Stojíme v pohnutí + Kono atari no dokoka (Někde tady)

Vstupenka hned na dvě představení konající se z rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

Stojíme v pohnutí:
Připravovaná inscenace Stojíme v pohnutí je pohybově hudební expanze do světa pohřebních rituálů, tradice plaček a oplakávačů, v kontextu historie i současnosti.

„Smrt, ačkoliv se ji v dnešní době snažíme spíše vytěsnit z našich životů, je a bude stále jejich součástí. Jsme sami schopni autenticky vyjádřit smutek s odchodem milované osoby, dokážeme dnes realizovat pohřební rituál v takové formě, aby umožnil pravdivé prožití emocí a důstojné rozloučení se zemřelým?“

Profese profesionálních truchličů, se objevuje již ve starověku, v Evropě pak od středověku do období baroka a dodnes jejich tradice, s určitými obměnami, v některých zemích přetrvává. Ať už jde o plačky a oplakávače, certifikované specialisty, nebo pohřební klauny, je jejich náplní práce zajištění důstojného rozloučení s nebožtíkem, udržování plynulé konverzace během obřadu, vzpomínání na zesnulého a jeho opěvování, vyvolávání a stupňování pocitů smutku v pozůstalých. To vše vykonávají truchliči zdarma, či za určitý finanční obnos. Jejich hlavním vyjadřovacím prostředkem jsou specifické zvukové projevy:pláč, nářek, či štkaní, které plynule přechází do zpěvu a mluveného slova, to vše doprovází efektní, smutek vyvolávají gesta, výrazové a pohybové prvky.

Kono atari no dokoka:
Tři umělci – japonsko-rakouský performer Michikazu Matsune, francouzská choreografka Martine Pisani a její životní partner, holandský malíř a performer Theo Kooijman se setkávají na jevišti, aby se vrátili k počátkům svých kariér. Mapují, jak se umělecká tvorba a životopisy prolínají, a vydávají se společně na cestu časem a prostorem, aby hledali minulost a její význam v současnosti. V roce 2005 se v rezidenčním centru Tanzquartier Wien setkali a Martine Pisani a Michikazu Matsune. V následujících letech se jejich cesty čas od času protínaly. Takové dlouhodobé umělecké vztahy vyvolávají otázku: Co zůstane z tance, když představení skončí?

Archivy, osobní vzpomínky, sdílené anekdoty a představy, to vše slouží ke sledování jejich aktivit v 80. a 90. letech 20. století. Kono atari no dokoka (Někde tady) je místem zároveň vzdáleným i tak blízkým, s rozmazanými, ale důvěrně známými obrysy, cestou v čase a prostoru. Z pláže v Kóbe do přístavu v Marseille, z Paříže do Vídně nebo ještě někam jinam… mezi řádky osobních příběhů se začíná objevovat kolektivní paměť. Mezi půvabně prostou poezií, humorem, a především něhou rekonstruují to, co zbylo z minulosti a vstupuje do přítomnosti.

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.