Z vody v neumyté sklenici daiquiri neuděláš aneb co se nepovedlo v románu Jana Kholla

Stejně jako v loni vydaném Tajném životě domorodců je i v autorově druhém románu protagonistou Petr Štěrba. Už nepracuje v cestovní kanceláři (ta zkrachovala), namísto toho píše anotace k výstavám v jedné galerii. Táhne mu na padesát, jeho manželství míří ke dnu a ani vztah s dcerou Miriam a vnukem není idylický. Pak jej pozve na víkend do Jizerských hor přítel z mládí Jaromír a seznámí jej se sestrami Valérií a Veronikou. S první z nich, třicetiletou nezaměstnanou a vdanou Valérií, která se nechce stát matkou, si Petr začne románek.

Valérie vinou traumatu z dětství pravidelně polyká lexauriny a její manželství, jak se postupně ukazuje, rovněž není z nejšťastnějších. A pak je tu onen Jaromír, přítel hlavního hrdiny – latentní gay, bohatý, toužící po rodině a dětech. Na předsádce Jan Kholl (* 1976)  tvrdí, že hrdinové této knížky rozplétáním „pavučiny starých křivd a omylů riskují, že ztratí to málo, co jim v životě přináší radost. Ale stejně to má smysl. Nejhorší tragédie jsou totiž ty, které si nedokážeme vysvětlit.“

Zní to bezpochyby slibně. Jenomže to by musela tato slova mít výraznější oporu v samotném textu. Četba ukazuje, že claim je podobný tomu, jako byste do neumyté sklenice napustili vodu, ozdobili ji limetkou a tvrdili, že je to daiquiri. K žádnému dramatickému rozplétání tu nedochází a tragédií je především způsob, jak je to celé poskládané a napsané.

Proč se takhle chovají?

Začíná to u prokreslení postav. Nachází se v naprostém zajetí autorskou libovůlí. Například o Valérii se na prvních stranách dozvíme, že svého manžela na rozdíl od sestry nepodvádí, dokonce dosud nebyla zamilovaná do nikoho jiného. Když je však později na chatě s opilou sestrou v pokoji a na dveře zaklepe Petr, nejenže ho pustí k sobě – a ke spící sestře – do postele, ještě ho hned vedle sestry orálně uspokojuje a k ničemu dalšímu nedojde jen proto, že má menzes.

Obdobně se to má s jejím odmítáním mateřství – sice lpí na tom, že dítě nechce, ale když si to později rozmyslí, chce najednou dítě tak moc, že svého manžela div neznásilní a na Petra v kavárně vybalí, že by mohli mít dítě spolu. A poté, co ji odmítne, zkusí to s infantilním „Prosíííím!“. Člověk to sleduje a brzy si začne klást otázku: Proč? Proč se postavy chovají tak, jak se chovají? Proč autor strávil bezpochyby mnoho hodin prací na takovém románu? A především: proč bych to celé měl dočítat?

Khollův debut Tajný život domorodců byl obsahem poměrně nanicovatý, ale řemeslně celkem obstojný. V nynější próze však autor pořádá přehlídku vypravěčských minel a přešlapů. Próza je vyprávěna zvláštně netečně, laxně. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, o čemž dobře vědí čtenáři a čtenářky například Belgičana Jeana Phillipa Toussainta. Jenomže aby to fungovalo, zmíněná laxnost by musela být součástí nějakého širšího vypravěčského plánu a bylo by vhodné, aby člověk při čtení poznal, že je užita záměrně.

Nad stránkami Khollova románu se však můžeme jen dohadovat, co je záměr a co neobratnost. Dokola sledujeme, jak postavy provádějí nezajímavé úkony, které děj v podstatě neposouvají, mnohé pasáže jsou naprosto zbytečné. Retrospektivy působí povětšinou křečovitě a nastavují už tak rozbředlý příběh. Některé míří k pointě, ta je však obvykle tak ubohá, až je z toho člověku trapně. Třeba když Petr vzpomíná, jak s dcerou jedli hovězí líčka a ona se jej pak zeptala, zda mu ta hovězí lýtka chutnala. Pořád je však tento pokus o vtip lepší, než když si Petr s Valérií vyjedou a doprovod jim dělá dívčina matka. Uprostřed noci si Petr dojde na záchod, a pak se namísto ke své milence snaží zalézt do postele k její matce, která mu uštědří kopanec do slabin. Takové scény se dají čekat v bůhvíkolikátém pokračování Kameňáku, sotva však v próze, která není bez uměleckých ambicí.

Související článek

Náročné léto Eduarda Klajnera aneb další traumatizovaný a nejistý jedinec v české literatuře

• Daniel Mukner

Chabé jsou i dialogy. Jaromír se ráno po noci v baru dozví, že mu volal Petr, který jej chtěl vytáhnout do hospody, ale protože se mu nedovolal, nakonec šel sám. Jaromír říká: „Byli jsme včera každej v jiný hospodě. Přitom jsme mohli být spolu. Kvůli rozbitýmu mobilu jsme přišli o společně strávenej večer. To už nám nikdo nenahradí.“ V jakém vesmíru se lidé takhle baví?

Rovněž podivně vyznívají pokusy o vypravěčské ozvláštnění. Na prvních padesáti stranách vypravěč občas glosuje dění refrénovitou průpovídkou „Ano, slyšíte správně“. Pak však jako by na to autor zapomněl. Ještě jednou se zmíněné věty dočkáme na straně 141, potom už ne. Ne že by snad člověk onu otravnou průpovídku při čtení postrádal, ale její náhlé zmizení je dalším dokladem naprosté nahodilosti, která je pro text charakteristická.

Obálka druhého románu Jana Kholla, repro: Host

Co je tady zvadlé

Ve výčtu toho, co je v Khollově novém románu špatně, by se dalo pokračovat, Zmíním už jen některé do očí bijící stereotypy. Když hotelovou restauraci navštíví zájezd penzistů a penzistek, nezbude po nich v ohřívačích nic, protože to, co stařenky a staříci nesní, si zabalí s sebou na přilepšenou. Dva gayové v baru komunikují takto: „A já zase hned poznal, že jsi teplej. Protože já jsem taky teplej.“ Když má Valérie chuť na sex, musí nám být zdůrazněno, že je pečlivě (v jiné situaci čerstvě) oholená.

Ostatně toporné a místy dost odporné popisy sexuálních scén, v nichž se povadlý penis připodobňuje k vinné klobáse či Valérii napadne, „jak by to vypadalo, kdyby se z otvoru, který Petr neustále propichuje, měla z opačné strany drát ven hlavička dítěte“, jsou jen příslovečnou třešničkou na dortu této smutné exhibice vypravěčské bezradnosti.