Spisovatelka Iva Hadj Moussa: Rebelie a vzdor jsou na místě v každém věku

Od roku 2020 publikujete prozaické knihy s téměř železnou pravidelností. Je to proto, že vás psaní baví?

Ano, je to především díky radosti z psaní. Na začátku románu nevím, kam se bude příběh ubírat, takže s postavami zažívám každý den dobrodružství. Vycházím obvykle z jednoho jednoduchého nápadu. V Havířovině jsem měla v hlavě hrdinku, která se vrací do vesnice, v níž vyrůstala. V případě Mořské Evy jsem chtěla napsat knihu o ženě, která má superschopnost. Při psaní v podstatě sleduju, kam mě takové nápady zavedou. A to jsou chvíle, kdy zažívám skutečnou radost – i když, pravda, někdy také frustraci, když s příběhem nemůžu hnout. Radost však převažuje.

Je to i důvod, proč se vaše knihy navzájem příliš nepodobají ani tématy, ani způsobem psaní? Chcete pořád něco zkoušet a objevovat?

Nebavilo by mě psát stejným stylem nebo romány téhož žánru. Mým snem je napsat čistokrevnou detektivku, ale nevím, zda jsem toho schopna. Zrovna v případě detektivky je lepší mít děj vymyšlený dopředu…

Spisovatelka a psychoterapeutka Iva Hadj Moussa se svojí nejnovější knihou, foto: Host – Antonín Tyller

Raymond Chandler prý taky na začátku příběhu nevěděl, kdo je vrah…

Vida! Tak to bych to přece jenom mohla zkusit. Jednu detektivku jsem rozepsala, dokonce mám pro ni název – ten vám neřeknu, aby mi ho někdo neukradl, líbí se mi.

Měníte nejen žánry a styly, ale i typy hrdinů a hrdinek: v Démonovi ze sídliště je protagonistou šestnáctiletý black metalista, v Havířovině žena vracející se po fatálním rozchodu zpátky k rodičům na vesnici, v předchozím románu Těžké duše je to padesátiletý heavy metalista a sexuální delikvent, v novém románu zase ovdovělá žena se superschopností. Tomu říkám rozptyl!

Souvisí to s dobrodružstvím, které při psaní potřebuju zažívat. Ráda prozkoumávám postavy různého věku, sociálních ukotvení, pohlaví. V příští knize se chci vrátit k black metalu, tentokrát budou postavy mladé holky. Pokud tu knihu dopíšu, měla by být pomyslným vyústěním mé metalové trilogie.

Je nějaký typ postavy, o němž byste si psát netroufla?

Spíš než na typ postavy bych si asi netroufla na historický román. Nemám trpělivost vysedávat v archivech a pročítat se horami materiálů, jako to umí třeba Karin Lednická nebo Kateřina Tučková.

Obálky autorčiných románů Šalina do stanice touha (2020) a Démon ze sídliště (2021), repro: Host

A psaly se vám některé postavy lépe než jiné?

Dobře se mi psalo z perspektivy -náctiletého black metalisty Šimona z Démona ze sídliště. Ze všech svých knih jsem ji psala nejkratší dobu. Částečně to bylo nejspíš dané tím, že můj syn byl tehdy v podobném věku jako Šimon. Zároveň si občas listuju deníky, které jsem si psala od čtrnácti do šestnácti, a osvěžuju si tak uvažování člověka v tomto věku. V neposlední řadě s mladými lidmi často pracuju jako terapeutka, takže se s nimi cítím dobře.

Padesátník Johannes z románu Těžké duše poslouchá heavy metal a sexuálně obtěžoval dívku. Ověřovala jste si v průběhu psaní, zda jej a jeho uvažování zachycujete hodnověrně?

Vycházela jsem z každodenního pozorování. Pohybuju se v metalové komunitě, kde se najdou i padesátníci, takže jsem sledovala, jak se baví, o čem se baví. Rukopis jsem dala několika lidem číst, ale ověřovali a opravovali mi spíš fakta týkající se metalu. Na fakta jsou totiž metalisti citliví. Nicméně potěšilo mě, že reakce na Těžké duše jsem dostávala především od mužů a zdůrazňovali v nich, že se mi hrdinu podařilo vykreslit přesvědčivě.

V centru Mořské Evy stojí žena se superschopností. Ale tak jako v případě dalších vašich knih, i tady se jaksi bokem do vyprávění dostávají obecnější témata, tentokrát především tělesnost, objektivizace ženského těla, přijetí sebe sama. Co bylo první: žena se superschopností, nebo tendence obhlédnout zmíněná témata?

Jednou jsem se koupala a napadlo mě: Co když umím dýchat pod vodou? Pak mi nápad přerostl v hypotézu ženy se superschopností. Jak by na ni společnost reagovala? Někdo by ji asi chtěl vědecky zkoumat, někdo by ji sexualizoval, někdo by ji vnímal coby symbol emancipace. Vyústění románu je pro mě takové, že Eva si ten příběh zarámuje sama – bez ohledu na společenské normy a očekávání si se superschopností poradí po svém. Přitom děj jsem ukotvila v realitě, Eva řeší každodenní problémy, péči o rodinu, finanční problémy, podnikání. Superschopnost vede k její hlubší proměně, k tomu, aby nalezla vnitřní svobodu – o tu v románu jde primárně, myslím si; nadreálný prvek je pouze odrazový můstek.

Obálky autorčiných knih Havířovina (2022) a Těžké duše (2024), repro: Host

A to jsme nezmínili, že Eva poté, co ovdoví, se chce starat o dvě nevlastní dcery, což je emocionálně i byrokraticky náročný proces…

Nechci, aby námět té knihy byl laciným lákadlem; chci, aby bylo patrné, že protagonistka je žena se svými vlastními emocemi, se svými starostmi. A že o ty emoce a starosti jde především. Sama vychovávám ve střídavé péči syna s mužem, který není jeho biologický otec, a občas mě napadá, co by s ním bylo, kdyby se mi třeba něco stalo, jak by se situace řešila, jak by ji prožívali.

Když jsem román začal číst, domníval jsem se, že bude právě o tom – jak ovdovělá žena zápolí s přisvojením nevlastních dcer. A když se v ději objevil onen nadreálný prvek, jako první mě napadlo, že je to z vaší strany risk, protože otevírá obrovský prostor pro autorské selhání. Jak moc si jako autorka věříte, že se vám příběh nerozpadne?

Jestli se mi to skutečně podařilo ustát, to se dozvím z reakcí čtenářů a kritiky. Mám dojem, že se mi ty roviny podařilo vybalancovat, i když místy je to na hraně a čtenáři budou mít pocit, že se vyprávění vylilo z břehů. Ale doufám, že se mi po každém takovém momentu povedlo vrátit příběh do řečiště. Taky si myslím, že hrdinčina cesta, kterou v románu projde, by se bez toho nadreálného prvku mohla obejít.

Obálka románu Mořská Eva (2026), repro: Host

Takřka ve všech knihách používáte vtipy či narážky, které by jiní asi nepoužili, protože by je považovali za ujeté. V novém románu jsou to například scény, v nichž se mihne předseda vlády Andrej Babiš. Eva na jednom místě konstatuje: „Bejt trapná je možná ta největší odvaha, jakou člověk může mít.“ Jak o trapnosti přemýšlíte vy sama?

Momenty, na které narážíte, bývají kritické a pokaždé si je musím promyslet. Samozřejmě, bylo by jednoduché vyškrtnout je; však jsme se také během redigování v nakladatelství bavili o tom, jestli je v románu skutečně chci. Rozhodla jsem se je tam nechat, protože příběh je mimo jiné o tom, jak žena přijímá sebe samu takovou, jaká je. Ke mně trapné vtipy patří, takže je logické, že se v knize objeví i s rizikem, že mi pak někdo vyčte, že jsou cringe. Člověk musí unést, že se to, co dělá, nelíbí všem.

Mořská Eva je v anotaci označena za coming of age. Evě je však pětačtyřicet, což není věk, s nímž si tento typ příběhů obvykle spojujeme. Můžou vůbec čtyřicátníci řešit podobné problémy jako třeba Šimon z románu Démon ze sídliště?

Mořská Eva je pro mě žánrově neukotvený román, pohybuje se někde na pomezí společenské satiry a psychologického portrétu s prvky groteskna. Sama ho označuju za tekutý román, který žánry protéká, takže označení coming of age beru jako vymezení pouze jedné z jeho poloh. Každopádně v období, jemuž říkáme zralý věk, se podle mého názoru mnoho lidí zastaví – a přemítají, jestli jsou tam, kde chtějí být, jestli dělají to, co dělat chtějí. Rebelie a vzdor, které patří primárně k dospívání, jsou na místě v každém věku. Třeba i v padesáti. Jestli má můj nový román zprostředkovat nějaké poselství, jak se říká, tak to, aby se ženy v žádném věku nebály – především samy sebe.

Spisovatelka a psychoterapeutka Iva Hadj Moussa, foto: Host – Antonín Tyller

Iva Hadj Moussa (* 1979, vyslovuj Hadž-Musa)

Narodila se Písku. Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně, krátce pracovala v psychologické poradně v Bruntálu a potom v brněnském Centru dopravního výzkumu. Po deseti letech strávených v Brně se přestěhovala do Prahy; příjmení získala po manželovi, který je Čechem s alžírskou krví. Je autorkou scénářů večerníčku Nejmenší slon na světě. Kromě psaní beletrie se věnuje psychoterapii dětí a dospívajících, občas píše reklamní texty a pokouší se kreslit vtipy. Je autorkou a moderátorkou podcastu Poslouchej mě! o dětské psychologii. Má ráda black metal a zlaté retrívry.

V nakladatelství Host jí vyšly tyto romány: Šalina do stanice touha (2020), Démon ze sídliště (2021), Havířovina (2022), Těžké duše (2024), Mořská Eva (2026). Kromě toho v roce 2020 publikovala povídkovou sbírku Hlavně na to nemysli a předloni knihu rozhovorů s odborníky na duševní zdraví Velké starosti malých lidí.