Vily továrníků, cestovatele či umělce. Osm tuzemských rodinných sídel, do nichž lze nahlédnout

Grossmannova vila

Ve dvacátých letech minulého století si nechal ostravský stavitel a architekt František Grossmann (1876–1933) vybudovat rodinné sídlo, jež bylo i reprezentativní kanceláří firmy. Už v době svého vzniku vila působila jako něco výjimečného, tisk prý opěvoval její zařízení jako „přímo pohádkové“. Snoubil se tu luxus i technický um stavitele, který na Ostravsku realizoval řadu staveb, včetně soukromého sanatoria Dr. Leopolda Kleina nebo dostavby kostela Panny Marie Královny v Mariánských Horách. František Grossmann se týden před kolaudací vily oženil s Otýlií Lihockou, dcerou zámečnického mistra. Přepych nového bydlení si manželé užívali pouhých deset let. Na podnikání dolehla velká hospodářská krize, stavitel upadl do dluhové pasti. Tlak věřitelů nakonec Františka i Otýlii dohnal k sebevraždě.

Noví majitelé dům zakoupili v roce 1939 a upravili ho na vícegenerační stavbu. V polovině šedesátých let stavbu koupil městský národní výbor a zřídil v ní mateřskou školu a posléze školní družiny. Ty ve vile sídlily až do roku 2005. Poté ostravská nemovitost prošla rozsáhlou rekonstrukcí a nyní je přístupná veřejnosti.

Grossmannova vila, foto: archiv Grossmannova vila

Trmalova vila

Architekt Jan Kotěra navrhl vily pro bankéře, advokáty, cukrovarnické rodiny, Tomáše Baťu a stojí i za návrhem Právnické fakulty v Praze. Začátkem dvacátého století tehdy mladý architekt zaujal i ředitele veřejné obchodní školy Františka Trmala (1866–1945) a jeho ženu Růženu. V pražské čtvrti Strašnice si od něho nechali navrhnout vilu, která se nese na vlně anglické venkovské architektury a slovanské tradice. Zdobí ji štíty inspirované hrázděnými domy, arkýř nebo výrazné komíny.

Kotěra rovněž stojí za návrhem zahrady, která dům obklopuje, i za výzdobou interiéru. Stavbu zkrátka pojal jako Gesamtkunstwerk, svébytné umělecké dílo využívající všemožné výrazové prostředky. František Trmal nicméně ve vile strávil pouze osm let, roku 1911 ji prodal. Od poloviny minulého století stavba sloužila jako kulturní středisko, teď v ní sídlí Kotěrovo centrum.

Trmalova vila, foto: Petr Vilgus, CC BY-SA 3.0

Hardtmuthova vila

Českobudějovický rodák Franz Hardtmuth (1870–1927) studoval ve Vídni i v Anglii. Když se vrátil do Čech, navrhoval tužkárenské stroje. V letech 1911/1912 si ve svém rodném městě, kde firma L. & C. Hardtmuth sídlila, nechal vystavět vilu pravděpodobně podle projektu architekta Arnolda Goldbergera, jenž pro firmu také projektoval dělnickou kolonii.

Hardtmuthova vila, novobarokní stavba s mansardovou střechou a osově symetrickým průčelím, připomíná spíše menší šlechtické sídlo než městskou vilu – k tomuto dojmu přispívají i terasy, sochařská výzdoba od Edwina Schopenhauera a kdysi rozsáhlá zahrada. Ta se však v polovině minulého století razantně zmenšila s tím, jak se v Budějovicích rozšířila Lidická třída.

Architektura prestiže se propsala i do interiérů. Výzdobu centrální haly korunuje nástropní malba, jíž dominují putti nesoucí znaky rodů stavebníků Hardtmuthů a Rostoczilů. Od roku 1979 ve vile sídlí Dům dětí a mládeže. Přesto lze do ní nahlédnout při pravidelných prohlídkách.

Hardtmuthova vila, foto: Jarmila Sajtlová, České Budějovice

Volmanova vila

Průmyslník Josef Volman (1883–1943) vybudoval firmu na výrobu vrtacích strojů, ručních lisů nebo nůžek na plech ve středočeských Čelákovicích. Současně velkoryse podporoval rozvoj města. A velkorysá je i vila, kterou si zde na konci třicátých let nechal postavit – podle návrhu architektů Karla Janů a Jiřího Štursy. Vybral si pozemek nedaleko své továrny. Ostré linie, ploché střešní terasy, velkolepý obývací prostor a velká okna kontrastují s tradičním kamenným zdivem a travertinovým obkladem. Vilu obýval se svou dcerou Ludmilou – ovšem ne dlouho. Těžce snášel německou okupaci a protektorátní pořádky, pomáhal některým pronásledovaným Čechům a v necelých šedesáti letech zemřel.

Po převratu v roce 1948 rodina přišla o podnik i o dům. Až do roku 1990 vila sloužila jako mateřská škola. Potom rychle chátrala, hrozilo zbourání severního křídla, veškeré vybavení zmizelo. Až v roce 1996 vilu koupila skupina čelákovických podnikatelů, kteří začali připravovat generální rekonstrukci. Té se ujalo studio TAK Architects vedené architektem Markem Tichým. Rekonstrukce trvala až do roku 2018. Nyní je nemovitost, považovaná za největší realizovanou vilu pozdního funkcionalismu v Čechách, přístupná je při komentovaných prohlídkách, konají se v ní koncerty i výstavy. Až do konce léta v ní vystavuje Alžběta Jungrová, jejíž fotografie vznikaly přímo v prostředí vily.

Výstava fotografky Alžběty Jungrové ve Volmanově vile, foto: boodya

Zikmundova vila

Funkcionalistický dům vznikl ve třicátých letech minulého století pro prvního hejtmana zlínského okresu Josefa Januštíka, jedenáct let jej vlastnil filmař Elmar Klos, pozdější držitel Oscara. Příběh vily se výraznými tóny rozehrál poté, co ji roku 1953 zakoupil cestovatel Miroslav Zikmund. Nechal ji upravit architektem Zdeňkem Plesníkem k obrazu svému: měl tu knihovnu plnou cestopisů, pracovnu, fotokomoru, koupelnu propojenou s domácí minitělocvičnou i filmovou laboratoř. Přibyla místnost pro trezor a uložení části archivu.

První rok tu spolu s novomanželi Zikmundovými bydleli manželé Hanzelkovi, kteří si od Plesníka vzápětí nechali postavit vlastní vilu v sousedství. Zikmundovu vilu často navštěvovaly různé nejen kulturní osobnosti včetně Václava Havla, operní pěvkyně Soni Červené, manželů Zátopkových nebo režiséra Miloše Formana. Miroslav Zikmund ve vile žil až do roku 2016, kdy se přestěhoval na druhý konec Zlína. O čtyři roky později vilu prodal Čestmíru Vančurovi, zlínskému podnikateli. Dnes vilu spravuje Nadační fond Zikmundova vila a je přístupná veřejnosti při komentovaných prohlídkách.

Zikmundova vila, foto: Onomono Photography

Bílkova vila v Chýnově

Říkal jí „chaloupka“. Sochař a grafik František Bílek (1872–1941) tento domek vystavěl v roce 1898 na pozemku svých rodičů v jihočeském Chýnově. Jeho osobnost se do stavby nepominutelně otiskla – reliéfy zpodobňují fáze lidského života: mládí, dospělost i stáří. Bílek tu měl i svůj sochařský ateliér s vysokým stropem.

V letech 1910–1911 si však nechal na pražských Hradčanech vystavět novou, velkolepou secesní vilu, do níž se s rodinou přestěhoval. „Chaloupku“ pak využívali zejména jako letní sídlo. Bílek zde nicméně strávil i poslední měsíce svého života a nedaleko domku v Chýnově je pochován. Bílkovu vilu v Chýnově nyní, stejně jako jeho vilu na Hradčanech, spravuje Galerie hlavního města Prahy. K vidění tu jsou zejména Bílkova díla s husitskou tématikou, stejně jako původní nábytek, který si umělec sám navrhl.

Dům Františka Bílka v Chýnově, foto: Oto Palán

Vila Primavesi

Nebyl to jenom dům, ale trochu i galerie. Olomoucký rodák Otto Clemens Primavesi (1868–1926) se svou manželkou Eugenií (1874–1962) velmi podporovali umění. On byl velkopodnikatel, ona vídeňská herečka. Na výzdobě interiérů jejich olomouckého sídla z počátku minulého století se tak podílela i řada umělců: například rodinný přítel Anton Hanak, architekt Josef Hoffmann či malíř Gustav Klimt. Samotnou budovu navrhli v té době proslulí architekti Franz von Krauss a Josef Tölk. Dominantou vily byla obrovská hala s vitrážovým oknem, které zobrazovalo město Olomouc v roce 1706. V přízemí se nacházel také pokoj paní a pána a bohatě obkládaná jídelna se zimní zahradou. V prvním patře byly dětské pokoje, pokoj chůvy a ložnice, v podkroví pokoje pro služebnictvo a hosty.

Po rozpadu Rakousko-Uherska rodina svůj moravský majetek prodala a přesídlila do Vídně. Vilu v roce 1926 získal doktor František Koutný, který z ní vytvořil soukromé sanatorium podle projektu stavitele Julia Schmalze. Vznikly tu dva operační sály. V přízemí měl doktor Koutný byt, pokoje v prvním patře začaly sloužit pro potřeby rodiček, v pokojích v druhém patře leželi pacienti po břišních a urologických operacích. A v podkroví žily řádové sestry. V roce 1952 bylo soukromé sanatorium znárodněno, veškerá výzdoba, která ještě v domě zbývala, byla odstraněna. Vila se po revoluci navrátila do soukromých rukou, ovšem v žalostném stavu. Dnes jsou v podkroví byty, sídlí tu firmy, v přízemí, které se zrekonstruovalo do původní podoby, se však pořádají komentované prohlídky pro veřejnost.

Vila Primavesi, foto: Jan Jeništa, CC BY-SA 4.0

Jurkovičova vila

Něco mezi pohádkovou chalupou a uměleckým experimentem – taková je vila slovenského architekta a návrháře nábytku Dušana Jurkoviče (1868–1947), kterou si nechal postavit v roce 1906 v Brně-Žabovřeskách coby manifest svého přístupu k architektuře. Vědomě tu propojil několik vlivů: lidovou architekturu, britský typ venkovského domu a principy vídeňské secese. Výsledkem je stavba vymykající se běžným kategoriím – má kamennou podezdívku, dřevěné konstrukce, barevné detaily a členitou střechu, přesto působí promyšleně a moderně.

Ještě předtím, než se do vily Jurkovič nastěhoval, otevřel ji veřejnosti. Konala se v ní Výstava architektury a uměleckého průmyslu, což byla dobrá reklama i pro samotného architekta. Ve vile bydlel do roku 1919, měl v ní zároveň svůj ateliér. Poté nemovitost prodal a přestěhoval se do Bratislavy, kde si postavil nové sídlo. Brněnská vila v průběhu minulého století vystřídala několik majitelů, v roce 2006 ji potomci manželů Švancarových prodali do rukou státu. Teď ji spravuje Moravská galerie v Brně a je přístupná veřejnosti.

Jurkovičova vila, foto: Moravská galerie