Festival Nové generace 2025 – sobota

Hlavní program Festivalu Nové generace – studentské komponované večery v divadle DISK. Své práce uvedou jak studenti HAMU, tak zahraniční studenti.

Festival Nové generace je festivalem tance a nonverbálního divadla, českých i zahraničních studentů, nové generace choreografů, tanečníků, perfomerů. 

Sobota 22. listopadu, 19:30
60 minut, bez přestávky. Po představení debata s tvůrci a diváky ve Studiu Řetízek.

Semi-grown
„Semi“ v japonštině znamená cikáda.
Chci odejít, ale nechci odejít.
Na co myslí cikády, když se vylíhnou a vyletí ze svých schránek?

Vylíhnutí cikády připomíná rostoucí nezávislost dítěte na rodičích. V této choreografii se snaží vystihnout složité a jemné pocity, které provázejí vstup do nové životní etapy.

Choreografie, interpretace: Yoko Sassa, Rino Marutani (Ochanomizu University Tokyo)

Castles, Capes & Curtain Calls
Jako děti jsme měli smělé sny nezatížené realitou a byli jsme si jisti tím, kým se staneme. Astronauti. Umělci. Hrdinové. Ale jak se život vyvíjel, tyto sny se často měnily nebo úplně zmizely. Není to selhání. Je to vývoj.

Toto dílo ctí tyto rané vize, nikoli s lítostí, ale s úctou. Jemně je oplakává a uznává jejich roli při formování osobnosti. Zároveň však vybízí, aby lidé nezůstávali spoutáni minulými očekáváními. To, kým si mysleli, že budou, je méně důležité než to, kým se rozhodnou být dnes. Skutečné naplnění nespočívá v honbě za verzí sebe sama, která zamrzla v čase. Spočívá v přijetí přítomnosti, v nalezení smyslu v tom, kým je člověk nyní. V tom spočívá odolnost. V tom spočívá růst. A především v tom spočívá soucit se sebou samým.

Ačkoli bylo toto dílo vytvořeno jako součást studijního zadání, má hlubší osobní význam. Je to reflexe procesu hledání vlastního hlasu jako umělce, ale také jako jednotlivce. Dílo vybízí diváky, aby se zamysleli nad svou vlastní cestou, aby si vzpomněli na své dětské sny, nikoli s lítostí, ale s vděčností.

Choreografie: Vladlena Klimek (HAMU) Interpretace: Tereza Moulisová, Dalma Kitley, Lídia Bassa Arranz, Aina Sánchez Torres

Tiché Protokoly
Stereotypní návyky všedního života se v každodenní praxi projevují jako zavedený systém mechaniky, automatismu nebo šablon. Obyčejný den a každodenní činnosti se však díky tančícímu tělu stávají živějšími a podněcují představivost.

Koncept, choreografie, interpretace: Dominik Dolník (VŠMU)

Okurina – If I could play the piano
Kdybych si představil, jak hraješ na klavír, možná bych tě zachytil a dotkl se tvé duše. Dny ubíhaly a moje lítost rostla. Tento smutek zůstává jen mezi námi dvěma. Šedé vzpomínky zamrzlé v čase. Osvoboď je. Teď!

Choreografie: Moe Aita and Yoko Sassa (Ochanomizu University Tokyo)
Interpretace: Sarah Ide, Keiko Kawasaki, Ayano Kitajima, Rino Marutani, Risako Murahata, Yumika Sakoda, Shiori Yoshimura

Otisk
„Zvyk je košile, kterou nikdo neušil stejnou nití. Těla odpovídají na otázky, které mysl nikdy neslyšela. Ukládáme se do tvarů, které jsme si nevymysleli. Každý sám, ale přesto všichni stejně. Každý večer malujeme obraz jinými tahy. Vymýšlíme si pořádek, abychom nemuseli myslet na chaos… a někdy to i funguje.“

Choreografie, koncept: Kateřina Zemanová Pedagogická supervize: doc. Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D.

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.