Básník Radek Štěpánek: V knize o pluku Azov si kladu otázku, co je moje válka

Jste spojován s environmentální lyrikou. Není Pluk Azov pokračováním toho, co jste psal v předchozích knihách, jen na jiném území? Básně vycházejí z citlivosti ke světu, namísto přírody je však v popředí konflikt na Ukrajině…

Asi ano. A pravda je, že environmentální otázky řeším i v této knize, ale z jiného úhlu. Ve vypjaté době jsem se začal ptát: Co s tím, co se děje, můžu já sám dělat? Jak to prožívám a jak mě to ovlivňuje? Zpětně si uvědomuju, že podobně vypjatým obdobím byla i světová pandemie covidu, ale tu jsem vnímal jinak než válku. Narodila se nám tehdy dcera, během lockdownů jsme odjížděli s novorozencem na vesnici, kde jsme chodili po lesích, takže na ty časy vzpomínám jako na jedno z nejšťastnějších období svého života. Války jsem se však bál, byl to šok, potřeboval jsem se k ní vztáhnout.

Pluk Azov jsem začal psát, když vznikaly první pokusy ten konflikt literárně uchopit – v časopise Host, kde jsem tehdy pracoval, vyšly první básně s touto tematikou, Jan Němec, šéfredaktor časopisu a spisovatel, pracoval na knize Liliputin, na povídkách odehrávajících se přímo na Ukrajině. Cítil jsem se v bezprostředním ohrožení, což mě obvykle vede k tomu, abych zaznamenal, co se se mnou a ve mně děje. Sledoval jsem v podstatě v přímém přenosu prostřednictvím obrazovek pluk Azov při obraně ocelárny v Mariupolu. Když Rusové město dobili, ukázalo se, že vojáci z pluku Azov během dvaaosmdesáti dnů, kdy se bránili, například pili vodu z baterií, čelili zkouškám, jaké jsem si nedovedl představit. Tváří v tvář jejich hrdinství jsem si pokládal otázku: Co je moje válka?

A co je vaše válka?

Mých vnitřních bojů je hodně a řada z nich souvisí s ochranou přírody – ohrožení, které cítím, totiž nepředstavuje pouze válka na Ukrajině, ale i to, jak se chováme ke klimatu a jak se jako lidé k tomu, co se kolem nás a v nás děje, stavíme. V knize mám jednu báseň o tom, že kvůli válce na Ukrajině jsme přestali přemýšlet o vlaštovkách. Válka všechno vysála, strhla na sebe veškerou pozornost, ostatní témata byla upozaděna.

Ruskými vojsky zničený areál ocelárny Azovstal. Do průmyslové lokality s podzemními tunely se na jaře 2022 stáhli poslední obránci města Mariupol spolu s civilisty hledajícími útočiště před útočníky, zdroj: UA Postcards

V jednom sloupku pro Host jste tenkrát napsal, že po vypuknutí války na Ukrajině jste si uvědomil, že byste šel bojovat, pokud by se konflikt týkal přímo nás. To je uvědomění, které v člověku leccos změní. Změnilo se po únoru roku 2022 i vaše psaní? Přijde mi, že novou knihou míříte k mnohem střídmějšímu, oproštěnějšímu výrazu.

Ústředním tématem Pluku Azov je pro mě porozumění. Bál jsem se v roce 2022, kdy jsem tu knihu psal, že si přestaneme rozumět, že spolu nebudeme schopní komunikovat. Což se bohužel naplnilo. Může za to nejen válka na Ukrajině, ale i covid, který jsme neměli možnost reflektovat, neměli jsme čas vypořádat se s ním, protože hned po covidu vtrhl Putin na Ukrajinu. K tomu pohroma v podobě Trumpa, válka v Íránu, předtím humanitární katastrofa v Gaze – nemáme šanci si o tom popovídat, chybí nám odstup, je to všechno příliš rychlé a zanechává to hluboká zranění.

V roce 2022 jsem zkrátka cítil bezprostřední nebezpečí. Z dnešního pohledu se to může zdát nepřiměřené, ale tehdy jsme nevěděli, kde se Rusko zastaví, zda se Ukrajina ubrání tomu prvnímu náporu. A po letech je zřejmé, že se válka na Ukrajině projevuje i v Česku, byť nepřímo – k moci se dostávají šílení lidé, rozkližuje se veřejná diskuze, celý systém, všechny jistoty se hroutí; a podle mě to má všechno své kořeny v tom, co se dělo během covidu a co se děje teď během války. Jasně, stále zatím naštěstí nečelíme přímým dopadům, nelétají nám rakety nad hlavou, ale válka se dramaticky projevuje i u nás. V knize se ptám, nakolik reálné tyto nepřímé dopady vlastně jsou; když si teď čtu, jak umírá kytovec keporkak v Baltském moři, je to pro mě realita? Může se mě to dotýkat, když si o tom jenom čtu?

A o válce na Ukrajině si můžete číst neustále. Přes média ji můžete sledovat v podstatě v přímém přenosu…

Právě. Pokud se nepletu, první živě přenášená válka byla ta v Perském zálivu, ale pořád nejsme vyrovnaní s tím, že informace o válce nasáváme tak přímo, a nyní především prostřednictvím sociálních sítí.

Kniha vychází čtyři roky poté, co jste ji napsal. Proč?

V roce 2022 mě básník Libor Staněk II. pozval na festival Luhovaný Vincent a tam jsem četl první část knihy. Liborovi se text líbil a řekl mi, že jej chce otisknout v Psím víně. To však z mnoha důvodů nedopadlo. Text jsem nechal ležet, přišly jiné události, už jsem se mu nevěnoval. Až loni před Vánoci mi napsal básník a zakladatel nakladatelství Adolescent Aleš Kauer, že knihu přečetl a musíme ji vydat 24. 2. 2026, tedy na výročí vpádu Ruska na Ukrajinu. Alešovi jsem soubor neposílal jako nakladateli, ale jako blízkému člověku, který píše o podobných věcech – a měl jsem radost, že text takhle resuscitoval.

Pohled do úvodní partie knihy Pluk Azov, foto: Adolescent

Neztratil soubor kvůli časové prodlevě něco ze své naléhavosti?

Redakčních úprav bylo minimum, ale během příprav knihy jsem si kladl otázku, zda se text neotupil. Když jsem si jej však pročítal, vnímal jsem jej jako takovou časovou schránku. Připadá mi nakonec lepší, že jej čtenáři nebudou číst jako naprosto aktuální výpověď – ale budou si klást otázku, zda je text aktuální i po těch čtyřech letech.

V Pluku Azov jsem si pro sebe vynalezl novou tvůrčí metodu. Podobné to bylo s Hic sunt homines – při psaní této sbírky z roku 2018 jsem se otrávil rybou, a protože jsem pesimista, začal jsem si klást otázku, co by tady po mně zbylo; a začal jsem psát sbírku naprosto bez zábran, tak jak to pro mě bylo přirozené. A to samé se stalo s Plukem Azov, řekl jsem si, že to prostě „vypálím“ a nebudu se ohlížet, co by na to kdo řekl. Díky tomu jsem se dostal k básnickému tvaru, který jsem předtím neznal. Dovolil jsem si dělat jen to, co chci. I díky tomu je možná výraz té sbírky tak oproštěný, jak o tom mluvíte.

V knize tvrdíte, že chcete napsat nadčasovou báseň o současnosti. Má básník myslet na nadčasovost, nebo se má od jejího pronásledování oprostit, nechat to na osudu a čase?

Nevím. Ale ve chvíli, kdy jste vystaven nějakému meznímu okamžiku – jaký jsem prožíval, když Rusko napadlo Ukrajinu – si možná začnete klást otázku, zda to, co děláte, bude mít smysl třeba i za týden za dva. Popravdě nevím, co je nadčasovost, mám o ní nějaké představy, ale to samé platí o pluku Azov – taky jsem o něm v podstatě nic nevěděl, jen to, co jsem se dočetl ve zprávách a co se mohl dočíst úplně každý. Uvažoval jsem, jak o pluku Azov psát, a došlo mi, že si nesmím nic vymýšlet. Pokud jsem si ovšem nemohl nic vymýšlet, musel jsem mnohem víc psát o sobě, o tom, co se děje kolem mě a s čím mám přímou zkušenost. Takže báseň je sice o pluku Azov, ale její tematické jádro leží jinde. Můžu usilovat o nadčasovost, ale dost možná mi zcela uniká její podstata.

Vedle vlastní tvorby jste důležitou postavou zdejší básnické scény i proto, že zastáváte roli redaktora v nakladatelství Dobrý důvod. Co je to za projekt?

Jedná se o nakladatelství mého tchána, Antonína Bíny. V roce 2016 zde vyšla moje kniha Rám pro pavoučí síť, dva roky poté, co v Dobrém důvodu má budoucí žena Tereza Bínová publikovala knihu Souborná zkouška. Když jsem tuhle sbírku viděl, zeptal jsem se Terezy, zda by mi její táta taky něco nevydal – a on měl zájem. Poté jsem s Terezou začal žít a po nějaké době přišel Antonín s tím, že chce činnost nakladatelství nějak transformovat a možná i ukončit. Řekl jsem mu, že by byla škoda zrušit něco zaběhnutého, Antonín je fotograf a vydal už předtím řadu knih spojených především s jeho profesí a s oblastmi, které ho zajímaly. Slíbil jsem mu, že mu budu redaktorsky pomáhat, a on se do toho pustil.

Od té doby zde vychází převážně poezie.

Antonín měl patrně vždycky touhu vydávat poezii, ale neměl asi úplně k ruce nikoho, kdo by mu četl rukopisy, zprostředkovával kontakty, kdo by se textům věnoval. V posledních letech však básnické sbírky vydáváme cíleně – i když občas dojde i na prózu.

Žena s transparentem „Svobodný Azov“ během demonstrace v Kyjevě, jejímž cílem bylo zvýšit povědomí o osudu ukrajinských válečných zajatců. Skupina „Rodiny Azovstalu“ vyzývala k obnovení úsilí o propuštění ukrajinských vojáků z Mariupolu, kteří v tu dobu – snímek je z března 2024 – stále pobývali v ruském zajetí, foto: AP / ČT – Vadim Ghirda

Nedávno skončilo pražské nakladatelství Fra, které vydávalo mnoho knih české poezie, produkci tlumí brněnské Druhé město, kde takyé vycházelo několik sbírek ročně. Jak se tyto změny dotkly Dobrého důvodu?

Razantně. Chodí nám od té doby mnohem víc rukopisů. „Vyplácáni odevšad/ slétli se komáři/ ke mně,“ zní známé haiku mistra Issy v překladu Antonína Límana – a přesně taková je situace současné poezie z pohledu Dobrého důvodu. Rukopisy nyní dostáváme i od renomovaných autorů, chodí nám prozaické texty.

Jsem rád, že si pořád ještě držíme pozici, kdy vydáváme jak debuty, tak takzvaně zasloužilé autory, kteří by jinde místo k publikaci hledali obtížně. Myslím si totiž, že Slavomír Kudláček, Jiří Staněk či Jan Frolík dokazují každou novou knihou, že si místo na básnické scéně nadále zaslouží. A vydávání jejich sbírek je pro mě stejně podstatné jako vydávání debutů. Jen je těch knih, které bychom chtěli vydat, poslední dobou víc, než se dá snadno zvládnout. Z ryze praktických důvodů už nové rukopisy přijímáme s tím, že pravděpodobně nevyjdou letos, ale třeba až za rok, a pak děláme, co můžeme.

Když už jsme u praktických důvodů, jak je na tom nakladatelství finančně?

Redakce dělám většinou já, pokud se s někým mimořádně nedomluvíme, hodně nám pomáhají a pomáhali právě třeba Jan Frolík, Vojtěch Kučera nebo Klára Goldstein. Antonín zastane veškerou další práci – komunikuje s autory, s distribucí a tiskárnami, autory fotí, knihy graficky připravuje, sází je, komunikuje s autory výtvarných děl. Je to projekt vedený dvěma lidmi, kteří ví, že si tím nic nevydělají. Já k tomu navíc pracuju v nakladatelství NLN na plný úvazek, takže si musím tuto bezplatnou činnost dávkovat. Důležité je zmínit, že v podobném rozsahu můžeme fungovat jen díky našim dárcům. S žádostmi o granty a dotace už jsme sekli, protože byly tak administrativně náročné, že se to prostě nedalo.

Související článek

Jedna báseň. Autoři čtou: Radek Štěpánek (podruhé)

• Olga Stehlíková
• Ondřej Mazura

Jak jsou pro českou poezii důležité podobné nevýdělečné projekty, jako je vedle Dobrého důvodu třeba zmíněný Adolescent, kde jste vydal poslední sbírku a který nabral v poslední době mohutný publikační dech? Ze zavedených nakladatelství totiž poezie výrazně mizí…

Čtyři roky jsem pracoval v nakladatelství Host, které poezii vydává, a viděl jsem na vlastní oči, jak zájem o poezii upadá.  Náklady sbírek jsou obvykle tak nízké, že kdybyste si spočítali práci nezbytnou k jejich přípravě, zjistíte, že se nikdy nemůžou vyplatit. Čas, který s Antonínem do přípravy knih vložíme, se nikdy nevrátí v podobě peněz. Ani když se prodá tři sta kusů, což jsme překonali jen párkrát. Přes polovinu ceny knihy si navíc vezme distributor, takže aby se to vyplatilo, kniha by musel stát možná třikrát víc, než stojí – a to by si ji možná koupilo ještě méně lidí, než kolik si ji koupí teď. Realita je totiž taková, že sbírky básní prostě kupuje málo lidí. Kdyby to bylo jinak, bylo by vše mnohem růžovější.

Značka Dobrý důvod funguje na základě myšlenky, že děláme něco dobrého pro českou poezii. Je však potřeba, aby na tato pravidla přistoupili i autoři – aby si uvědomili, že si poezií nic nevydělají. To je mi potom líto. Zaznamenal jsem samozřejmě snahy, aby byli i básníci za svou tvorbu spravedlivě ohodnoceni – a určitě je to dobře. Nechci pochopitelně nějak ohýbat trh; jako redaktor chci být zaplacený, chtěl bych být zaplacený i jako autor, ale někdy je třeba si uvědomit, že kdybych měl dostat honorář, který považuju za spravedlivý, kniha by vůbec nevyšla – a kolikrát to jsou opravdu dobré knihy! Navíc zde spravedlnost vlastně platí – ani my si totiž publikováním poezie nic nevyděláme. Nikdo si nic nevydělá.

Kromě distributora…

Ano, pro distributora se prostě jedná o obchod. Líbilo by se mi, kdyby i distribuce přihlédla k tomu, že vydávání poezie není výdělečná činnost, a na básnické knihy by proto nasazovala nižší rabat. To by bylo takové lidské gesto. Ale říkám to s velkou nadsázkou a tuším, že to je asi utopická myšlenka. Třeba zmíněný Adolescent zvládá fungovat bez distributora, ale jeho tým má v tomto směru mnohem větší nasazení než náš, jsou pořád mezi lidmi, objíždějí akci za akcí. Klobouk dolů před nimi. Nám na tohle chybí síly, a tak se musíme spoléhat na distributora – a jsme rádi, že ho máme.