Ohlédnutí za Holandskem II. – filmy Otakara Votočka

HD projekce pásma filmů za účasti režiséra Otakara Votočka s úvodním slovem Michala Breganta.

Velmi zamotané a vůbec ne jednoduché / Otakar Votočka / Nizozemsko 1980 / 13 min. / originální znění s českými titulky – Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nastaly v Holandsku převratné společenské a kulturní změny. Poválečná obnova byla dokončena, ekonomika se rychle rozvíjela, duch přísného kalvinismu, kázně a pořádku ustupoval toleranci a svobodě. Po legendárním Woodstocku přišel v roce 1970 Holland Pop Festival – první evropský festival pod širým nebem. Tam se hromadně experimentovalo s muzikou i s kouřením marihuany, a když tolik lidí kouří, těžko je můžete všechny zavřít. Byl to začátek holandské politiky tolerance k lehkým drogám. Cestovalo se do Indie za Beatles, objevily se vodní dýmky, jóga, etnická móda a sexuální revoluce. Amsterdam měl svůj „Festival bláznů“. Měl také své coffee shopy s hašišem, svá muzea a galerie, bary a „red district“. Ani Paříž, ani Londýn, ale Amsterdam byl pupkem světa pro mladé lidi. Ve Vondelparku posedávaly na trávě tisíce lidí za zvuků orientálních bubínků, vzduch byl prosycen vůní orientálních tyčinek.

Experimentovalo se i na poli sociálních vztahů; zakládaly se komuny, rozvíjela se psychoterapie a hledaly se také nové formy výtvarné exprese.

Důležitým centrem moderního umění v Amsterdamu se stala avantgardní galerie „de Appel“, která se od roku 1975 zaměřila na konceptuální umění, performance a body-art. Úzce spolupracovala například s avantgardními performery Marinou Abramović (která ve filmu této akci přihlíží z publika) a Ulayem.

„Pro televizi VPRO jsem v budově bývalé věznice natočil průběh performance umělců ze Srbska, Polska a Maďarska a následující verbální přestřelku mezi nekompromisní kurátorkou galerie de Appel a naší skeptickou tazatelkou. Hledala se zde odpověď na naléhavé výkřiky srbského performera, mlátícího dlouhé minuty ocelovou tyčí do sochařské hlíny. Ta otázka zní: Was ist kunst?“

Pompeje nyní / Otakar Votoček / Nizozemsko 1980 / 37 min. / originální znění s českými titulky – Na počátku osmdesátých let začalo znovu narůstat studenoválečné napětí mezi Sovětským svazem a Západem. Je ironickým paradoxem, že ke strachu z atomové války notně přispělo samo západoevropské Mírové hnutí, iniciované různými „progresivními“ církevními skupinami, z nichž některé – jak se později ukázalo – byly financovány přímo z Moskvy. Tato dusná atmosféra se musela odrazit i v obavách a tvorbě některých umělců.

Jeden z nich, sochař a výtvarník David Veldhoen, přirovnal blahobytný a bezstarostný život západní civilizace k životnímu stylu a situaci obyvatel Herculanea a Pompejí těsně před devastujícím výbuchem Vesuvu v roce 79 n. l. Jedovatý vulkanický mrak po výbuchu sopky a atomový hřib jsou si svým vzhledem i ničivou silou dost podobné.

Tak vzniklo toto poněkud bláznivé road-movie, jehož cílem bylo vrhnout materialistické atributy konzumní společnosti do hrdla vulkánu, jako úlitbu i varování před naší nejistou budoucností.

„Zase z jiného úhlu se na náš projekt dívala neapolská mafie. Když jsme přespávali pod širým nebem vysoko na úbočí Vesuvu, abychom mohli natočit lávová pole při úsvitu, byli jsme omámeni plynem. Mafiáni pak otevřeli náš bus a odnesli vše cenné, včetně kamery, části natočeného filmu a části zvukových kazet. To byla nenahraditelná ztráta. Při sepisování škod nám neapolská policie blahopřála, že to tak dobře dopadlo! Totiž, že se nikdo z nás během loupežné akce neprobudil předčasně. Mohlo to prý pak dopadnout hůř. Asi měli pravdu. Při ohledávání nejbližšího okolí lávových polí jsme tam našli velkého psa s proříznutým hrdlem. Zkoušeli jsme mafii kontaktovat s tím, ať si vše nechají, ale ať nám vrátí jen natočený film a zvukový materiál. Reagovali odstraněním našich plakátů.

Po této události nás televize VPRO odvolala zpět, a film nemohl být dokončen tak, jak jsem plánoval. Film byl přesto odvysílán v této nedokončené a útržkovité podobě.“

Klamání tělem / Otakar Votoček / Nizozemsko 1980 / 40 min. / originální znění s českými titulky – „Ne všichni lidé, kteří emigrovali z Husákovy totality, v cizině uspěli. Ale jejich rodinní příslušníci, kteří ve vlasti zůstali, jim úspěch nejen přáli, ale i očekávali a také ho jaksi vyžadovali. Z prostředí českých emigrantů v Amsterdamu jsem tuto situaci znal a zvolil ji jako téma pro svůj závěrečný film na Nizozemské filmové akademii.

Do role profesionálního fotbalového brankáře, který se nevrátil z mezinárodního utkání do své zadrátované vlasti, se přímo nabízel Martin Šimek, mladší bratr Miroslava. V době, kdy jsme se v Amsterdamu seznámili, se živil jako tenisový trenér a jako glosátor/kreslíř vtipů pro renomované holandské noviny.

Roli brankářova otce hraje Stanislav Bareš, který byl před svou emigrací po 21. srpnu ´68 stálým členem kladenského divadla.

Zato najít českou herečku, která by byla schopna sehrát roli brankářovy matky, se mi vůbec nedařilo. Nakonec Věra Barešová (Standova manželka a ex-režisérka kladenského divadla) přišla s bláznivým nápadem kontaktovat Soňu Červenou. Soňa Červená byla již v té době mezinárodně uznávanou špičkovou operní pěvkyní, působící na renomovaných operních scénách velkého světa. Ale jiná možnost tu opravdu nebyla. Klouzal jsem se svým předpotopním Broukem zasněženou dálnicí do Frankfurtu nad Mohanem, kde paní Červená, jako ‚Kammersängerin' frankfurtské opery tehdy žila. Rychle si přečetla scénář a řekla mi rovnou ano. Honorář – na který jsem v žádném případě neměl – vůbec nechtěla. Jen mě požádala, abych ji svým autovrakem odvezl do opery. Soňa byla opravdu velkorysá osobnost.

Jako své režijní selhání považuji fakt, že se mi psychologický (a snad ‚třídní') kontrast mezi filmovými charaktery otce a matky nepodařilo smazat či alespoň sblížit na přijatelnou úroveň: Je tu příliš lidový otec a příliš elitní matka.

Na svou obranu bych mohl říct snad jen to, že čas na zkoušení s herci byl minimální a že jsem se taky snažil, aby se všechny záběry povedly na poprvé, či na podruhé, abych tak ušetřil filmový materiál na poslední záběr filmu s pomocí obrovského jeřábu (trochu a la ‚Una giornata particolare' ), který stál spoustu metrů drahého filmového materiálu…“

Celková délka pásma: 90 min.

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.