Zvukové války. Proč z jihokorejských repráků duní pop?

V deset let starém klipu Poison Dart se na vyprahlých planinách schyluje k bitvě dvou armád budoucnosti. Když se zformuje bitevní linie, začne jedna strana vysílat nadzvukové signály s destrukčním potenciálem, zatímco druhá spustí mohutné buchary, které nárazy o zem vyrábějí beaty s ničivými tlakovými vlnami. Do toho mezi vojáky létají jako partyzánský výsadek robotičtí brouci s malými, ale účinnými reproduktory na zádech. Fantastická vize válek budoucnosti, v nichž se místo střel a trhavin bojuje zvukem.

Obaly 26. listopadu 2007 vydané skladby Poison Dart britského producenta jménem The Bug. Vydavatelství Ninja Tune připravilo tehdy dva dvanáctipalcové vinyly, každý obsahuje jiné verze (remixy) Poison Dart, repro: Ninja Tune, video: Youtube.com

Skladba britského producenta jménem The Bug, na niž popsaný klip vznikl, pracuje s metaforou hudby coby kulturní zbraně, která může být o dost ničivější než současné vojenské prostředky. Třeba tím, že namísto čisté destrukce nabízí transformaci myšlení, která skýtá nevídané možnosti osvobození i ovládání lidí. Klip je zároveň inspirován knihou Sonic Warfare, v níž Steve Goodman (alias dubstepový producent Kode9) shrnul své dlouholeté akademické výzkumy na poli zvukových zbraní a filozofických aspektů destrukčního potenciálu zvuku. Ve videoklipu 9 Samurai k písni právě od Kode9 sledujeme pokusy s použitím takových zbraní na člověka: při zaznění jedné obzvláště tučné basové linky se hlavy tanečníků – pokusných králíků – rozprsknou jako jahoda.

Obálka knihy Sonic Warfare, v níž Steve Goodman (alias dubstepový producent Kode 9) shrnul své dlouholeté akademické výzkumy na poli zvukových zbraní a filozofických aspektů destrukčního potenciálu zvuku, repro. Amazon.com

Na zmíněné videoklipy si nešlo nevzpomenout na konci dubna při zprávách z korejského poloostrova. Jihokorejská strana tehdy podle agentur oznámila, že se rozhodla během setkání vrcholných představitelů obou znepřátelených zemí vypnout obří reproduktory, které stojí na hranicích demilitarizované zóny oddělující obě části poloostrova. Dvě stě padesát kilometrů dlouhé a čtyři kilometry široké pásmo patří k nejsledovanějším hranicím na světě, nemůže sem vstoupit ani noha, aniž by neskončila v hledáčku ostřelovačů. Zvuk ovšem může takové bariéry směle ignorovat.

Soul instaloval jedenáct reproduktorů v sedmdesátých letech, avšak dlouho byly nečinné. Své vysílání spustily znovu v lednu 2016, když Severní Korea provedla čtyři zkoušky nukleárních zbraní, čímž porušila mezinárodní dohodu. Několik desítek kilometrů do vnitrozemí socialistického skanzenu tak zní propagandisticky podbarvené zprávy o šťastném životě na jihu. Když se nedávno podařilo jednomu severokorejskému vojákovi přejít hranici, nechybělo ve vysílání podrobné líčení toho, jak se léčí ze svých zranění a jak se mu v nové vlasti skvěle daří. Jako nástroj demoralizace jeho kolegů to muselo fungovat skvěle.

Nedílnou součástí zvukového proudu, který míří z vysílaček přes demilitarizovanou zónu na sever, jsou také popové písně vybraných interpretů z jihu. Hudební žánr K-pop je jakousi infantilnější verzí západního rádiového balastu, sacharidové písně o lásce jsou obdařené nakažlivými melodiemi a elektronickými rytmy. Pro jižanskou propagandu jsou rozjuchané optimistické písně symbolem bezstarostného moderního života, který by sever mohl také mít, kdyby se země znovu spojila.

K-pop není tak úplně nevinný; o běh tohoto obřího průmyslu se starají agentury vyrábějící své hvězdy jako na běžícím pásu. (Jedna hvězda nedávno spáchala sebevraždu a opatrně se začalo psát o tlaku, pod nímž zpěváci žijí.) Tvorba podléhá přísné cenzuře – například písně youtubeového rekordmana PSY nesměla rádia hrát kvůli údajným sexuálním narážkám. Jihokorejská vláda ostatně hojně podporuje produkci K-popu jako státního kulturního exportu, který zlepšuje zemi image ve světě a zvedá zájem turistů.

K-pop však může mít roli právě i coby propagandistická zbraň v probíhající studené válce obou částí poloostrova. Během současného oteplení vzájemných vztahů vyslal Soul v dubnu do Pchjongjangu jako gesto dobré vůle několik k-popových skupin. Hity z jižního korejského státu by přitom v severním korejském státě nikdo neměl oficiálně znát; přesto prý měl koncert velký ohlas. Podívat se na něj přišel i sám Kim Čong-un, který údajně při několika písních nadšeně tleskal do rytmu. Že by to byl znak toho, že se nechal nakazit?

Korejský pop ve vysílačkách je jedním z měkkých příkladů použití hudby jako zbraně. Existuji i daleko drsnější. Je to deset let, co byl celý svět šokován z výslechových praktik, jimž byli podrobováni vězňové v Guantánamu. Jednou z nich byl opakovaný poslech hlasitých popových či metalových písní na samotce. Když americká armáda v roce 2004 obsazovala iráckou Fallúdžu, vyhrávaly z tanků hřmotné skladby australských rockerů AC/DC, které měly vyděsit poslední zbytky odporu. Podobně zněla odrhovačka Never Gonna Give You Up od Ricka Astleyho při obléhání vatikánského velvyslanectví v Panamě, kde se na konci osmdesátých let skrýval diktátor Manuel Noriega.

Když jsme u těch nepříjemných zvuků, tak v Británii je v prodeji mobilní zvukové zařízení, které vysílá zvuky ve specifických frekvencích, jež mohou slyšet jen teenageři. Má například zabraňovat krádežím v obchodech. Vize výše zmíněných klipů Poison Dart a 9 Samurai působily jako science fiction, sonické války jsou ale možná už žhavou současností.