Zavřít oči a poslouchat film. Jak se experimentální hudba dostává do mainstreamu
Úspěch islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir s hudbou k filmu Joker a seriálu Černobyl ukazuje, že opulentní smyčcové kompozice nestačí a roste poptávka po výrazném zvukovém rukopisu. Za pozornost stojí v této souvislosti i některá další jména.
Cellistce, skladatelce i zpěvačce Hildur Guðnadóttir (*1982) se povedlo něco neuvěřitelného a zapsala se do dějin filmové hudby. Nejprve ozvučila smrtelnou radiaci a jadernou katastrofu v úspěšném seriálu HBO Černobyl, a vzápětí hudbou doprovodila tanec s ďáblem v Jokerovi od režiséra Todda Phillipse. Za Jokera dostala jako první žena od roku 1947 Zlatý glóbus a posléze i Oscara za nejlepší filmovou hudbu. Přitom je pozoruhodné, jaké vlivy do této produkce přináší. Na Islandu narozená a v Berlíně usazená Guðnadóttir svůj skladatelský cit pilovala při spolupráci s jiným filmovým skladatelem Jóhannem Jóhannsonem, ale také s drone-metalisty Sunn O))) překlenujícími most mezi scénou monumentálně hlučné hudby a současným uměním. Odsud se vzal Hildurčin smysl pro temné sonické propasti, neústupnost avantgardy a „umělecký” metal, který Guðnadóttir dostala prostřednictvím seriálu a filmu k milionovému publiku, které by jinak minul obloukem. A skladatelka není sama, kdo uším diváků servíruje experimentální hudbu.
Na Islandu narozená a v Berlíně usazená Hildur Guðnadóttir byla hostem letošního filmového festivalu Berlinale, foto: Berlinale
Stačí si vzpomenout na několik loňských filmů: folk-horor Slunovrat, lovecraftovskou poctu Barva z vesmíru, romanci Atlantik o senegalských uprchlících nebo frenetickou honičku za ciframi Drahokam od bratrů Safdiů. Všechny tyhle snímky sdílí stopu, která vede k undergroundovým vydavatelstvím a jménům jako Haxan Cloak, Colin Stetson, Fatima Al-Qadiri nebo Oneohtrix Point Never, kteří se jinak setkávají v line-upech festivalů současné klubové hudby. Jde o zvláštní propojení režisérů s ambicí vyprávět příběhy nejen pomocí kamery a hudebníků pro změnu s citem pro vizuální složku, jak tvrdí publicista Dan Barrow v jednom z nejnovějších čísel britského hudebního časopisu The Wire s ústředním tématem Kino pro uši.
Pusťte si trailer k filmu Drahokam, foto: A24 Nejde však o něco neznámého. Vždyť německý režisér Werner Herzog na svých filmech v sedmdesátých letech spolupracoval s krautrockovou skupinou Popol Vuh a za hudbu k nezávislému sci-fi hitu Pod kůží (2013) s mimozemšťankou ztělesněnou Scarlett Johannson sklízela producentka Mica Levi různé ceny – a příkladů by se dalo jmenovat víc. Dneska takovému propojení nezávislé hudby a filmu přeje nastavení filmového průmyslu a rostoucí obliba streamování. „Mezi roky 2000 a 2019 se jen v Severní Americe zdvojnásobil počet vyrobených filmů a víc obsahu na trhu znamená větší poptávku po něčem, co skutečně vyčnívá,” upozorňuje server Electronic Beats.
Obaly alb, která natočila krautrocková skupina Popol Vuh k filmům německého režiséra Wernera Herzoga, repro: Amazon
Jak zní barva z vesmíru?
Recept, jak zaujmout, našel režisér Ari Aster. Jeho Slunovrat je horor odehrávající se za bílého dne, který na některých místech popírá žánrová pravidla, a na jiných je umně využívá. Pojídají se tu pubické koláčky, lysohlávky a z tance kolem májky se stává špatný trip, když se veselé výšivky na folklorních krojích přeměňují v děsivá monstra. Podivný pocit disonance a nepatřičnosti umocňuje zlověstná hudba producenta Bobbyho Krlice, který se inspiroval disneyovskými soundtracky a „najazzlou“ nonšalancí Franka Sinatry. „Musíte abstrahovat základní emoci příběhu a vymyslet, jak ji přeložit do zvuku. Někdy ji můžete zkusit podkopat, abyste publikum svedli z cesty, a jindy musíte být opravdu subtilní, abyste jen okatě nenásobili akci na plátně,” řekl pro The Wire hudebník, kterého jindy potkáte třeba na společném albu s hlukovými nihilisty The Body: „Vaším úkolem při skládání filmové hudby je vyprávět.” Spolupráce se vyplatila, film s rozpočtem deset miliónů dolarů vydělal čtyřikrát víc a Krlic se dostal k mnohem širšímu publiku než s jakoukoliv deskou pod jménem Haxan Cloak.
Podívejte se na trailer k snímku Color Out of Space, repro: RLJE Films Podobně to má kanadský skladatel Colin Stetson, který s Krlicem komponoval hudbu k Asterovu předchozímu hororu Děsivé dědictví (2018). Saxofonista Stetson se vloni podepsal pod hudební doprovod k lovecraftovskému hororu Barva z vesmíru s Nicolasem Cagem, který zde hraje otce žijícího s rodinou na odlehlé farmě. Zničehonic jeho zahrádkářskou a chovatelskou idylu naruší meteorit, kvůli němuž se mech ve studni začne měnit v psychedelický plevel a v oblasti se ohýbá čas i prostor. Fanoušci spisovatele H. P. Lovecrafta ve filmu najdou mnohem víc indicií, včetně rituálů na základě fiktivního receptáře černé magie Necronomiconu. „Jak přesně zní vyspělá mimozemská forma života, která se v hmotném světě projevuje jako určité barevné spektrum?,” položil si Stetson poměrně komplikovanou otázku. Hudebně na ni odpovídá relativně jednoduchými zvukovými motivy, u nichž sice těžko odhadnete původ nebo nástroj, zato však vystihují atmosféru lovecraftovského „nepojmenovatelného, nepředstavitelného a nezměrného“ děsu. „Snažil jsem se hrůzu vystihnout v celé její kráse, která se postupně rozvíjí. Ve filmu jde o neviditelnou hrůzu a pro její vyjádření skrze hudbu jsem vymyslet způsob, aby tam byla, a zároveň nebyla přítomná.”
Indie horory vždy byly vděčné za zajímavou hudbu; už od sedmdesátých let, kdy si americký béčkař John Carpenter kvůli malému rozpočtu sám skládal soundtracky na syntezátorech, aby ušetřil a nemusel se doprošovat pomoci velkých studií. Dnes Carpenterovu hudbu po antologiích vydává trendsetterský newyorský label Sacred Bones a z režiséra je v nerdských kruzích kult.
Pusťte si trailer k filmu Hereditary, repro: A24 Jako videoklip
„V tom opálu uvidíš celý vesmír,“ říká židovský překupník a majitel klenotnictví Howard, jehož ve filmu Drahokam ztělesňuje neuvěřitelný Adam Sandler. Jeho opevněný krám navštívil slavný basketbalový hráč a Howard neodolal, aby se nepochlubil. Basketbalista se do drahokamu zamiluje a věří, že mu před zápasem přinese štěstí; za záruční prsten jeho týmu Celtics si ho sportovec na chvíli půjčí. Jenže sérií divných náhod ne a ne drahokam Howardovi vrátit. Později hráč cennost přijde odevzdat, ale zasekne se se svou ochrankou v bezpečnostní předsíni a rozjede se nesnesitelně napjatá scéna. Není to však pouze klaustrofobie z malého prostoru, co dělá těch pár minut jedinečných. Do frenetického přeřvávání se mezi návštěvou a personálem, který se snaží rozhýbat bezpečnostní dveře, zasahují roztěkané syntezátorové riffy a umocňují atmosféru. Později bezmála kyberpunková hudba přirozeně dokresluje další Howardovo lopocení, jehož manicky bezohledný smysl pro peníze ho vžene do situací, z nichž diváka svírají úzkosti.
Za hudbou stojí americký producent Daniel Lopatin, vydávající pod jménem Oneohtrix Point Never. K filmu měl vždy blízko, původně chtěl studovat scenáristiku, ale uvědomil si, že dokáže příběhy „psát” pomocí syntezátoru. Patří mezi nejvýraznější jména internetového undergroundu nultých let, ale v uplynulé dekádě o jeho hudbě již referovala velká média; spolupracoval se zpěvačkou ANOHNI nebo s bývalým frontmanem Talking Heads Davidem Byrnem. Lopatinova hudba byla vždy vizuální. Stačí spatřit videoklip ke skladbě Sticky Drama ze skladatelovy desky Garden of Delete (2015), v němž umělec Jon Rafman zinscenoval obří LARP bitvu o mimozemskou tekutinu. Lopatinovo (respektive značky Oneohtrix Point Never) zatím poslední album Age of (2018) zase inspirovala Kubrickova 2001: Vesmírná odysea nebo Burtonův Batman z roku 1989. Svůj skladatelský proces Lopatin popisuje na zážitku z kina, kam se vydal na poslední Hvězdné války.
Oneohtrix Point Never, vlastním jménem Daniel Lopatin, americký hudebník, skladatel a producent. Narodil se (*1982) v USA do rodiny ruských přistěhovalců, foto: Telekom Electronic Beats „Nejsem fanoušek, ale šel jsem – a téměř okamžitě mě to začalo nudit. Zavřel jsem tedy oči a zaposlouchal se do neuvěřitelného zvuku v kině. Hudba Johna Williamse je na filmu pravděpodobně to nejlepší,” popisoval Lopatin: „Máte před sebou ten nejsoučasnější zvukový design, který vás prostě odpálí. Okamžitě jsem ztratil zájem film sledovat a místo toho jsem ho poslouchal, narazil jsem přitom na několik efektů, s nimiž se snažím cíleně pracovat ve své tvorbě. Chci, abyste slyšeli ten bizarní poměr hluku v melodiích, který se podobá sochám – míním tím, že zvuk má kinetickou podobu a vy se kolem ní můžete pohybovat a nahlížet ji z různých perspektiv.”
Pusťte si trailer k Atlantics: A Ghost Love Story, foto: Netflix Současné podmínky filmového průmyslu poskytují Lopatinovi k tvorbě komfortní možnost své vize dosáhnout. Zároveň jeho filmová hudba vychází na vinylech u domovského labelu Warp Records, čímž může fungovat obousměrně a přitáhnout k vydavatelství pozornost. Souběžně s tím roste poptávka po reedicích starých soundtracků.
Drahokam – stejně jako Slunovrat nebo Děsivé dědictví – vznikl v produkci malého newyorského studia A24 a všechny tyhle snímky si můžete pustit na Netflixu. Deník The New York Times o produkční společnosti A24 píše jako o „Miramaxu pro generaci streamování“ a odkazuje na model produkce nezávislých filmů v osmdesátých letech. Když ten krachl, zanechal talentované režiséry bez prostředků. Kdežto nyní takový prostor zaplňují menší studia a zásobují nás pozoruhodnými filmy se schopností zarezonovat; jde o snímky se středním rozpočtem a schopné díky streamování konkurovat blockbusterům a vydělat několikanásobky vložených nákladů. Najdete je vedle sebe v žánrových šuplících nebo na hlavních stránkách streamovacích platforem. Všechno tohle přispívá k větší pestrosti filmových produktů, na něž se primárně koukáme, ale můžeme je i dobrodružně poslouchat.
Autor je hudební publicista, moderátor pořadů Komplex a Špína na Radiu Wave, působí na Katedře mediálních studií FSV UK.
