Vyznáváme techniku, ale co něha? Spisovatel Marek Šindelka pátrá po otci a dokonalé formě

Hlavní hrdinkou Systémů něhy je dívka Ada Fischerová, klavíristka posedlá formou, tedy hráčskou technikou. Proč je taková?

Ano, Ada je perfekcionistka, což dost zdědila po mně. Je definovaná tím, že jí chybí otec. Od začátku jsem věděl, že tohle bude její téma, taková její obsese: zjistit, kým byl její otec, co to bylo za člověka. Věděla, že byl hudebník, výborný pianista a varhaník, ovšem přišla o něj, když jí bylo asi osm. Protože byl perfekcionista, přecvičil si levou ruku, když posedle dřel na technice. Tím se mu zhroutila kariéra, začal pít, opustil rodinu a zemřel úplně osamělý.

Pro moji hrdinku se z otce stane záhada: Ada neví, proč od nich odešel, co všechno se mu honilo hlavou. Přitom když byla dítě, měli k sobě velmi blízko. Ada si je jistá, že ji otec miloval, jenom se mu v životě staly určité věci, jimž ona nerozumí. Pátrá tedy po tom, proč ji opustil. Při téhle tak trochu detektivní cestě se ona sama vlastně stává tím otcem. Jde v jeho stopách, je zaměřená na dokonalost, to je její hlavní cíl. Jenže: Čím dál tím víc vyvstává otázka, pro koho vlastně chce být dokonalá. Pro mrtvého otce? Co znamená zavděčit se mrtvým? Vždyť to je vlastně šílená věc… Pak je v textu řada úvah týkajících se strojů a různých technologií, které jsou všude kolem nás a do nichž vrůstáme a ony vrůstají do nás. To jsou ornamenty kolem hlavní dějové linky.

Před několika lety, když jste na knize pracoval, jste mluvil o tom, že je pro vás tento román dost osobní. V čem?

Sám jsem přišel o otce. Zemřel, když mi byly dva roky. Nemám na něj jedinou vzpomínku. Nemluvil bych o traumatu, nicméně je to v mém životě zvláštní slepá skvrna. Vlastně si myslím, že to je i důvod, proč jsem vůbec kdy začal psát – ta fabulace, snaha pokusit se popsat něco, co není v paměti. Nikdy jsem nesebral odvahu psát o tom „jedna ku jedné“. Možná k tomu jednou dospěju, ale zatím jsem vždy „stočil volant“ někam stranou. To je případ i téhle knihy. To pátrání po otci jsem vlastně zakódoval do postavy Ady.

Zmínil jste, že Ada po vás „zdědila“ perfekcionismus. Vy texty hodně promýšlíte, tvoříte si k nim diagramy. Jak to bylo tady? Jedním z témat jsou stroje, mechanismy, systémy. To k takové metodě vybízí…

Obávám se, že i já jsem posedlý formou a dokonalým tvarem. Přestože je to nedosažitelná věc. Nikdo není dokonalý, což je sice velká úleva, ale i tak s tím bojuji, není to úplně šťastná vlastnost. Třeba v mezilidských vztazích je perfekcionismus v podstatě destruktivní. Musel jsem se hodně snažit utlumit jej, například když jsem se stal otcem. Možná jsem si to řešil skrze svoji románovou Adu.

Co se týče mé techniky psaní… Mám plné sešity diagramů, scénářů a synopsí, které testuju – neustále skicuju, jak by daný příběh mohl vypadat. Zkouším jeho nosnost, funkčnost, dokola předělávám. I proto mi Systémy něhy zabraly tolik času. Taky mě velmi zajímá jazyk a pro každou knihu si tak trochu objevuju nový. Zajímá mě, co všechno unese, jak se spolupodílí na dojmu z příběhu. Dlouho si ve své pomyslné „dílničce“ leštím každou větu, každé slovo. To všechno se odráží v mé hrdince. Ona pro změnu cizeluje klavírní techniku.

Marek Šindelka získal za svou básnickou prvotinu Strychnin a jiné básně (2005) Cenu Jiřího Ortena, dvakrát obdržel Magnesii Literu za prózu a za scénář k filmu Okupace je laureátem Českého lva, foto: Host – Věra Marčíková

Napsal jste i divadelní hru, píšete scénáře, začínal jste jako básník. Jak zvládáte „přepínat“ mezi uměleckými tvary?

Nějakým způsobem mě to osvěžuje. Třeba filmové nebo komiksové scénáře píšu v tandemech. Nejčastěji s Vojtěchem Maškem, což je můj parťák. Umíme na sebe reagovat. Strašně dobře se mi s ním spolupracuje, s ním je to vždy odpočinek od solitérní práce nad prózou, což je „rachota“ – to dřu, večer si převléknu propocené tričko a promýšlím, co budu dělat další den. Ty vyloženě hezké a poetické chvíle tvoří u prózy tak jedno až dvě procenta z celého jí věnovaného času. Nicméně próza je pro mě základ, k němuž se vždy vracím: gravitace mě tam od těch ostatních forem vždy stáhne. Ukazuje se to být nějaký můj osud.

Do jakého stavu mysli se potřebujete dostat, abyste mohl psát?

Musím být v určitém ajfru, v jistém rozjitření, napnout nervy skoro až na nějakou mez, být co nejcitlivější. Moje žena by vám řekla, že když píšu, tak se se mnou často vůbec nedá mluvit. Jsem v takovém lehce lunatickém stavu, kdy mi v hlavě bez ustání jede struktura textu, přemýšlím o postavách a jejich interakcích a vůbec nevnímám, co mi lidi říkají. Je to strašné: vznikají z toho různé třenice, nicméně potřebuju se udržovat v onom stavu jistého vyšinutí. Je to divný proces.

Nobelistka Olga Tokarczuk to popsala krásně: každý, kdo píše, pracuje s neurózou a psychózou zapřaženou do pluhu a musí se dostat na nějakou extatickou rovinu ze dne na den, což vás strašně fyzicky vyčerpá. Psaní je skutečně fyzický proces. Není to jenom intelektuální záležitost, vyloženě potřebujete do toho zapojit celé tělo. Myslím, že i řeč jako taková je velmi tělesná, protože vzniká v ústech a dýcháme u toho. Rytmus všech těchto věcí se pak otiskuje do psaní. Cítím to během toho procesu i přímo z textu.

Obálka prvního „hostovského“ románu Marka Šindelky, repro: Host

Literární kritik a teoretik Petr A. Bílek v recenzi na vaši knihu mluví o jejím názvu jako o protimluvu, kdy jsou systémy mechanická věc, kdežto něha záležitost emocionální a organická. Vnímáte to také tak?

Název byl přesně takhle zamýšlen. Definuje příběh a jeho hrdinku. Ada trpí ztrátou dávné něhy otce a vztahu, který spolu měli. Zároveň se téměř stává takovým strojem. Dře tak moc, až se vlastně blíží nějakému automatu. Myslím, že právě špičkoví hudebníci s tímhle bojují: jak nepřevrhnout svoji nástrojovou techniku v technologii, která požírá sama sebe, jak při virtuozitě zachovat cit. To mě fascinuje a přijde mi to obecně platné. Definuje to naši současnou společnost.

My všichni jsme tak trochu ohrožovaní tím, že se z nás stanou skoro stroje. Společnost je víc a víc technicistní. Obhospodařují nás rozličné algoritmy, které si nosíme po kapsách v telefonech. Trávíme víc a víc času v mechanismech, které jsou nadesignované někde v Silicon Valley. Možná je to osud lidstva, ale čím dál víc se podobá mechanismu, včetně našich vztahů. Člověk si vše organizuje tak, aby to bylo perfektní. Myslím, že ta touha po dokonalosti je nám všem vlastní a všechny nás tak trochu dohání.

Například u spousty rodičů existuje nebezpečná tendence si udělat z dítěte projekt a chtít je mít co nejdokonalejší. Když pak dítě vrůstá do společnosti, stává se z něho stroj, který chodí na tisíc kroužků, učí se pět jazyků po škole, rodiče se v něm vlastně realizují. Zároveň se děsí, aby něco nezanedbali, přitom možná zanedbali právě tu něhu. Z toho mi trochu běží mráz po zádech. V druhé polovině té knihy se i tohohle dost dotýkám.