Nový románový Zaklínač je unášen Sapkowského vypravěčským umem. Spoléhá na něj asi až příliš

Sapkowského literární Sága o Zaklínači má v různých kontextech různé významy. Pro čtenářstvo fantasy je to podobně přelomová záležitost jako cyklus George R. R. Martina Píseň ledu a ohně. Neboli: jde o dílo, které žánr posouvá od tolkienovské mytologičnosti směrem k naturalisticky pojatým reáliím evropského středověku – v případě Martina k reáliím britským, v případě Sapkowského středoevropským. Pro širší veřejnost ovšem zaklínačská sága představuje spíše jen zdroj inspirace pro globálně extrémně úspěšnou videoherní sérii, která má vybudován komplexní a osobitý herní svět. Dokonce i v případě zaklínačského seriálu od Netflixu se dá říci, že se inspiruje stejnou měrou v Sapkowského textech a ve videohrách.

Související článek

„Vždycky jsem si psal to, co jsem chtěl já,“ říká slavný polský spisovatel Andrzej Sapkowski

• Boris Hokr

Na rozdíl od Martina, který aktivně spolupracoval na adaptaci Písně ledu a ohně do podoby seriálu Hra o trůny, Sapkowski se od počítačové hry jednoznačně distancuje a tvrdí, že nejde o věrné ztvárnění jeho literárního světa. Letošní (respektive v originále loni publikované) Rozcestí krkavců tedy rozvíjí čistě literární svět Zaklínače, navíc způsobem, jenž do velké míry předpokládá znalost předchozích dílů série. Nová kniha se obloukem vrací na začátek nejen kariéry zaklínače Geralta, nýbrž i celé literární série. Ta započala cyklem povídek, v nichž se Geralt potýkal s nejrůznějšími úkoly své profese. Nový román je rovněž především šňůrou krátkých příběhů spletených volnou ústřední dějovou linkou.

Komplet devíti knih Zaklínače včetně nejnovějšího svazku Rozcestí krkavců, repro: imago.cz

Přestože se Geralt v Rozcestí krkavců objevuje ve své dosud nejmladší inkarnaci, kniha není tím nejvhodnějším vstupem do ságy. Silně totiž žije z odkazů na hrdinova budoucí dobrodružství a na další vývoj událostí v pětidílné románové řadě i v jednotlivých povídkách. Jeho svět je opět obýván vesměs lidmi a dalšími bytostmi řízenými především vlastními předsudky a sobectvím a události formuje poměrně nelítostná ironie osudu. Zatímco Martin se v Písni ledu a ohně odvolává na Shakespeara, Sapkowski má spíš blízko ke klasickému ruskému románu, v němž se zásadoví hrdinové stávají hříčkami ve složitých, slepých a hloupých soubězích událostí. V tom, jak se v Rozcestí krkavců hemží předznamenáními budoucích událostí, je cítit podobný lakonický fatalismus.

Sapkowski je brilantní vypravěč s úsečným stylem a s mimořádným citem pro vypointovanost. Dá se říci, že v Rozcestí krkavců na vypravěčský um částečně hřeší – běží totiž o neobyčejně lehkou rukou napsanou snůšku postřehů a historek. Nutno podotknout, že Zaklínač nikdy neměl vpravdě epický záběr, neboť i v pěti dlouhých románech, jež jsou součástí ságy, se jasně projevují autorovy povídkářské instinkty. Nicméně románový cyklus držel pohromadě právě díky tragické osudovosti, která vázala jednotlivé peripetie dohromady a svazovala putování zaklínače Geralta s velkými dějinami světa procházejícího často drastickými transformacemi, na jejichž horizontu tušíme naši dnešní současnost. Tehle epický rozměr Rozcestí krkavců naprosto postrádá.

Obálka českého vydání, jejím autorem je Michal Ivan, repro: Leonardo

Namísto toho dostáváme jakýsi bonusový text – kdybychom chtěli být zlí a použili Sapkowským nenáviděné herní terminologie, mohli bychom říci, že jde o datadisk. Dozvíme se v něm spoustu nových detailů o hlavním hrdinovi a jeho světě. Odhalíme s ním původ příšerných předsudků vůči zaklínačům, které poznamenávají celý Geraltův život. Projdeme si s ním několik dílčích epizodických případů, k nimž je na svých cestách povolán. A to celé rámuje jednoduchá, ale funkční linie vyprávění o pomstě a ztrátě mladických ideálů. Vyjde nám velmi dobrá kniha, u níž přesto cítíme, že mohla být ještě lepší, kdyby se autor více snažil a nespoléhal na svůj sice brilantní, ale přeci jen ne úplně samospásný vypravěčský um.