Vojtěch Lindaur si zůstal věrný až do posledních chvil

V čem odchod Vojtěcha Lindaura, který zemřel 8. ledna ve věku šedesáti let a v pátek 12. ledna má v Praze pohřeb, disponuje takovou symbolickou silou? Lindaur byl ve vnímání hudby otevřená duše, ale nic to nemění na tom, že byl osobností s jasně ukutým kulturním jádrem, jehož dominující složkou byl dravý, živelný, přitom inteligentní, někdy až intelektuálský rock s podvratným společenským potenciálem. Nebyl to vyznavač hráčské virtuozity, měl nos na autenticitu a schopnost přenést k posluchači poselství. Taková hudba samozřejmě nemizí a nezmizí, ovšem její postavení se mění tak, jak se mění společnost. Rock vyklízí pozice; vyhledávanějšími mluvčími sdílených pocitů se v jedenadvacátém století postupně stali rappeři, písničkáři, zpěváci R&B (či RnB, chcete-li).

Jak to napsal Pavel Turek v prvním letošním čísle týdeníku Respekt:

Zvuk elektrické kytary přestal odpovídat náladě informačního věku. Energie souhry čtyř i pěti spoluhráčů zní ve srovnání s elektronickým tanečním rytmem či zvukovou koláží až archaicky. Působí jako zpráva ze světa, kde bývalo jednodušší odhalit nepřítele a najít recept na změnu. Nehledě na to, že pro jasné vyjádření rozhořčení v zasíťovaném světě se hodí folk nebo rap. Také je naprosto nepřehlédnutelné, že rock dohnaly maskulinní kořeny: od počátku býval pánským klubem.

Pavel Turek, Respekt

Kdyby na to býval měl věk a možnosti, určitě by se Vojtěch Lindaur vyskytl na legendárním festivalu ve Woodstocku, který v srpnu 1969 do určité míry uzavřel šedesátá léta, dekádu, jež byla určující pro hudbu Lindaurovu srdci nejbližší. Proto také v dospělosti vyhledával velké hudební festivaly, zejména v britském Glastonbury: nikoliv jen pro možnost slyšet a vidět během několika festivalových dní koncentrát hvězd a nových talentů, nýbrž pro tu pospolitost, pro tu masovost posluchačstva, která může přinášet zážitek společného sdílení. A ještě: přestože Lindaur rozhodně nikdy nevyhlížel jako sportovec nebo tramp, kvůli festivalům mu nebylo zatěžko – dokud na to měl energii – být na cestě, skoro kerouackovsky jet za zážitkem.

Jestli měl blízko k někomu z domácí scény, pak k tvorbě Jasné páky čili Hudby Praha a k lidem kolem ní. Šlapající kytarová parta zpívající nazlobené či demaskující texty, ale také společenství, v němž o kuřácké a alkoholické požitky a o sklon k sebedestrukci nebyla nouze. Těmhle kumpánům Lindaur rozuměl.

Lindaurův svět je dneska obecně na odchodu, míří k minoritě, je vytlačován do druhého sledu. Míníme tím svět vlivných hudebních papírových periodik, literárně rozmáchlého, kulturně naditého psaní, které přitom nerezignuje na srozumitelnost a potřebu oslovit publikum, širší než jsou pisatelovi kamarádi. Proto se vyznavač „lindaurovského“ čtení rychle ztrácí v psaní generace Full Moonu a obdobných platforem, protože tam se utkává s úplně jiným jazykem, vnořeným vždy jen do určitého úzce vymezeného fragmentu světa. Pokud se v tom světě neorientujete, v onom insiderském a separátním výrazivu se velmi rychle ztratíte.

Od občansky téměř heroických časů psaní o hudbě navzdory komunistickému režimu (v této souvislosti lze doporučit ke čtení loňský poměrně rozsáhlý dvojdílný rozhovor s Lindaurem v internetovém, volně dostupném časopisu Headliner), přes historicky neopakovatelné postavení časopisu Rock & Pop na počátku devadesátých let, se Lindaur postupem času dostal do postavení rockového romantika a barda, který si vede svou, a opět (v jakési soft, ekonomicky outsiderské) opozici – opozici vůči bleskově vyskakujícím trendům digisvěta. Ostatně když si stáhnete aplikaci časopisu Headliner, tak kromě zmíněného titulu nabízí i časopis/přílohu Tři veteráni. Od září 2016 jej připravoval právě Lindaur s Josefem Vlčkem. „Bez potíží jsme to dotáhli až do letošního srpnového vydání, které jsme improvizovaně poskládali bez příspěvků Vojty Lindaura. Není potřeba zabíhat do detailů, ale teď se situace opakuje, jen místo improvizace jsme se dohodli, že si dají Tři veteráni na měsíc pauzu, aby měli čas nabrat sílu,“ napsal šéfredaktor Headlineru Honza Vedral vloni v listopadu, když omlouval nepřítomnost nového čísla. Popřál Vojtěchovi Lindaurovi, aby mu „zdraví zase víc sloužilo, než ho trápilo“. Tohle přání se nevyplnilo a Tři veteráni od té doby mlčí…

Vojtěch Lindaur

Narodil se 12. září 1957 v Plzni. Maturoval na gymnáziu v Mělníku, vystudoval Fakultu žurnalistiky UK. Nastoupil jako šéf kulturního domu Opatov na pražském Jižním Městě. Po nepovoleném koncertě zpěvačky Nico byl v roce 1985 ihned vyhozen. Pod pseudonymem Hugo Kočár přispíval do samizdatů Revolver Revue a Druhá strana. Podařilo se mu získat místo redaktora v hudebním časopise Gramorevue, který vydával Supraphon. Lindaur tam vytvořil prostor publicistům, kteří předtím psali do Melodie (ta roku 1984 prošla obsahovou, politicky motivovanou devastací). V roce 1990 spoluzakládal časopis Rock & Pop, který v letech 1993–2002 vedl. Znovu do služeb tohoto periodika vstoupil v roce 2005, ale hned následující rok spolupráce skončila, potřetí do něho vstoupil v roce 2014, ale opět následující rok jej opustil. S uskupením spřízněných duší založil časopis Rock & All a byl jeho prvním šéfredaktorem. Zásadně se podílel na dokumentárním cyklu České televize Bigbít (1995–2000). Moderoval v Rádiu Beat. V letech 2003–2017 vyučoval hudební publicistiku na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Napsal o hudbě řadu knih, mimo jiné: Šance sněhových koulí v pekle (1999), Dotknout se snu (2007), Neznámé slasti: Příběhy rockových revolucí 1972–2012 (2012).