vyznění osudů Čechovových postav, se hra dočkala nesčetných zpracování a je jednou z nejhranějších divadelních her světového repertoáru.

Čechovovo drama stojí na umně protkaných vztahových dialozích – problém je, že se u řady inscenací lehce zvrhne v užvaněnou a otravnou salónní tragikomedii, kde se prostě tři sestry a skrumáž jejich obdivovatelů věčně nemůžou vykopat na cestu do tolik obdivované Moskvy. Devízou současných inscenátorek a inscenátorů je tedy tuto klasiku radikálně interpretovat a notoricky známé dialogy nechat zaznít v nových, nečekaných konstelacích.

Jako z hororu

V berlínském Deutsches Theater (Německé divadlo) je nyní k vidění inscenace Tří sester režisérky Karin Henkel (*1970), která se rozhodla udělat z Čechovovy hry razantní drag show. V inscenaci vystupuje pouze jedna žena – slavná herečka Angela Winkler (*1941), která se jako Irina rozpomíná na dobu, kdy slavila své jmeniny a kdy se jí dvořili oficíři. Ve stylu expresionistických hororových filmů na scéně s ostře řezanými kubistickými elementy na ni ze skříně padá právě zastřelený baron Tuzenbach. Minulost se noří z její paměti jako podivný rej latexových masek, tři sestry jsou hrány muži, kteří mají příznačné dvojrole – herec hrající Veršinina je zároveň upjatou Olgou, baron Tuzenbach je také frivolní blondýna Irina, nespokojená Máša je i nervní Kulygin a Andrej je pak zároveň panovačnou Natašou. Ponurou atmosféru ještě zmnožuje všudypřítomný temný stín uzurpátorského otce, jehož hlas se ozývá za scénou.

Inscenace krátí Čechovův text na dvouhodinový koncert o ubíhajícím a nevratném čase, o neschopnosti žít v přítomnosti a nenalezení milostného citu a smyslu života. To vše jako loutkové divadlo plné strnulých a toporných masek. Inscenace se však ve svém travestijním zcizení brání skutečné interpretaci postav a tak se z ní místy stává jen loutková přehlídka známých čechovovských citátů.

Mladý a neklidný

Do Deutsches Theater jsem se však vypravila zejména na jinou inscenaci Čechovových Tří sester. Svérázný pokus o novou intepretaci tolik obehraného díla totiž učinil mladý ruský režisér Timofej Kuljabin (*1984) v novosibirském divadle Rudá pochodeň (Krasnyj fakel). Už nějakou dobu s ní objíždí evropské metropole a jednou ze zastávek bylo berlínské Deutsches Theater.

Kuljabin je znám provokativním přístupem k divadelní klasice. Do dějin ruské divadelní cenzury se zapsal svou inscenací Wagnerova Tannhäusera na scéně Novosibirské opery v roce 2014. Kuljabinův Tannhäuser je filmový režisér, který točí film o mládí Ježíše Krista odehrávající se například také v nevěstinci. Sexuální orgie na scéně popudily novosibirského metropolitu Tichona (který samozřejmě inscenaci neviděl, stačil mu plakát zobrazující Krista mezi nahýma ženskýma nohama); inscenaci metropolita nařkl z rouhačství a odstartoval vlnu kritiky, která vyústila v propuštění šéfa opery.

Divadlo tehdy podpořila domácí i zahraniční kulturní veřejnost, Kuljabin se stal předmětem několika petic bránících svobodu umění a byl pozván jako hostující režisér do řady prestižních divadel. Jednou z jeho posledních inscenací je Ibsenova Nora v Curyšském divadle (Schauspielhaus Zürich), nechává v ní postavy komunikovat výhradně přes WhatsApp a Facebook.

V zalidněném domě

Způsob komunikace je ústředním tématem i Kuljabinových Tří sester. V inscenaci se totiž nemluví, herci spolu komunikují znakovým jazykem. Znakové jazyky mají své národní varianty a lze předpokládat, že málokdo z berlínského publika rozumí znakové ruštině. Na světelný panel se tedy promítají německé a anglické titulky, respektive celý text hry včetně – netypicky pro titulky – jmen mluvčích. Inscenace trvá přes čtyři hodiny a od počátku je jasné, že Kuljabin nic nekrátí.

Ocitáme se v domě Prozorovových a to se všemi jeho detaily a místnostmi, které jsou na scéně zastoupeny masivními kusy nábytku v šedé patině a oddělené pouze nalepenými značkami na podlaze. Vlevo vepředu je to jídelna s obřím stolem, vpravo vepředu salón s lavičkami, uprostřed scény Andrejův pokoj s pracovním stolem a postelí, lemovaný obdobně zabydlenými pokoji jeho sester Olgy a Iriny, v zadním plánu scény jsou vstupní dveře (při každém vstupu se dovnitř vžene také závan sněhu, který si všichni příchozí setřepávají z kabátů – Kuljabin si rád pohrává s ruskými klišé), ale také pokojík Čebutykina, doktora a podnájemníka Prozorovových. Kostýmům vévodí bílé, šedohnědé a černé tóny, ocitáme se v lehce staromódním filmu.

Dům se rychle zalidňuje postavami, Irina si v salóně pustí televizi, extrémně nahlas poslouchá Miley Cyrus a její hit Wrecking Ball, divoce u něj tančí a – najednou je zvuk pryč. Detailně zabíraná zpěvačka pohybuje ve videoklipu na obrazovce rudě našminkovanými rty a je slyšet pouze basy, Irina tančí dál, supí a vydechuje, než ji přeruší Olga a oznamuje, že je to rok od úmrtí otce. Herci mluví znakovým jazykem a zároveň hrají, jejich gesta působí zmnoženě, pateticky. Nejsou to však přehnaná gesta jako v němém filmu, jejich interakce je nesena spíš jakýmsi melancholickým zápalem.

Přistihnu se, že brzy přestanu číst titulky. Jsou vytvořeny tak, že v podstatě ani přečíst nejdou, postavy mluví rychle a režisér navíc velmi plasticky vytváří atmosféru domu zabydleného na mnoha úrovních. Zatímco se v salónu přidávají k Olze s Irinou i Máša, Čebutykin a Tuzenbach, zapíná bratr Andrej, tento talent s budoucností moskevského profesora, za hlasité znělky Microsoftu svůj počítač a do toho skřípavě hraje na housle. Mezitím vlevo v předním plánu scény usedá společnost ke stolu – Irina slaví svátek a bude se servírovat dort. Čebutykin nervózně klepe talířem o stůl, podporučík Fedotík aranžuje selfíčko a natahuje svůj mobil na tyči, aby vše náležitě zabral. Přestože se komunikace odehrává na úrovni znakování, sleduje režisér Kuljabin v pozadí další plán inscenace – a sice doprovodné zvuky a hluky veškerého dění na scéně, vrzání židlí, šustění novin, dupání nebo oddychování. Vzhledem k tomu, že se herci vlastně nemohou překřikovat, odehrávají se dialogy paralelně, zmnoženě, v několika „pokojích“ naráz. Je to svébytný akustický zážitek. Jakoby vše, co se skrývá za slovy, za salónními debatami plnými kliček a náznaků, mělo svůj zvukový potenciál.

Kdo přesně je z Kuljabinova ansámblu skutečně odkázán na znakovou komunikaci není hned jasné. Herci novosibirského divadla absolvovali trénink ve znakovém jazyce a zdá se, že ho skvěle ovládají. Mezi nimi jsou však zjevně i neslyšící – například chůva Anfisa (Jelena Drinevskaja), tělnatá, na starou chůvu dosti mladá herečka, která se kolébavě pohybuje po scéně, doprovází svůj projev hrdelními zvuky, nebo křehká herečka hrající Irinu (Linda Achmetzjanova) se vzletným a patetickým znakovým projevem.

Mluví nahlas, nic mu to nepomůže

V dalším dějství se pevné členění domu postupně rozpadá tak, jak se Andrejova nová žena Nataša ujímá jeho vlády a s pomocí dítěte Bobíka tyranizuje ostatní. Šoupání nábytkem je jedním z hlavních zvukových klíčů ke světu, který své hrdiny postupně obírá o sny a iluze – Andrej je pod pantoflem, namísto profesora je úředníkem, Irina pracuje jako telegrafistka, Máša, zklamaná nudným manželstvím se školometským Kulyginem, už má poměr s Veršininem a Olga se soustředí pouze na školní kariéru, jejímž synonymem se stává tělocvikářská píšťalka, kterou dodává svému projevu učitelskou razanci.

Jestliže se na počátku mohlo zdát, že Kuljabinova inscenace má svou znakovou sdělnost, je nyní jasné, že znakový jazyk je pouze dalším zcizujícím prvkem Kuljabinovy dekonstrukce Tří sester. Nyní se neznakuje jenom zároveň s ostatními postavami, ale také zády k publiku nebo skrytě za nábytkem, což vyvrcholí ve třetím dějství, kdy je městě zmítáno požárem – a v potemnělé místnosti na sebe jednotlivé postavy svítí pouze baterkami nebo mobily. Dění na scéně roztříštěné na fragmenty pohybů, dunivé zvuky potácejících se těl v šeru a záblesky světel však ztrácí jasné kontury. Zdlouhavé pasáže potemnělé komunikace se pak režisér snaží ozvláštnit humoristicky; kupříkladu starý Ferapont ze správy je jediná postava, která neznakuje a mluví nahlas – přijde za Andrejem s lejstry, ale Andrej mu nerozumí. Znakový jazyk je zároveň výrazem odcizení a elitářství, navíc se Ferapont stále omlouvá a zdůrazňuje, že je sám hluchý. Mluvený projev rušící přísnou znakovou stylizaci inscenace má najednou komické vyznění, jde totiž proti nastavené konvenci. Ferapont hledá slova a naráží jen na další a další nepochopení.

Skutečný spád však dostane inscenace zase na konci, kdy se celá společnosti rozchází. Dům je nachystán k vyklizení, nábytek v rozích překryt fólií. Tragédie zastřeleného Tuzenbacha je přehlučena vojenským maršem odcházející posádky, který se ozývá z nahrávky. Patetické a ceremoniální loučení je zároveň výrazem naprostého podřízení se společenským klišé, tři sestry zůstávají dál samy ve svém zapadákově, kde musejí „žít a pracovat“. Jejich proslulé volání „Do Mosky, do Moskvy“ není vyslyšeno, nikdy do hlavního města nedorazí. Díky nim však cestu na velká světová jeviště nastupuje režisér Timofej Kuljabin – v příští sezóně je pozván jako hostující režisér i do Deutsches Theater v Berlíně.

Tři sestry v podání Divadla Rudá pochodeň z ruského Novosibirsku v režii Timofeje Kuljabina, foto: Viktor Dmitriev

Kuljabinův pokus hledat jiné komunikační prostředí na vyjádření bezvýchodné situace tří sester, které nakonec nejsou schopny udělat krok stranou, vydat se do neznáma a nechávají se semlít životem, je jistě troufalý. Čechovovy postavy abstrahované do gest, pohybů a zvuků dávají nahlédnout do hlubokých propastí mezilidské komunikace. Často se však ani v této stylizaci nezbaví své užvaněnosti a úmornosti.

Autorka je teatroložka, kritička, kulturní manažerka a překladatelka; žije v Berlíně

 Divadlo Rudá pochodeň (Krasnyj fakel), Novosibirsk – Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry

Režie: Timofej Kuljabin, scéna: Oleg Golovko, světla: Denis Solncev, zvuk: Nina Belkina. Hrají: Valerija Kručinina, Irina Krivonos, Linda Achmetzjanova, Darja Emeljanova, Ilja Musyko a další.
Světová premiéra v září 2015.

Deutsches Theater Berlin – Tři sestry (podle Antona Čechova)
Režie a text: Karin Henkel, dramaturgie: John von Düffel, scéna a kostýmy: Nina von Mechow, světla: Voxi Bärenklau, hudba a sound desing: Arvild Baud,. Hrají: Angela Winkler, Bernd Moss, Michael Goldberg, Benjamin Lilie, Felix Goeser.
Premiéra 12. listopadu 2018.