Matrix jako cyberpunkový Rorschachův test. Proč se z něj stal fenomén?
Na iVysílání jsou k vidění dva nové dokumenty o fenoménu Matrix. Proslulý film sester Wachowských se v nich ukazuje jako stále relevantní a pozoruhodné dílo. Jak ale odkaz Matrixu číst s odstupem více než čtvrtstoletí? Především je potřeba vnímat ho ve všech jeho rozporech.
Film Matrix z roku 1999 před námi dnes leží jako vykuchaná mrtvola na pitevním stole, jehož tajemství byla dávno pečlivě změřena, zvážena a zhodnocena stovkami intelektuálek a intelektuálů, které inspiroval k hlubokým úvahám o povaze naší společnosti. Snímek sester Lilly a Lany Wachowských je ale zároveň nevyčerpatelnou studnicí interpretací. Když už to vypadalo, že se všechny jeho marxistické, psychoanalytické, náboženské a jiné výklady vyčerpaly, vynořily se v nedávné době nové. Samotné tvůrkyně dnes tento film vysvětlují jako metaforu jejich tranzice. Úplně opačný myšlenkový tábor americké společnosti zatím využívá slavný motiv modré a červené pilulky k rozdělování lidí na ty se „správnými“ názory a na ty „zaslepené“.
Keanu Reeves jako Neo ve filmu Matrix, foto: IMDb
Generace Matrix
Na iVysílání jsou nově k vidění dva dokumenty, které se vážou k fenoménu Matrix. Francouzský dokument režiséra Benjamina Clavela Generace Matrix z roku 2023 nahlíží na kultovní snímek filmařské dvojice Wachowských jako na popkulturní fenomén své doby, který předjímal mnohé společenské a politické problémy dneška: využívání technologií, hackerství, genderové záležitosti a otázky identity, falešné zprávy i konspirační teorie.
Na iVysílání je do 29. října k přehrání také televizní dokument o nejznámější tváři Matrixu: herci Keanu Reevesovi, jenž ztvárnil postavu Nea. Francouzský dokument Keanu Reeves – Mesiáš z Matrixu z roku 2022 představuje životní osudy i profesní dráhu herce, jenž se díky Matrixu stal globální hvězdou, ačkoliv má na kontě i nezávislé filmy (například Mé soukromé Idaho). Pro tvůrce dokumentu reprezentuje Reeves generaci, jež v posledních desetiletích přetváří Hollywood. Stranou nezůstanou ani témata jako digitální technologie, sociální sítě, globalizace kultury a ekologie, což jsou oblasti, v nichž se herec sám angažuje.
Z filmu se stal podobný argumentační nástroj jako z Orwellova románu 1984. Každý se jím rád ohání, aniž by se často obtěžoval ho opravdu do hloubky prozkoumat. Možná nejlépe vystihl povahu snímku Slavoj Žižek, když ho prohlásil za jakýsi Rorschachův test, v němž si každý myšlenkový směr najde to své. A podepisují to i samotné sestry Wachowské, které v jednom starším rozhovoru dostaly otázku, které náboženské a filosofické interpretace jejich filmu do něj byly vloženy záměrně. Tvůrkyně lakonicky odpověděly, že všechny.
A s touto benevolencí se na film musíme dívat z více než čtvrtstoletého odstupu i my. Stejně jako u Orwella a dalších významově přetěžkaných děl je dobré si uvědomovat, na jakých rozporech je film postavený, a vnímat ho jako dílo, které je tak inspirativní právě proto, že je plné paradoxů.
Trailer k filmu Matrix, zdroj: YouTube Devadesátkový zeitgeist
Za prvé, Matrix s jeho příběhem o lidech odbývajících si své životy uvnitř kolektivní halucinace, zatímco jediným skutečným smyslem jejich existence je být levným zdrojem energie pro obří počítač, má v éře sociálních sítí, umělé inteligence a technologických miliardářů rozhodně svou relevanci. Tento příběh je ve filmu ale podaný způsobem, který maximálně těží ze zeitgeistu konce devadesátých let a z tehdejší popkultury. Film Wachowských je spíš koncentrátem devadesátkové coolness než dílem předznamenávajícím nové tisíciletí. Jeho struktura příběhu s překvapením, fascinace kyberpunkem a virtualitou, využití digitálních efektů, inspirace v hongkongských krimi a wu-sia filmech i japonské anime, jeho písňový soundtrack plný nejsoučasnějších alternativních hitů, to vše má své předchůdce v mnoha jiných filmech devadesátých let a samotný Matrix je spíš jejich neobyčejně zručným a elegantně poskládaným kompilátem. Dokonce i zmíněná slavná scéna s volbou mezi modrou a červenou pilulkou má svého předchůdce ve Verhoevenově filmu Total Recall.
Prostý příběh, akční podívaná
Za druhé, Matrix je přehlcen filosofickými a náboženskými odkazy, které jsou ale navěšeny na prostinký a obecně srozumitelný mesianistický příběh podaný jako vysokorozpočtová akční triková podívaná. Snímek navazuje na postmoderní tendence v devadesátkové popkultuře, které mimo jiné spočívaly právě v zužitkování „vysoké“ intelektuální kultury a náboženské tradice, která najednou přišla o mnoho ze svého puncu nedotknutelného elitářství. Různým způsobem se tento trend otiskl například v komiksu Sandman, ve filmu Dogma, v seriálu Neon Genesis Evangelion nebo ve videoherní sérii Final Fantasy. Většina těchto titulů se nesnažila sledovat své intelektuální zdroje příliš do hloubky, ale chápala jejich zmínky spíše jako svobodomyslnou intertextuální hru. V některých případech tvůrci profanizovali tyto texty tím, že k jejich motivům hledali analogie v populárních žánrech. V jiných se snažili smiřovat populární a klasické mytologie. A jinde zase šlo o povrchní zmínky, které měly vlastně jen zaháčkovat snoby v publiku.
Který z těchto principů následuje Matrix? Je třeba říci, že všechny najednou. Odkazů na všechno možné od Alenky v říši divů přes Baudrillardova Simulakra a simulace po Platónovu jeskyni je tu tolik, že nejpozoruhodnější na nich je právě jejich počet. Matrix je v mnoha ohledech maximalistický film a snaha vplést jej do husté sítě kulturní tradice jeho celkové megalománii odpovídá. Snímek ale zároveň představuje vizi světa složeného ze symbolu, odhmotnělé virtuální reality, jež neexistuje sama o sobě, ale jen pro nás. Simulace jménem Matrix je čistá kultura, je to důkaz, že naše porozumění skutečnosti se odvíjí od symbolů – takže není divu, že jde o časoprostor přesycený symboly (a fakt, že stejně zahlcený aluzemi je i „skutečný svět“, do nějž Morpheus Nea vítá, jeho reálnost silně zpochybňuje).
Vypadat zatraceně cool
Za třetí, Matrix je film, od něhož se intelektuálky a intelektuálové rádi odrážejí k dalekosáhlým úvahám o hypermedialitě našeho světa. Zároveň je to ale podívaná silně orientovaná na design. Jinými slovy, když vidíme Keanu Reevese a Carrie-Anne Moss jako androgynní pár v černých brýlých, můžeme se buďto zamýšlet nad tím, na co jejich vzhled odkazuje a o čem vypovídá. Nebo můžeme prostě konstatovat, že vypadají zatraceně cool. Zmíněný coolness faktor přitom není nic přízemního nebo povrchního, ale tvoří zásadní součást působivosti filmu. Z hlediska castingu, kostýmů a designu speciálních efektů je Matrix skutečně mistrovské dílo, které dokázalo úctyhodně vytěžit dobové trendy a technologické možnosti. Co se kostýmů a těl v nich oděných týče, pak je třeba si uvědomit, že protimatrixovské hnutí odporu se obléká do šatů, které neodkazují k žádné ze subkultur hlásajících „návrat k přirozenosti“. Naopak přiléhavé černé obleky z kůže či vinylu, Morpheovo fialové sako s extravagantní kravatou a další kostýmy odkazují spíš k urbánnímu stylu, často s posthumanistickým, androgynním nebo přímo queer kontextem (zmiňuje se například vliv newyorského hnutí Club Kids).
Speciální efekty designově silně vycházejí ze cyberpunkového anime. Pro anime je přitom také typické stírání národnostních a genderových kategorií a urbánní futurismus. Konkrétně dva nejzásadnější cyberpunkové anime Akira a Ghost in the Shell se navíc vyznačují eruptivní estetikou, která je pro Japonsko typická. Kultura poznamenaná četnými přírodními katastrofami, požáry a traumatem z druhé světové války si libuje ve velkolepých obrazech destrukce ukazujících křehkost hmoty už od slavné Godzilly.
Cyberpunk plný paradoxů
Film Matrix tento pocit přenáší do západní kinematografie. Matrix je sice virtuální, ale záběry na zdi doslova explodující v dešti kulek, nebo proslulý bullet time ve skutečnosti nepůsobí odhmotněně a virtuálně. Naopak, jsou hyperrealistické a kladou extrémní důraz na strukturu hmoty i zpomalování obrazu. Z hlediska estetické líbivosti jsou chytlavé zejména bojové střety mezi technologiemi Matrixu a povstalci, ať už díky kostýmům, speciálním efektům nebo žánrem wu-sia inspirované bojové choreografii hongkongského mistra Yuena Wo-Pinga. Matrix je podmanivý film hlavně díky tomu, jak hyperreálně v něm vypadá válka lidí a strojů.
Ve výčtu paradoxů by se dalo pokračovat. Můžeme mluvit o indie kořenech Wachowských potkávajících se s konceptem Matrixu jako velkého studiového filmu. Dá se mluvit o tom, jak Neo (ne)navazuje na další devadesátkové role Keanu Reevese. Lze mluvit o tom, jak filmu rozumí Slavoj Žižek, když ve svém Perverzním průvodci ideologií tvrdí, že potřebujeme ještě třetí pilulku k té červené a modré. A co to znamená, když se film o virtuálním prostoru jako je Matrix rozpadne do chumlu izolovaných memů a gifů kolujících v různých kontextech sociálními sítěmi. Každopádně je dobré o Matrixu mluvit způsobem, který ho neredukuje na jednoduchou zbraň současných kulturních válek.
