Přes virtuální čáru: 120 dní farmářské sodomy. Hra Horses ukázala některé hranice platforem

V tomhle nepravidelném seriálu o transgresivních videohrách jsem rozebíral díla o školních střelbách, sadisticky svůdných vraždách i pornografii. Obecnější příběh, do něhož část ze zmiňovaných případů zapadá, se může zdát být uzavřený: hry během devadesátých a nultých let přestály postavení mediálních otloukánků, viněných za všemožné nelibé společenské jevy, aby se dnes staly právoplatnou součástí popkultury. Právníků, kteří touží různé hry kvůli domnělému kažení mládeže a morálky zakázat, ubylo.

Jejich roli však do jisté míry převzaly algoritmy herních platforem. A protože v jejich zájmu není protežovat uměleckou hodnotu, nýbrž zvyšovat zisk, dochází k absurdním situacím. Jednu takovou zažil italský vývojářský tým Santa Ragione, když se chystal příběhovou hru Horses, která si půjčuje z extrémního či surrealistické kinematografie nebo z poetiky Jana Švankmajera.

Jakpak vám chutná? Screenshot ze hry Horses. Zdroj: Santa Ragione – itch.io

Tak to prrrrrrrrrr!

Vysokoškolák Anselmo má podle svých rodičů problémy s pracovitostí a disciplínou. Proto jej vyšlou na odlehlou farmu, aby coby farmářův pomocník okusil pořádnou práci. Brzy začne být zřejmé, že tahle usedlost je všechno jen ne idylická. Hospodářští koně jsou ve skutečnosti lidé s napevno připevněnými koňskými maskami. Farmář záhy Anselmovi ukáže seznam se jmény koní a žádá po něm, aby dohlédl na to, že koně se mezi sebou „nepáří“, také aby jim vyměňoval vodu, doplňoval seno nebo čistil jejich nuznou ohradu. I pes Fiero je taky „jen“ člověk s tváří zahalenou psí maskou. Přibývají náznaky, že farmářovo zvrácené počínání má psychosexuální důvody. Autoritám se nicméně odporuje špatně, a tak se Anselmo dá do práce.

Narativní adventura Horses měla doplnit portfolio studia Santa Ragione o další titul, který k počítačové hře přistupuje jako k uměleckému médiu a zároveň se drží žánrových konvencí. Že to italský tým umí, dokázal třeba s osobitou queer vizuální novelou Mediterranea Inferno, o níž jsem psal už dřív, nebo pozoruhodnou folk-hororovou Saturnalia, na níž spolupracoval i český vývojář Jaroslav Meloun, autor hry Fix Fox. Pro náš příběh je důležité, že Santa Ragione není velký podnik. Když se vývoj Horses protahoval, muselo si studio půjčit další peníze a doufalo, se jim povede splatit je z prodejů.

Portrét koně. Screenshot ze hry Horses. Zdroj: Aftermath

Hra konečně vyšla na podzim 2025, dva roky po oznámení. Těsně předtím ovšem lidé ze Santa Ragione prozradili, že Horses nenajdete na Steamu, tedy na vůbec největším obchodě s digitálními hrami. Platforma hru zakázala proto, že prý porušuje její vnitřní pravidla. V návaznosti na to se studiu ozval konkurenčí obchod Epic Games Store s tím, že vyhodnotil, že Horses by měla mít kvůli explicitnímu sexuálními obsahu rating 18+. Takové tituly na Epicu ovšem nejsou, tudíž tam nebude moci vyjít.

Za Horses se postavil polský obchod GOG s tím, že hru vydá proto, že „věří v kreativní svobodu“; vyšla i na nezávislém Itch.io (to však, jak jsem zde v minulém díle psal, rovněž není ušetřeno tlaků). Nicméně ekonomicky to byla pro malé, nezávislé a zadlužené studio rána.  Steam podle různých údajů ovládá třeba v USA tři čtvrtiny herního desktopového trhu. Nutno dodat, že Steam je zároveň prostředím, kde nejen hrajete hry, ale také se kupříkladu bavíte s kamarády, stahujete modifikace nebo píšete na fanouškovská fóra. Nic to však nemění na tom, že pokud vydáváte komerční počítačovou hru, na Steamu v zásadě musíte být. Nejde přitom jen o další místo, kam odkážete ze své stránky nebo ze sociálních médií: Steamu, podobně jako jiným platformám, vládne doporučující algoritmus, který vaši hru může ukázat spoustě lidí, kteří o vás nikdy neslyšeli. Dnes už je prakticky nutností i účast na steamových přehlídkách demoverzí nadcházejících her, takzvaných Steam Next Festech. 

Detail vpravdě filmový. Screenshot ze hry Horses. Zdroj: StopGame

Prostě ne!

Santa Ragione na zvláštní stránce zveřejnili přepisy konverzací, které vedli se Steamem. Horses se do problémů dostala hned při oznámení v roce 2023, kdy platforma dala na vědomí, že hru nevydá. Důvodem měla být „scéna vyobrazující sexuální aktivitu s nezletilou postavou“. Podle Santa Ragione hra takovou scénu neobsahovala – studio píše, že se domnívá, že nevoli vyvolala chvíle, kdy se dcera byznysmenky, kterou na farmě potkáte, projíždí na jednom z nahých „koní“.

Přestože podpora Steamu prý svoje výtky blíže nespecifikovala, v Santa Ragione scénu i kvůli celkovému vyznění změnili, dívku nahradili za dospělou ženu. Steam potom požádali o přezkoumání rozhodnutí a o detailní feedback, co tedy mají změnit, aby Horses na platformě vyjít mohla. Dočkali se vágní odpovědi. Stejně nejednoznačné bylo i vyjádření, které Steam poskytl, když Santa Ragione kauzu medializovalo. Společnost v něm uvedla, že hra nesplňuje pravidla obchodu a že ani po hluboké diskuzi jimi hra neprošla.

Santa Ragione podle pozdějších zpráv sice i díky získané publicitě splatila svoje závazky, ale už nevydělali dost na to, aby vyvinuli novou hru. Na Steamu mezitím najdete střílečku inspirovanou skutečnou krajně-pravicovou pseudocelebritou Kylem Rittenhousem, v níž zabíjíte zombie s antifa vlajkami nebo pornografickou sérii SEX with HITLER. Platforma Steam je ostatně známá hlasitou a nenávistnou anti-woke komunitou. 

Momentky z farmy. Screenshot ze hry Horses. Zdroj: MoeGamer

Násilí ano, ale podle našich představ

Steam má na vlastní pravidla moderování obsahu právo. Stejně tak je však legitimní diskuze, do jaké míry je v pořádku chování v případě takto výsadního postavení. Po kauze s Horses přišla kampaň namířená proti 18+ hrám, která ukázala, jak ohebná politika Steamu může být. Přináší to nebezpečí, že po kluzkém svahu postupně se zpřísňujících pravidel dopadneme na plochu s výhradně „bezpečnou” spotřební kulturou.

Když se po dohrání hry Horses podívám na pravidla platformy Steam, nevidím jediné, které porušuje. Sporně působí možná bod 7, který zakazuje „obsah, jež je jednoznačně urážlivý a má za cíl šokovat nebo znechutit své publikum.“ Vágní formulace, pod niž se vejde leccos. Je střílení zombií s antifašistickými vlajkami a modro-růžovými vlasy jednoznačně urážlivé? A umělecká hra, která zkoumá problematické mocenské vztahy a psychosexuální násilí?

Jasný názor na to má novinář Nathan Grayson z magazínu Aftermath: „Steam už není trhem v klasickém smyslu, kde prodejci a kupci rozhodují o tom, co je přijatelné. (…) Vypadá to jako tržiště, ale není.“ Podle Graysona je klíčovým proncipem tržiště decentralizace: vy i já vidíme ve stánku totéž. Algoritmus Steamu však ukazuje jen něco. V zájmu zisku strategicky rozhoduje, která hra uspěje, a která ne. V případě Santa Ragione navíc tak učinil ještě předtím, než ji potenciální publikum vůbec mohlo být vystaveno.

Něco na způsob Pečkárny. Screenshot ze hry Horses. Zdroj: Santa Ragione – itch.io

Jak v takové prakticky monopolní situaci může probíhat společenské vyjednávání o hranicích přijatelného? Grayson píše, že Steam je z podstaty „tradiční, snad až konzervativní“ platforma. Nepříjemné, znervózňující, šokující, kritické, náročné umění není podle autora pro firemní algoritmy atraktivní – takové propadává měřítky byznysové platformy.

Od Steamu bychom vzhledem k jeho vlivu i obratu (kromě úvodní platby 100 dolarů za vydání hry si bere třicet procent z prodejů), čekali pečlivější přístup. V případě Horses přinejmenším elementární transparentnost v argumentaci. Graysonův kolega Chris Person si pak všímá, že i jiné možné sporné motivy v Horses (otroctví nebo týrání) najdeme ve značné míře v jiných, populárních titulech jako jsou série Grand Theft Auto či Fallout. Nebo, dodejme, třeba Call of Duty. „Horses jsou jako celek o dost méně explicitní než třicet vteřin posledního Mortal Kombatu,“ píše Person.

Dře, jak kůň. Screenshot ze hry Horses. Zdroj: archiv Ondřeje Trhoně

Kdyby Pasolini obdělával pole

Horses rozhodně nepředstavuje vrchol transgresivity; řada kritik se shoduje, že vlastně jde o dost uměřené dílo, na hony vzdálené šoku, který svého času vyvolávaly jiné formy umění. Čím tedy může dráždit?

Hororových her podobného žánru existuje řada, avšak Horses se od nich liší od prvních minut. Autor konceptu, Andrea Lucco Borlera, je totiž filmař. A jeho zájem o surrealistickou kinematografii se propíjí i do způsobu, kterým Horses nakládá s herně-vizuálními konvencemi. Nejen, že hra je kompletně černobílá, ale také má zamknutý poměr stran na starší formát 4:3. Účelně strohou 3D grafiku doplňují skutečné videozáběry: když večeříte, překvapí vás záběr na polykající hrdlo, při sekání dříví vás čeká sekvence s natočeným špalkem. Hra rovněž pracuje s vrstvením perspektiv, jejichž zmenšené výřezy vkládá do stávajících záběrů. Dialogy se odehrávají výhradně v předělovacích obrazovkách jako tomu bylo v éře němých filmů. Výrazným grafickým prvkem jsou shluky pixelů rozostřující genitálie a další drastické prvky herních scén. Obraz překrývá tetelení simulovaného filmového zrna.

Všechny tyhle formální prvky dávají jednoznačně najevo, že máme co do činění s umělecky ambiciózním dílem. Horses nabízí nejen záměrně do jisté míry nepříjemný zážitek, ale stejně tak ohledávají estetické možnosti žánru herních hororů. Jakkoliv obsahuje řadu drastických scén, při nichž dochází k sexuálnímu násilí, mrzačení, ponižování a ubližování, po dohrání nevstanete od stolu s pocitem, že autorský tým chtěl nevkusnou hrou jen vyvolat kontroverze.

Tady asi někdo „zlobil“. Screenshot ze hry Horses. Zdroj: Eurogamer

Oficiální web popisuje Horses jako hru o „nejtemnějších koutech vaší představivosti“. Během tří až čtyř hodin rozvíjí témata mezigeneračního traumatu (farmářovo ukájení při sledování zubožených koní odráží chování jeho otce), dehumanizace tváří v tvář netečnému systému (když farmu navštíví noblesní byznysmenka nebo fanatický farář), pokrytectví vůči násilí nebo pokřivenou solidaritu v nuzných podmínkách (Anselmo brzy naváže s jednotlivými koněmi vztahy). V řadě ohledů snese srovnání s Pasoliniho filmem Salò aneb 120 dní Sodomy, který mimo jiné rovněž tematizuje psychosexuální, libidinální podstatu autoritářství a fašismu. Přesto jsou Horses o dost méně naturalistickým dílem. Do velké míry je to dané i 3D grafikou a stylizací, jež působí o poznání méně bezprostředně a uvěřitelně než živí herci.

Ironické ve vztahu ke kauze se Steamem pak je to, že Horses během nočních scén tematizuje i roli médií. Opakovaně přistiháváme koně, jak sedí v improvizovaném letním kině a sledují zvláštní snímky. Je to součást psychologické indoktrinace? Nebo upozornění, že fiktivní farma může existovat pouze díky ideologiím, které prostupují mediálním světem a jež rozhodují o tom, kdo je, a kdo není právoplatným člověkem?

Ležení. Screenshot ze hry Horses. Zdroj: Advanture Game Hotspot

Horses jsou ovšem také interaktivní. A neschopnost vzepřít se příkazům (v jedné z nejnepříjemnějších scén musíte důtkami donutit koně, aby zoral pole), či neschopnost z farmy utéct, pochopitelně působí skličujícím dojmem. Jakoby Horses tím, že nás připraví o schopnost svobodně se rozhodovat, upozorňovala, jaké systémy útlaku svou nečinností či participací v „přirozeném“ běhu věcí udržujeme v chodu.

Kolik umění je příliš?

Ne každého estetika Horses oslovuje. Někteří ji přirovnávají k minimalistickému filmu Belgičanky Chantal Ackerman Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel, kde s hrdinkou prožíváme rutinu v banálních kulisách jejího bytu, aby pak násilí propuklo znenadání. Kenneth Shepard v Kotaku byl k uměleckým kvalitám Horses spíš skeptičtější, ovšem také nerozumí, co Steamu zásadně vadilo: „Najdeme v téhle hře opravdu něco o tolik spornějšího, než výjevy z průměrného filmu Ariho Astera?“ Horses se podle něj ve srovnání třeba s produkcí hororů ze stáje dnes populárního filmového  studia A24 vlastně drží při zdi.

Klub filmového diváka. Screenshot ze hry Horses. Zdroj: archiv Ondřeje Trhoně

Horses je navíc oproti hrám, jichž se dřívější vzrušené diskuze týkaly, prostá explicitního násilí nebo krve – na rozdíl od takového Manhuntu, v němž je násilí zábavné a požitkářské. Podle mé kamarádky a esejistky Lucky může být za negativními postoji ze strany obchodů podobnost výjevů se zoufalými, zpráskanými lidskými koni za ohradou s obrazy holocaustu. Možná, i když nevím, proč by to mělo být problémem k jejímu vydání (s odpovídajícím věkovým ratingem).

Ti, kteří mají v rukou moc nad platformami, jimiž se k nám hry dostávají, mají, zdá se tedy, dvojí metr. Už se možná nebavíme o tom, zda hry vůbec můžou být umění, ale latentní rozlišení mezi uměním a (pokud možno co nejstravitelnějším) zábavním průmyslem očividně trvá. Jen se přesunulo do neprůhledných korporátních struktur. Případ Horses ukazuje, že složitá témata a vyobrazení zůstávají podezřelá.

Takže shrnutí. Horses stojí hrát ze tří důvodů. Zaprvé uvidíte, co za typ herního umění neprojde zrakem monopolní platformy. Za druhé podpoříte studio, jež v kontextu evropského herního průmyslu náleží k těm nejzajímavějším. A zatřetí si zahrajete hru, která možná má některé švy trochu hrubé a utopené pod mnohostí motivů, přesto tematicky ani formálně patrně nepřipomíná nic, co jste na takovéhle úrovni produkčních kvalit dosud hráli.

Jestliže má dílo Santa Ragione nakonec nějaké poselství, zní nějak takhle: Před nespravedlnostmi dějícími se pod rouškou normality není radno zavírat oči. Ať už na pochybné italské farmě, anebo ve skutečnosti. Není totiž jisté, že někdo brzy nebude chtít ocejchovat a koňskou maskou osadit právě vás.