Vidět neviditelné

Proč dospělý člověk postupně ztrácí chuť ke hře? Kdy vlastně dospívá a mění hru za práci? Proč si čas na svobodnou hru nachází lidé tak složitě?

Od začátku 20. století se život ve městech stal bariérovým. Místa pro svobodnou hru, sport či zábavu se ohradila a společně s dětmi a jejich pečujícími byla vytlačena do neviditelných zón. A to proto, aby je kola modernity neohrozila. Některá současná hřiště se pokouší dohnat ztracený čas a pátrají po svobodných dobrodružstvích a fantazii pro děti tak, jako o pozornost každého člověka válčí digitální progres nebo spousty práce a povinností. V důsledku toho dospělí (a nejen rodiče) mají méně času na děti ve společnosti a na zažívání společných chvil. Děti si hrají v institucích a prostorech pro ně od okolního světa oddělených a výchova je postupnými kroky vede k následování rutinních vzorců.

Co takhle oba světy zkusit znovu pospojovat? Práce a hra. Let’s plork! A umění jako volné pole imaginace a kooperace, nesoutěživé a proměnlivé, co to jen jde.

Jak zní a hřeje hromada předmětů vnímaná se zavřenýma očima? Jak si představit zapomenuté? Jak vidět mlčenlivé? Od koho se dospělý naučí nejvíce a kdy k tomu bude nejvhodnější chvíle?

V neopakovatelný a intuitivní se mění věcný svět materiálů, nástrojů, povrchů, barev, přírody a rukou, lidí, individuálních nápadů a divů. Z (ne)divadelního sálu se stává hřiště utopie, kde nezůstane kámen na kameni.

Potkáme se a přiblížíme se k sobě. Přiložíme ruku k dílu. Oddechneme si od očekávání, plánů a úkolů. Co se o sobě samých můžeme naučit, když si vyměníme role? Když se vrátíme do dětství, vyrosteme do dospělosti nebo zestárneme?

Veškeré informace o pořádané akci pro vás připravila redakce webu GoOut.