Nobelista Mario Vargas Llosa se s románovou tvorbou rozloučil důstojně

Tak jako musí být pro spisovatele těžké označit jedno své dílo za to poslední, je i pro čtenáře náročné ono poslední dílo reflektovat samo o sobě a vyhnout se srovnávání se staršími texty – zvlášť když se jedná o dílo takové veličiny, jakou byl Peruánec Mario Vargas Llosa. Loni ve věku devětaosmdesáti let zesnulý prozaik, esejista a v neposlední řadě neúspěšný prezidentský kandidát, který byl čelným představitelem latinskoamerického boomu z šedesátých let a v roce 2010 získal Nobelovu cenu za literaturu, vydal svůj poslední román v roce 2023 a v závěrečné poznámce tvrdil: „Ještě bych rád napsal esej o Sartrovi, jenž mi byl v mládí vzorem. To bude poslední, co napíšu.“

Mario Vargas Llosa tedy vymezil konec prozaické kariéry ještě za svého života. Mimochodem: vynikající britský spisovatel Julian Barnes letos v lednu oslavil osmdesátiny, publikoval román Departure(s) a oznámil, že žádný další již následovat nebude.

Nyní je díky nakladatelství Argo Vargas Llosův románový epilog k dispozici česky, a to v tradičně velmi dobrém překladu Anežky Charvátové a s pomocí básníka Radka Malého, který přebásnil písňové texty, jež jsou součástí té prózy. Román Vám teď věnuji své ticho vskutku můžeme považovat za epilog, neboť energií, vypravěčskou lehkostí ani záběrem se nepřibližuje ke spisovatelovým vrcholným dílům (Město a psi, Zelený dům, Válka na konci světa či Rozhovor u katedrály). Zároveň v něm lze jasně vysledovat rukopis oceňovaného prozaika. A je třeba dodat, že se jedná o epilog důstojný minimálně v tom smyslu, že neběží o text tvořený na autopilota. Vargas Llosa tím románem evidentně chtěl něco sdělit, něco obsáhnout. Co přesně?

Z výstavy Metoda Vargase Llosy konané loni v létě během Mezinárodního knižního veletrhu (FIL) v peruánské metropoli Lima, foto: AFP / AFP / Profimedia – Ernesto Benavides

Kniha se odvíjí po dvou kolejích. V té první sledujeme protagonistu jménem Toño Azpilcueta, jenž je amatérský muzikolog a příležitostný publicista a fascinuje jej kreolský valčík. Toño jednoho dne vyslechne hru talentovaného kytaristy, a když se zanedlouho dozví, že tento muž, jímž mezitím začne být posedlý, již nežije, rozhodne se napsat o něm knihu. Druhá linie je esejistická a sledujeme v ní výklad o peruánské hudbě; výklad, který by klidně mohl být součástí Toñovy knihy. Obě linie směřují směle k cíli – ta esejistická vede k argumentům, že právě hudba má pro peruánskou společnost sjednocující charakter. A protagonistova snaha napsat životopis obdivovaného kytaristy dospěje až do stádia, kdy se Toño Azpilcueta pokouší stvořit jakousi absolutní, neprůstřelnou knihu.

Přes počáteční nepřízeň protagonista text skutečně sepíše a podaří se mu jej vydat. Jakmile však následně zjistí, že někdo jeho argumenty zpochybňuje, v dotiscích – protože kniha si získá uznání i přízeň čtenářů – tyto díry zaceluje, ovšem za cenu toho, že se jeho titul stává jakýmsi hypertrofovaným absolutním výkladem, v němž se lidé postupně začínají ztrácet (nabízí se ostatně paralela ke snahám samotného Vargase Llosy o napsání „totálního románu“, jemuž se patrně nejvíce přiblížil v monumentálním Rozhovoru u katedrály).

Je to bezpochyby zajímavě rozehraný román, na druhou stranu je celek přece jenom v mnoha ohledech nedotažený. Toñova spisovatelská a badatelská kariéra následuje trajektorii, již lze odhadovat dlouho dopředu, další oblasti jeho života, kterých se vyprávění dotkne, se dějí spíš jen na pozadí, stejně jako je pouze kdesi na pozadí naskicován zbytek postav. A esejistická linka je vedená někdy takřka idealisticky, až naivně – což je snad záměr, ale vzhledem ke zmíněným nedostatkům Toñovy linie jako by se u čtení nebylo čeho chytit, jako by knize chybělo jádro.

Vypravěčský tah ani zápal Mariu Vargasi Llosovi není možné upřít. Při vědomí jeho starších titulů – jejichž vydávání se nakladatelství Argo v posledních letech čile věnuje – se však zároveň nelze ubránit dojmu, že je to položka, která by, nebýt tou poslední, v jeho bibliografii zanedlouho zapadla.

Obálka českého vydání posledního autorova románu, repro: Argo