Vítěz Berlinale: Dekolonizační esej Dahomey o hořkosti domova, jenž se stal cizinou
Režisérka Mati Diop si upevnila pozici vůdčího hlasu kinematografie hovořící za Afriku. Zatímco její příběhy ze Senegalu zkoumaly především migraci a dopady neoliberalismu, nový film nabízí postkoloniální perspektivu uloupených pokladů, které se po více než sto třiceti letech vracejí z francouzského muzea do Beninu.
Už před začátkem letošního Berlinale bylo jisté, že to bude poslední ročník pod taktovkou uměleckého ředitele Itala Carla Chatriana. Jeho pětiletý mandát poznamenala pandemie covidu, válka na Ukrajině i německé ministerstvo kultury, hlavní zdroj financí prestižní přehlídky. Podle většiny filmových profesionálů Berlinale tahalo a stále tahá za kratší konec než zbylé dva festivaly z velké evropské trojky – Cannes a Benátky. Záleží ovšem na úhlu pohledu. Dle tržní optiky, tedy podle toho, jak velká jména dokáže Berlinale přitáhnout a jaký podíl titulů má obchodní potenciál pro distributory, za zbylými festivaly Berlinale zaostává. Ale dramaturgie pod Chatrianovým vedením – nehledě na obchodovatelnost titulů – patřila k tomu nejzajímavějšímu, co se na festivalové scéně v posledních letech událo.
Signifikantní byla především druhá soutěžní sekce Encounters, chráněná dílna, v níž kvasila nonkonformní budoucnost kinematografie. Odvážné žánrové fúze, imerzivní experimenty nebo několikahodinové fresky nastavily zrcadlo konzervativnějšímu profilu hlavní soutěže. Chatrian ji otevřel i dílům, která by na zbylých dvou festivalech velké trojky buďto nebyla uvedena vůbec, nebo by je pořadatelé odsunuli mimo hlavní soutěž. Letos to v Berlíně platilo pro trojici hybridních dokumentů. Zatímco uhrančivý Architekton Viktora Kossakovského nabídl podnětné úvahy o destruktivní síle člověka prostřednictvím kamenné architektury, vynikající Pepe zafungoval jako šibalská bajka o jednom z kokainových hrochů Pabla Escobara. Nejvíc pak porotu zaujal fantaskní dokument Dahomey.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Generace duchů
Ještě než se francouzsko-senegalská filmařka a herečka Mati Diop (* 1982) postavila za kameru, objevila se i před ní. Do jedné z hlavních rolí svého filmu si ji vytáhla etablovaná francouzská režisérka Claire Denis. Natáčení filmu 35 panáků rumu bylo pro mladou Diop určující, protože role dcery černého muže ji přivedla zpět k úvahám o její roztroušené identitě. Diop se sice narodila a vyrostla v Paříži, avšak její kořeny jsou senegalské. „Uvědomila jsem si, že musím znovuobjevit svoji africkou část, která byla kolonizována mojí bílou kulturou,“ vzpomínala Diop v jednom z rozhovorů.
Rozhodla jsem se používat své filmy jako nástroj dekolonizace.
Načasování nemohlo být lepší. V roce 2008 se tehdy šestadvacetiletá Diop vydala spolu se svým otcem do Dakaru – poprvé po dlouhých letech. Senegalská metropole si připomínala deset let od úmrtí jejího slavného strýce, Djibrila Diopa Mambétyho, jednoho z nejvýznamnějších afrických režisérů své generace. Předčasně zemřelý Mambéty se zapsal do dějin kinematografie zejména díky filmu Touki Bouki z roku 1973.
Z filmu Dahomey, foto: Film Europe
V něm sledoval osudy dvou mladých milenců v Senegalu sedmdesátých let, kteří i přes nově nabytou nezávislost své země pociťovali pozůstatky koloniálních praktik a neblahou budoucnost, před níž chtěli utéct do idealizované Paříže. Zatímco v Evropě zůstává film v paměti především díky své radikální formě – frenetickým střihům, vlivům francouzské nové vlny, snovým sekvencím nebo různorodému soundtracku – v Senegalu dodnes budí vášně coby dílo kladoucí otázku, která západoafrický region pronásleduje už více než půlstoletí. Zůstat, anebo odejít?
Ducha Mambétyho filmu poznala v Dakaru i jeho neteř. Její otec zde zacítil tíhu exilu, kdežto mladí muži, které poznala ve městě, čelili pocitu vykořenění, nedostatku práce, přetrvávající kolonizace i vábení oceánu. Barcelona, nebo smrt – tak znělo krédo mladé generace v dakarských docích.
Mati Diop na Berlinale se Zlatým medvědem za snímek Dahomey; Berlín, 24. února 2024, foto: ČTK / AP – Markus Schreiber
„Dakar mi začal připadat jako město žijících mrtvol. Mladí lidé se vrhali do oceánu a mně se zdálo, že před sebou vidím generaci duchů,“ řekla Diop americkému časopisu The New Yorker. Chtěla tyto pocity zachytit, mimo jiné proto, že znala tragédii migrace z druhé, evropské strany, z níž často mizel individuální rozměr, nahrazený čísly a prostoduchými statistikami mrtvých.
Intimita třetího světa
Na premise živých mrtvých vystavěla svůj první krátký film, experimentální dokument Atlantiques. Jeho chmurným hrdinou je Serigne, který raději zemře na moři, než v Senegalu. „Nemám nic než prach po kapsách,“ pronese se zvláštní odevzdaností, jako duch uvězněný mezi životem a smrtí. Diop tehdy poprvé rozvinula práci s časovými rovinami, odhalila zálibu v ostrém střihu, významotvorném kontrastu světla a tmy či v pojetí filmového média coby prostoru, v němž mohou přebývat mrtví.
V dalším – svém patrně nejosobnějším – filmu se přihlásila k rodinnému dědictví. Přinesla hravý portrét Magaye Nianga, který hrál hlavní roli ve zmíněném Touki Bouki. Po čtyřiceti letech od jmenovaného snímku jako kdyby Niang naplnil osud své postavy, jež na rozdíl od své milé zůstala na břehu: stal se z něho prostý senegalský farmář, jehož už nikdo – na rozdíl od jeho mladé tváře, konzervované filmem – nepoznává. Melancholický, barvami nasycený film prolamuje dichotomii reality a fikce. V Niangově osobnosti režisérka objevuje bolest celé jedné generace stižené stagnací a voláním po nostalgii starých časů, které přitom možná nikdy neexistovaly.
Z filmu Dahomey, foto: Film Europe
„Došlo mi, že pro mě bylo důležité začít tam, kde můj strýc přestal. Možná, že kdyby dál natáčel, ze mě by se režisérka nikdy nestala. Rozhodla jsem se převzít jeho odkaz,“ svěřila se Diop britskému deníku The Guardian.
Oba popsané krátké filmy se staly příslibem. Byly formálně svěží a dokázaly zachytit globální témata v intimních příbězích jednotlivců, s notnou dávkou empatie někoho, kdo disponuje více úhly pohledu.
Tomu se říká vstup na scénu!
Do širšího povědomí se začala Mati Diop dostávat na jaře 2019. Vedení canneského festivalu zveřejnilo program hlavní soutěže, kam zařadilo i její celovečerní debut Atlantiques, volně navazující na její stejnojmenný krátký film. V tu chvíli se z ní stala první režisérka tmavé pleti, která dostala možnost soutěžit o Zlatou palmu.
Snímek zasazený do současných reálií senegalského Dakaru vypráví příběh sedmnáctileté Ady, zaslíbené bohatému muži, ale zamilované do mladého dělníka Souleimana. Stejně jako jiní mladí muži, je i Souleiman námezdní silou bez budoucnosti; staví mrakodrapy pro vládnoucí elitu, ale už tři měsíce čeká na výplatu. Když se rozhodne utéct za lepší budoucností do Evropy, začnou kolovat zvěsti, že utonul na moři. Ada se ho však nechce vzdát a v ničivém osamění se snaží odolat nepřízni osudu i patriarchální společnosti, zatímco se začnou objevovat duchové.
Diop okysličila téma migrační krize, když přeostřila z těch, kteří migrují, na ty, kteří zůstávají na břehu. Ani tentokrát se nespokojila s jedním žánrem a tropy sociálního realismu obohatila o prvky gotické romance i zombie hororu. Nešťastná láska, ovlivněná třídními rozdíly i rozpínavostí neoliberalismu, měla dostatečnou sílu. Stejně jako motiv závratné vertikály, kdy vykořisťované mládí staví domy k nebesům, aby bylo následně ztraceno na dně oceánu.
Už během festivalu si celosvětová distribuční práva zajistil Netflix (kde je titul stále k nalezení) a s koncem festivalu přiřkla porota, kterou vedl mexický režisér Alejandro González Iñárritu, autorčině celovečernímu debutu Grand Prix – Velkou cenu.
Z filmu Dahomey, foto: Film Europe
Co si myslí sochy
Po úspěchu v Cannes tvůrkyně delší dobu přemýšlela o fikčním filmu sledujícím osudy jednoho afrického artefaktu od jeho „únosu“ do Evropy na konci 19. století až do roku 2075, kdy by se tento artefakt vrátil domů. Budoucí rok měl prozaické opodstatnění – Diop nevěřila, že by se kdy nějaké repatriace dožila.
Všechno změnil francouzský prezident Emmanuel Macron. Při návštěvě Burkiny Faso připustil návrat kulturních artefaktů, uloupených Francouzi v éře kolonialismu, do míst jejich původu. Odborná komise, vedená senegalským intelektuálem Felwine Sarrem, Macronovu iniciativu posvětila. Když se naplánoval jeden z prvních návratů – převoz šestadvaceti artefaktů pocházejících z již neexistujícího Dahomejského království do dnešního Beninu – Mati Diop se musela rychle rozhodnout. Opustila původní koncept a za pomoci samotného Felwine Sarra získala povolení k zachycení této repatriační cesty.
Stejně jako ve svém debutu, rovněž tady prokázala schopnost objevit překvapivé úhly pohledu. Ač má Dahomey pouhých osmašedesát minut, nezapře kreativní rukopis režisérky ani žánrovou hravost, nyní rozkročenou kdesi mezi esejí a fantaskním dokumentem. Diop střídá observační postupy s interpretačně odvážnější polohou, kdy film prokládá černým obrazem. V něm nechává vyniknout práci svých zvukových designerů, některé z artefaktů tak promlouvají hlubokými, dunivými hlasy z útrob minulosti.
Z filmu Dahomey, foto: Film Europe
Sochy popisují období temna mimo domov a ztenčují hranice mezi rokem 1892 a naší současností metafyzickým prvkem – svojí pamětí. Film provokuje tradiční antropocentrický narativ a objevuje působivé afinity. Muzea se proměňují ve věznice a artefakty v pouhá čísla, stejně jako vězni. Artefakt číslo 26, socha krále Geza, má z návratu obavy. „Zmítám se mezi strachem, že už mě nikdo nepozná a že už nic nepoznám,“ pronáší v temnotě bedny, v níž cestuje zpět do Afriky.
Hněv proměněný v žízeň
Pochyby jsou oprávněné. Království už neexistuje, obyvatelé Beninu mluví převážně francouzsky a někdejší kulturní dědictví vysává plíživá westernizace – jak výstižně ukazuje nenápadný záběr billboardu s reklamou na krém zesvětlující kůži. Domov se stal cizinou. Mohou se tedy sochy opravdu vrátit? A pohltí je opět temnota muzeí, v nichž budou vydávány na odiv společenským elitám, nebo se ještě vrátí do každodenního života potomků někdejšího Dahomejského království?
Důležitou součástí filmu je zohlednění různých perspektiv. Zatímco sochy se zpovídají ze svých vnitřních šrámů, odborníci ohledávají jejich zevnějšek. Nejpůsobivější ovšem je dvacetiminutová strhující debata vysokoškolských studentů v Beninu. Zorganizovala ji sama Mati Diop. Doposud spíše implicitně kladené otázky náhle akcelerují pronikavé postřehy, ostré výměny názorů a kruté paradoxy. Jak vlastně chápat repatriaci šestadvaceti objektů, když jich Francie ukradla tisíce? Jako počátek revize koloniální éry? Nebo jako chytré PR francouzské vlády? Nebo dokonce jako urážku? A jak debatu ovlivňuje fakt, že se studenti o vlastní historii dohadují ve francouzštině?
Z filmu Dahomey, foto: Film Europe
Za každou otázkou se skrývají desítky dalších a rány kolonizace jsou hlubší, než se možná mohlo zdát. Diop tu opět přemýšlí o souvztažnosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Neodhaluje jen studentskou hloubavost, nýbrž také zranitelnost mladých lidí, jimž byla ukradena kulturní minulost a s ní i část identity. Minulost, bez níž je podstatně složitější přemýšlet o sebevědomé budoucnosti – ať už z pohledu jedince, nebo celé beninské společnosti. V Dahomey už nevede polemiku, zda zůstat, nebo odejít, ale jestli a jak se vlastně vrátit.
„Rozhodla jsem se používat své filmy jako nástroj dekolonizace. Měla jsem pocit, že když se moje generace nezapojí, africká kinematografie zanikne. Můj hněv se proměnil v žízeň, pocítila jsem hluboký pocit naléhavosti i proto, že africké hlasy ve světě filmu chyběly,“ prohlásila Mati Diop v dalším z rozhovorů.
Dodejme, že ani v Dahomey filmařka nezapomíná na svůj podpis: tlumený záběr na Atlantický oceán a intenzivní vlnobití jeho významů. Je příležitostí, snem útěku i symbolem dobývání, cestou i pohřebištěm.
Plakát k filmu, foto: Film Europe
Dahomey (Francie / Senegal / Benin, 2024, stopáž 68 minut)
Scénář a režie: Mati Diop, kamera: Joséphine Drouin-Viallard
hudba: Dean Blunt, Wally Badarou, střih: Gabriel Gonzalez.
Česká premiéra 14. listopadu 2024.
