Polemika: Na obranu Warhammeru aneb Impérium vrací úder
Ondřej Trhoň ve své eseji o Warhammeru, který nedávno publikoval na přítomném webu, promarnil obrovskou příležitost představit tento kulturně-herní fenomén zasvěceným, byť kritickým způsobem. Namísto komentáře ke kulturním válkám se prostřednictvím svého textu stává přímým účastníkem bojů.
Autoři textů, kteří představují téma nezasvěcenému obecenstvu, mají vůči němu obrovskou výhodu – oni téma znají a zpravidla mu rozumí, čtenáři nikoliv. Takový autor, píše-li v dobré víře, tím pádem nese zodpovědnost za to, aby svou výhodu vědomě či nevědomě nezneužil. Domnívám se, že Ondřej Trhoň ve své dvoudílné eseji o Warhammeru této zodpovědnosti hrubě nedostál.
Esej, o jejímž tónu dopředu napovídají slova „musíme si promluvit o vesmírném fašismu“ v samotném perexu, mohla být zasvěceným pohledem na významný kulturní a herní fenomén. Místo toho nabízí teze převzaté z cizích textů určených pro poučená publika, doplněné o autorovy dojmy, které mnohdy stojí na nepřesných informacích nebo přehlédnutých detailech.
Warhammer je naprosto legitimní zkoumat a být k němu kritický, nicméně přístup, který Ondřej Trhoň zvolil, je mimořádně nešťastný a text, který se formálně tváří jako komentář k Warhammeru v kontextu kulturní války, do tohoto konfliktu ve skutečnosti sám velmi ochotně přispívá a v žádném případě není nestranný.
Nestranná proto nebude ani tato reakce. Nestaví se však na stranu alt-right scény, na niž esej pálí, byť se s ní Ondřej Trhoň paradoxně shoduje v ústředním bodu své kritiky, nýbrž přináší pohled z nitra české warhammerové komunity, která – velmi jemně řečeno – nemá radost z toho, že se dosud relativně klidné hájemství jejího hobby stává politickým bojištěm i v tuzemském kontextu.
Screenshot z prvního dílu legendární fanouškovské série If the Emperor had a Text-to-Speech Device, v níž paralyzovaný Císař dostane po deseti tisících let možnost komunikovat. Tematicky se velmi hodí k následujícím odstavcům. Zdroj: YouTube, Bruva Alfabusa
Nefér vůči hobby, nefér vůči publiku
Trhoňův text sice není zdaleka prvním externím pojednáním o Warhammeru, které kolovalo komunitou a budilo v ní hněv či smích, ale nevzpomínám si na žádný jiný, nad nímž ani po několika dnech nešlo mávnout rukou. Dlouho jsem nemohl přijít na to, čím to je, až mě to jednoho večera konečně trklo – žádný z předchozích textů nebyl tak nespravedlivý jak vůči hobby a jeho komunitě, tak vůči vlastním čtenářům.
Křivda je zde mocnější ze dvou důvodů. Za prvé: autor se dle svých slov Warhammeru sám věnuje a níže popsané výtky proto nelze omluvit tím, že se k tématu pouze nachomýtl a nerozumí mu. Za druhé: esej má velmi štědrý rozsah, který na rozdíl od kratších textů poskytuje dostatek prostoru na nuance. Tato příležitost však zůstává nevyužita a sám Trhoň toho naopak sdělí poměrně málo.
Částečně za to může i zmíněná nepůvodnost. Jádro eseje je amalgámem tří anglických článků, na které sice Trhoň korektně odkazuje v textu, nicméně míra toho, nakolik si z nich půjčuje nejen jednotlivé argumenty, nýbrž i celé struktury, je místy na pováženou – zejména u prvního dílu, který přebírá celou osnovu úvahy Roberta Evanse včetně ilustračních obrázků. Mezery a spáry mezi těmito vypůjčenými stavebními bloky pak Trhoň vyplňuje tmelem vlastních úvah, u nichž dochází ke dvěma problémům. Za prvé: Trhoň je méně radikální než jím citované texty, což jej místy nutí mírnit argumenty, které z nich však předtím sám přebírá. Za druhé: často naráží na strop svých vlastních znalostí tématu, případně schopnosti rešerše.
Tím se volně dostáváme k další výtce, jíž je klamavé insiderství. Ne náhodou najdeme v prvním dílu pasáže o tom, jak autor v mládí četl Ragnara v českém překladu a hrál Warhammer již v 5. edici. To není jen milé vzpomínání, ale především pasování sebe sama do pozice znalce, kterou neiniciovaní čtenáři nemají jak napadnout, což následně otevírá pole pro nepřesnosti nebo vyložené nepravdy, které titíž čtenáři nejsou s to odhalit.
Namátkou
Text uvádí, že „[v]esmírnými mariňáky se mohou kanonicky stát pouze kastrovaní muži“ a že „jsou to ultimátní incelové“. To není pravda. Mariňáci se „vyrábějí“ z prepubescentních chlapců a proměna zahrnuje implantaci dodatečných orgánů, nikoliv odstranění těch stávajících. Hotový a dospělý mariňák je pak pozoruhodnou kombinací externí hypermaskulinity a interní asexuality.
Text označuje Arbitora Iana za „asi nejznámějšího loretubera“, tj. tvůrce videí zabývajících se fiktivním světem, v němž je Warhammer To není pravda. Ian má sice na YouTube úctyhodných 260 tisíc odběratelů, což však stačí pouze na spodek první desítky. Ten skutečně nejznámější se blíží čtyřnásobku.
Text argumentuje vytrácející se ponurostí z Warhammeru, což mimo jiného dokládá tím, že „[i] císař samotný mezi lety dostal facelift – už méně připomíná kostlivce zuby nehty udržovaného na trůnu planety Země“. Je to přesně naopak – černobílá grafika poprvé vyšla už ve 3. edici v roce 1998, zatímco její ikonická barevná verze s holou lebkou a odhalenými žebry vznikla o několik let později.
Detaily, můžete namítnout. Nepodstatnosti. Souhlasím, nicméně vzhledem k počtu jejich výskytů v rámci onoho úzkého rozsahu textu, kde Trhoň skutečně promlouvá sám za sebe a neparafrázuje jiné autory, se tyto chyby nasčítají a naznačují, že autor je nespolehlivým vypravěčem. Pokud navíc argumentuje věcmi, které jsou prokazatelně přesně naopak, než tvrdí, a vyvozuje z nich tím pádem nepodložené závěry, je nutné na to upozornit. Od publicisty nelze už z principu věci vyžadovat objektivitu, určitou míru důvěryhodnosti a znalosti však ano, zejména je-li současně akademikem, který se přímo specializuje na herní témata.
Výčet nevynucených chyb tím mimochodem nekončí, ale tu nejlepší si s dovolením schovám na později.
Selektivní rány pod pás
Další výtkou je nedeklarovaná selektivnost. Předesílám, že obsáhnout Warhammer v celé jeho kolosální šíři, hloubce a bezmála čtyřicetileté historii je v mantinelech jednoho textu prakticky nemožné a tudy výčitka rozhodně nesměřuje.
Přinejmenším dva z textů, na nichž Trhoňův materiál stojí, jsou však psány pro zasvěcené publikum, jemuž netřeba některé věci vysvětlovat, zatímco většina zdejšího obecenstva – odpusťte, pokud se mýlím – si o Warhammeru nejspíš poprvé přečetla něco delšího a souvislejšího až právě díky Ondřeji Trhoňovi. Takovým čtenářům, aniž by na to byli jakkoliv upozorněni, je předložena úzká výseč z úzké výseče faktů, doplněná pečlivě vybranými detaily a dokořeněná čirými dojmy, jež poskytuje nejen pokřivenou, ale především povážlivě nekompletní představu o tom, co Warhammer je.
To, že se esej zaměřuje výhradně na vesmírné mariňáky, přitom samo o sobě nelegitimní není – ať už z důvodu rozsahu textu, nebo vzhledem k tomu, že mariňáci jsou pro Games Workshop (společnost, která za Warhammerem stojí) hýčkanou zlatou husou a exponovaným vlajkovým produktem, který je protežován nejen v marketingu. Trhoň však, třebaže pojednává právě a výhradně o mariňácích, vztahuje své závěry na celý Warhammer.
Existence jiných ras a frakcí se esej dotkne doslova jedinou (!) větou a naznačuje tak jejich naprostou nepodstatnost. Celkový počet frakcí ve světě Warhammeru se přitom počítá na desítky a o každé z nich – její historii, kultuře, atributech a motivacích – by se daly popsat celé sborníky. Mariňáci, jakkoliv je Games Workshop skutečně tlačí do popředí, jsou jen zlomkem toho, co se ve chmurné temnotě 41. tisíciletí prohání po naší galaxii, ba dokonce i toho, co bojuje na straně samotného Impéria a formuje tak jeho podobu.
Vyloženou podpásovkou je pak ilustrování některých tezí příkladem provokujícího trolla na španělském turnaji nebo zmínkou o neonacistovi, který díky Warhammeru „prozřel“. Tato taktika generalizace ojedinělé události či výroku připomíná aktéry morálních kampaní z dob snad dávno minulých, kteří tu v tvrdé hudbě, tu v počítačových hrách viděli příčinu vzniku kultů, střílení ve školách, morálního pustnutí mládeže a kdo ví, čeho ještě.
Trhoň se dušuje, že jeho text „není o komunitě […], nýbrž o obrazu, souboru motivů, kterými se značka nejčastěji prezentuje“. V tom případě se však logicky ptejme, proč tuto komunitu, která sama o sobě představuje nesmírně široký a diverzní kulturně-sociální prostor čítající miliony lidí napříč celým světem, redukuje na dva toxické příklady, které se mu hodí do narativu. Mimochodem, pokud se Ondřej Trhoň v následných diskusích na sítích divil tomu, že si komunita vzala jeho text osobně, příčiny může hledat mimo jiné zde. Opravdu to stálo za to?
Jelikož pak autor uvozuje jeden ze svých odstavců otázkou „vyrábí tedy Warhammer fašisty, jak se ptá řada titulků senzacechtivých videí?“ a následně dlouze lavíruje, aniž by nabídl explicitní odpověď, musíme tak ještě učinit za něj: Nevyrábí! Nejste-li k tomu předem vybaveni celou řadou nepoměrně závažnějších předpokladů, Warhammer z vás neudělá nenávistného člověka, stejně jako vás poslech metalu nedonutí obětovat vaši kočku Satanovi a hraní Dooma vám nevnukne nápad jít postřílet své spolužáky. Třebaže se kultura v ojedinělých případech skutečně může stát náhodným spouštěčem patologických jevů, je senzacechtivé v ní hledat jejich příčinu.
Nevyjmutá slova
Pojďme však již k meritu věci. Ústřední tezi Trhoňovy eseje lze shrnout takto – Warhammer tvrdí, že je satirou, což ospravedlňuje podobu Impéria coby fašistické dystopie, ovšem satirické prvky z něj postupně vymizely, tudíž zůstává pouze ona fašistická dystopie. „Kdepak je ta satira?“ ptá se Ondřej Trhoň v jednom z nadpisů a jinde v textu zase popisuje, jak se z děsivého obrazu temné budoucnosti, který má deklarativně sloužit jako varování, „v mnoha ohledech stala spektakulární podívaná plná neohrožených vesmírných hrdinů“.
Na mysl se ihned dere otázka, jestli Trhoň skutečně viděl nějaké soudobé výstupy z Warhammeru, a pokud ano, tak kolik jim věnoval pozornosti. I letmým pohledem na zásadní dění posledních let by přece musel zjistit, že Impérium se několik posledních edic nachází v ještě těžší defenzivě než kdykoliv dříve a že se možná schyluje ke konci vůbec nejdéle trvající jistoty a statu quo ve světě Warhammeru – Císaře, který (doslova) silou vůle drží Impérium pohromadě. Oné fašistické dystopii, která je podle Trhoně poslední dobou příliš cool a příliš málo temná, ve skutečnosti reálně zvoní hrana.
Jestliže pak Trhoň – právem! – chválí trailer k 11. edici pro jeho temnochmurnost, ale současně jej dává do kontrastu s předchozími edicemi, jejichž trailery jsou podle něj „plné heroických mariňáckých bojových akcí“, opět se musím ptát, nakolik pozorně je sledoval. Například hned v traileru k předchozí 10. edici najdete klečícího Robouta Guillimana, takto správce Impéria a nejvýše postaveného člověka v jeho hierarchii, jak s unaveným sarkasmem cituje aktuální imperiální propagandu, zatímco sledujeme jeho Ultramariňáky umírat na sto způsobů a je nám velmi okatě dáváno najevo, že se propaganda rozchází s realitou ve všech bodech. „Naše naděje je to, co nás odsoudí k zániku,“ říká Guilliman v závěru.
Kde, proboha, je ta spektakulární podívaná a neohrožení hrdinové?
Z traileru k 10. edici – Ultramariňáci nacházejí svého méně šťastného kolegu nabodnutého na kůl. Za vteřinu sami zemřou ve spárech obřího tyranida. Zdroj: YouTube, Games Workshop
Nabízí se jízlivé vysvětlení, že Trhoň ve skutečnosti čerpal pouze ze svých dojmů z počítačové hry, které věnuje velkou část textu, a z rovněž zmiňovaných ilustrací na obálkách knih a herních boxech – v takovém případě by skutečně dávalo smysl, že Warhammer vnímá tak, jak jej vnímá. To však evidentně není pravda, neboť v textu zmiňuje či přímo cituje i jiné materiály. Například: „Warhammer 40 000 jsem poprvé hrál v páté edici, jejíž pravidla začínala památným textem, jehož znění se v průběhu let měnilo, ale stále dobře shrnuje zakládající mýtus univerza“. Text následně přikládá v plném znění.
Zde přichází chvíle, bohužel vzácná, kdy se s Ondřejem Trhoněm absolutně shodneme. Tento text, opakovaný s drobnými obměnami napříč jednotlivými edicemi, je skutečně esencí temnochmurné atmosféry warhammerového univerza a nenechá čtenáře na pochybách, že ho ve vzdálené budoucnosti nečeká vůbec nic pěkného. Ostatně, právě prostřednictvím tohoto textu se konečně dobíráme podstaty oné satiry, o které je zde celou dobu řeč – to, že je Impérium „naše“, ještě neznamená, že je dobré!
Vůbec se tedy nedivím tomu, že Trhoň dává tyto věty, v nichž je Impérium po právu líčeno v těch nejčernějších barvách, za příklad někdejší linie, kterou měl podle něj Warhammer postupně opustit. Jak totiž dodává hned vzápětí, „[t]ento odstavec v základních pravidlech několika posledních edic chybí“.
Má to však jeden nepatrný háček. Vzpomínáte, jak jsem psal, že tu nejlepší nevynucenou chybu si schovám na později?
On tam nechybí! Jak se můžete přesvědčit níže, takzvané core booky všech nedávných edic s výjimkou té úplně nejnovější zmíněný text nabízejí v plném znění.
Core booky k 8., 9. a 10. edici Warhammeru, v nichž podle Ondřeje Trhoně chybí památný text z 5. edice (otevřeny na straně s památným textem z 5. edice). Zdroj: archiv autora
U letošní 11. edice je pak vhodné dodat, že už žádný core book nemá – dřívější macaté hardbacky plné fantastických ilustrací a doprovodných textů bohužel nahradila mrzká pravidlová brožurka polovičního formátu, na jejíž stranu by se tento text vešel jen stěží, a dost možná právě proto byl nahrazen jiným a podstatně kratším. Ten Trhoň rovněž cituje v plném znění, interpretuje jej a odnáší si z něj závěry, k nimž mám jedinou otázku: Kde bere tu absolutní jistotu, že „nejskvělejšími hrdiny“ jsou v kontextu souboru pravidel pro celý Warhammer míněni právě mariňáci?
Hledání viníka
Nyní již přejděme k tomu, co se s Warhammerem děje na jiných bitevních polích, než jsou stoly v herních klubech. Ondřej Trhoň má nesporně pravdu, když říká, že si estetiku Warhammeru kooptovaly některé proudy alternativní pravice, stejně jako když vzápětí dodává, že „[n]ovodobá pravicová politika ráda přebírá popkulturu zleva zprava a využívá ji ke svým cílům, často navzdory původním významům“. Naprosto souhlasím.
Jestliže však Trhoň sám vidí a chápe, že si alt-right scéna ochotně přivlastní cokoliv, co se jí namane, proč tedy postavil celou svou esej na ústřední tezi, že si za to Warhammer „postupnou proměnou celého fiktivního světa“ – a na chvíli pomiňme, že tuto údajnou proměnu není schopen ani pořádně doložit – může sám?
Ke společnosti Games Workshop mohu mít – a mám – stovku výhrad, nicméně zrovna v případě jejích reakcí vůči trendům a incidentům zmiňovaným v eseji se musím ptát, zda se vůbec mohla vymezit rázněji. Firma se totiž opakovaně veřejně postavila proti krajně pravicovým proudům, kterým vzkázala, že nikomu nebudou chybět a později uvedla, že nestojí o jejich peníze a nechce je v komunitě. V kontextu běžného úzu korporátní komunikace, která má tendenci zaoblovat hrany a skrývat se za mlhavé fráze, šlo o nebývale ostrá a přímá vyjádření – a hlasitost pláče a skřípění zubů od jejich reálných i domnělých adresátů tomu odpovídala.
Kromě toho Games Workshop ve stejné době tvrdě, ne-li demonstrativně zatočil s tehdy patrně nejexponovanějším alt-right youtuberem s přezdívkou Arch Warhammer, čímž vyslal velmi jasný signál jemu i jemu podobným. Nutno dodat, že poměrně úspěšně – Arch (druhou část přezdívky byl pod pohrůžkou právních kroků donucen odstranit) dnes točí „nudná“ videa o reáliích Warhammeru se zlomkem někdejší sledovanosti, a ostatní kanály jsou dnes buď mrtvé, nebo dávno přelétly i se svou agendou k jiným tématům, což mimo jiného dokazuje, nakolik jim skutečně šlo o Warhammer jako takový.
Přísnost, s jakou se Trhoň do Warhammeru pouští, je vůbec zarážející. Máte-li chuť a nedostatek soudnosti, můžete dnes popadnout něčí fotografii a nechat ji – bez souhlasu a vědomí dotyčného – upravit pomocí AI, jak se vám zlíbí, včetně toho, že danou osobu svléknete donaha. Jak to souvisí s tématem? Předpokládám, že bychom se s Ondřejem Trhoněm shodli na tom, že lidé, jejichž fotografie jsou takto bez jejich svolení upravovány a šířeny, stojí v roli poškozených. V takovém případě se však musím ptát, proč je Warhammer, jehož materiály si bez souhlasu a vědomí autorů přivlastňuje a pro své vlastní potřeby upravuje internetová alt-right scéna, esejí stavěn do role viníka.
Kulturní dějiny jsou přímo dlážděny díly, která byla špatně pochopena, či dokonce vědomě překroucena tak, aby sloužila něčím zájmům. Zpravidla však míváme tendenci nesvádět vinu za (dez)interpretaci díla na jeho autora, zejména pokud je zřejmé, že k ní dochází v rozporu s jeho přáním a záměry – například když, co já vím, v tomto ohledu vydá několik naprosto jednoznačných veřejných prohlášení! Trhoň se však rozhodl tuto přežitou zvyklost hodit za hlavu a autorům Warhammeru přesto vzkazuje: „Pokud musíte vysvětlovat, že vaše hra není pro fašisty, tak jako satira asi úplně nefunguje.“
Obořil by se takto například na Margaret Atwood, která opakovaně veřejně deklarovala, že její Příběh služebnice je míněn jako varování a že může být použit jako návod? Vyčítal by jí, že svůj Gilead – jehož totalitní teokracie si nemá s Impériem co vyčítat, ba jej svou intimní odporností v mnohém předčí – nepopsala trochu lépe, aby pak nemusela vysvětlovat, jak to celé myslela? Pokud ne, znovu se musím ptát, čím je Warhammer tak výjimečný, že v Trhoňových očích na rozdíl od jiných děl nese tíhu zodpovědnosti za to, že je někým chybně interpretován, nebo za to, co s jeho motivy provádí memová kultura.
K poslední jmenované ještě krátká poznámka – autory velké části memů pracujících s vykradenou estetikou Warhammeru jsou lidé, kteří o něm nevědí zhola nic, nezáleží jim na něm a nemají s ním nic společného. Pro ty z nás, kteří se hobby na rozdíl od nich skutečně věnujeme, bývají tyto memy vděčným zdrojem zábavy, neboť vlivem neznalosti kontextu mnohdy vyznívají úplně jinak, než bylo zamýšleno. Tohoto fenoménu si ostatně všímá i sám Ondřej Trhoň, když v popisku obrázku Císaře s nasazenou hlavou Donalda Trumpa uvádí: „Ironické je, že císař […] je zde zachycen těsně předtím, než je raněn a odsouzen k věčnému kómatu.“ No ano, chce se křičet. Čím to asi bude?
Jedna z nejikoničtějších scén v celém Warhammeru. Každý, kdo se o hobby byť jen otřel, bude vědět, o koho se jedná a co se stane vzápětí. Zdroj: Games Workshop
Satira není od toho, aby vás bavila
Podobně frustrujících okamžiků, kdy si Trhoň pospojuje tečky a je nadosah do očí bijícího závěru, jen aby jej ignoroval a dál se držel původního kurzu, je v eseji více – například když píše, že „je těžké nevidět v myšlenkách krajní pravice a fiktivního Impéria jisté podobnosti“ nebo že „souvislosti prostě nevymažeš“. Samozřejmě, že ne – vždyť je to účel! Impérium je koncentrátem naší kolektivní zkušenosti s válkou a útlakem, který ve 41. tisíciletí používá naprosto totožné praktiky jako nám dobře známé totalitní režimy z konce druhého milénia. To není náhoda, nýbrž záměr, a ptá-li se Ondřej Trhoň „čehože vlastně je nynější Warhammer 40 000 satirou“, odpověď nacházíme právě zde.
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že primární ambicí Games Workshopu není poskytovat obecenstvu varovné lekce o lidské povaze, nebezpečí moci a účelech světícími prostředky, nýbrž prodávat plastové vojáčky a příslušenství k nim – stolní hra, navzdory viditelným úspěchům licencovaných produktů, jako je například Trhoněm rozebíraný Space Marine II, stále tvoří 95 % obratu společnosti. Veškeré fiktivní reálie daného univerza, slangově lore nebo fluff, pak slouží „jen“ jako podkres, aby se bitvy plastových armád neodehrávaly ve vzduchoprázdnu. Tím však neříkám, že nejsou důležité. Naopak – bezmála čtyřicet let budovaný svět Warhammeru je to, co jej činí jedinečným, a má lví podíl na tom, jak úspěšným se Warhammer stal.
Jedním z unikátních rysů reálií Warhammeru je to, že nejsou ani černobílé, ani šedé, ale jen a pouze černé. V jiných, podstatně slavnějších fenoménech sci-fi žánru (obligátně Hvězdné války nebo Star Trek) a dalších populárních univerzech (například Marvel) bývá na první pohled zřejmé, kdo jsou kladní hrdinové, kterým máme fandit, a kdo jsou zlí záporáci, jejichž (neodvratnou) porážku máme na konci slavit. Ne tak ve Warhammeru – člověk má sice instinktivní tendenci fandit Impériu, protože jsme to „my“, avšak univerzum mu za to obratem nafackuje a dá mu jasně najevo, že tady bude kladné hrdiny hledat jen stěží, a pokud nějaké přece jen najde, rozhodně by neměl počítat s jejich vítězstvím – sebevětší triumf ve Warhammeru představuje pouze dočasný odklad budoucích katastrof.
Znovu zdůrazňuji, že právě toto je podstatou kruté satiry skrývající se v jádru Warhammeru, která sice nemusí být patrná na první pohled – zejména když Warhammer budete soudit na základě počítačové hry vytvořené externím studiem – a už vůbec nemusí být zábavná. Navzdory tomu, co tvrdí Ondřej Trhoň a jím citovaní autoři, se z něj však nikdy nevytratila, Impérium nikdy nepřestalo být líčeno jako peklo na zemi, které je dříve nebo později odsouzeno k zániku, a Games Workshop ho nikdy v průběhu let ani náznakem nepředkládal jako něco, co by bylo „cool“ a stálo za emulaci.
To, že část publika nepochopí dílo a namísto varování v něm spatří inspiraci, je inherentním rizikem nikoliv Warhammeru, ale satiry jako takové. Satira, jejíž samotnou podstatou je, že není doslovná a namísto toho pracuje s ironií a hyperbolou, se chtě nechtě musí spoléhat na to, že obecenstvo prohlédne fasádu, jež je mu předložena, a spatří záměr, který je ukryt za ní. Autor satiry a jeho publikum na sebe spiklenecky pomrkávají – ano, něco se řeklo, ale myslel se opak. To, že to některým jedincům jednoduše nedojde, zpravidla není chyba na vysílači. Je možné vést diskusi o tom, zda je satirická fasáda u Warhammeru dostatečně průhledná, či nikoliv, ale nekřivděme mu prosím naznačováním, že za ní není nic.
Antimilitarismus a antifašismus totiž může mít řadu různých podob. Pro někoho jimi může být Trhoněm zmiňované malování modelů queer barvami nebo jejich zdobení kamínky a florálními motivy, pro jiného zase díla, jako je německý film Ponorka. Shodneme-li se, že Das Boot je protiválečným a protifašistickým filmem – a to nikoliv navzdory, ale právě proto, že v něm strávíme několik hodin ve společnosti nacistických námořníků, kteří jsou filmem záměrně humanizováni, třebaže bojují za obludný režim a páchají válečné zločiny – těžko můžeme Warhammer vinit z opaku.
Když dva chtějí totéž…
„Netahejte politiku do hobby!“ – takto zní nejčastější reakce z komunity, když se Warhammer stane předmětem zkoumání a hledání konotací. Obávám se, že to je scestné přání a musím dát Ondřeji Trhoňovi za pravdu, když píše, že „Warhammer je chtě nebo nechtě součástí politických bitev současnosti“ a že jde o „univerzum prodchnuté [politikou] od jeho začátku“. Odpověď na otázku, o čí nebo jakou politiku vlastně jde, je už ovšem složitější, než Trhoň naznačuje. Warhammer má – bohužel či bohudík – takovou šíři i hloubku, že kdo chce psa bít, hůl si v něm vždy najde. Obratnou interpretací vybraných materiálů a účelovým ignorováním jiných si do něj může každý naprojektovat cokoliv se mu zlíbí.
Tudy pak směřuje má poslední výtka vůči Ondřeji Trhoňovi – jakkoliv se ve svém textu snaží vystupovat z pozice pozorovatele, ve skutečnosti jej nacházíme hluboko v zákopech coby přímého účastníka zmíněné kulturní války. Samotná esej představuje výstřel, na nějž samozřejmě obratem přišly veřejné reakce z opačného konce spektra – ty zde nebudu citovat ani na ně odkazovat, neboť si nehodlám špinit klávesnici. Dodám jen, že nepřicházejí zevnitř komunity, nýbrž od tuzemských alt-right youtuberů a jiných influencerů, jejichž hlavní zaměření a cíle mají s hobby – jak jinak – pramálo společného.
Největším a nejvtipnějším paradoxem Trhoňova textu je ovšem to, že jak on, tak alt-right scéna vlastně vyčítají Warhammeru úplně to samé – postupně se podle nich stal příliš mainstreamovým a nedostatečně temnochmurným. Regresivisté v tom vidí úlitbu liberálům, klanění se woke kultu a pukání zdí poslední pevnosti, která ještě odolávala nájezdu progresivních hord. Trhoň naznačuje, že jde naopak o tichou normalizaci fašismu jako důsledek honby za ziskem. Regresivisté chtějí temnější Warhammer, protože tím pádem bude méně progresivní, Trhoň chce temnější Warhammer, protože tím pádem bude méně fašistický. Říkáte si, že oba tábory přece nemohou mít současně pravdu a jeden z nich se musí mýlit? Ano, ale je tu ještě jedna možnost – mimo jsou oba.
Kritizujme, ale férově
Čtenáře to možná překvapí, ale Warhammer už má dnes takový „výtlak“, že se o něm pořádají dedikované odborné konference, dokonce s participací z řad naší vlastní komunity. Pohled na program letošního ročníku, v němž najdete přednášky zabývající se například „kantovským pohledem na Adeptus Mechanicus“, „západním esoterismem a konstrukcí legie Tisíce snů“ nebo „ludonarativní disonancí na herním stole“ je naprosto fascinující a vede k nevěřícným úsměvům nad tím, kam až to ta naše prostá hra s plastovými vojáčky dotáhla, když zajímá vědce a badatele, kteří ji se vší vážností zkoumají, přednášejí o ní a píší o ní recenzované články.
Jestliže tedy Warhammer zajímá už i seriózní akademickou obec, je logické, že bude čím dál více poutat pozornost také publicistů a komentátorů všech názorových směrů. Warhammer si bezesporu zaslouží být zkoumán a coby čím dál populárnější kulturní fenomén musí být schopen snést i kritiku. Klíčové však je – a platí to plošně pro celé názorové spektrum – zda k této kritice budou autoři přistupovat v dobré víře a z reálného zájmu, nebo jen ve snaze zneužít témata Warhammeru pro svou vlastní agendu. Těm druhým jmenovaným je pak třeba velmi nahlas vzkázat: Hobby není ani rukojmí, ani levný ragebait!
