V budoucnu není nic než kulturní válka: Warhammer 40k, Vesmírní mariňáci a krajní pravice

Než se pustíte do následujících odstavců, bylo by k užitku přečíst si první díl tohoto textu, neboť poskytuje základní informace o tom, co fenomén zvaný Warhammer 40 000 obnáší. Pokud jste tak učinili, můžete následující odstavec přeskočit a rovnou přejít k pasáži pod mezititulkem Co nejatraktivnější temnota.

Související článek

V budoucnu není nic než kulturní válka: Warhammer 40 000, Vesmírní mariňáci a krajní pravice

• Ondřej Trhoň

Těch příštích několik řádek je převzato z prvního dílu a jsou zde pro připomenutí či jako nejzákladnější informace o tom, o čem je zde řeč:

Na obrázky z Warhammeru 40 000 dnes narazíte nejen v nerdských pokojích, ale taky mezi pravicovými influencery. Co začalo jako satira je dnes kolosem zasahujícím do všech koutů popkultury. V osmdesátých letech jste v oficiálních materiálech firmy Games Workshop, autorů Warhammeru, mohli narazit na orky třímající praporec zesměšňující Margaret Thatcher; dnes se do feedů dere Císař lidstva s hlavou Donalda Trumpa. A z „nejkrutějšího zřízení“ se v mnoha ohledech stala spektakulární podívaná plná neohrožených vesmírných hrdinů. Tohle je příběh o tom, co se ze satiry ztratí, když je miliardovou značkou.

Co nejatraktivnější temnota

Edwin Evans-Thirwell z herního magazínu Rock, Paper, Shotgun ukazuje, že nejvíce dochází ke zplošťování a de-satirizování Warhammeru dost možná ve videohrách. Většina lidí totiž chce hrát za postavu, která jim přijde fajn, cool a jakžtakž pozitivní. Tvůrce univerza s „nejkrutějším zřízením vůbec“ to staví před dilema, jak tenhle chmurnotemný svět zachytit tak, aby byl ještě atraktivní pro masové publikum. Videohry jsou koneckonců taky komerční produkty a málokdo chce hrát za pachatele válečných zločinů.

Nejzářnějším z příkladů je předloni vydaná střílečka Warhammer 40,000: Space Marine 2, jejímž hlavním hrdinou je poručík Titus z té nejprotežovanější frakce Vesmírných Mariňáků – Ultramarines, jejichž brnění je natřené na sytě modrou. Vývojáři ze studia Saber Interactive se podle Evanse-Thirwella rozhodli Mariňáky polidštit, „aby hráčům příběh [hry] dával smysl a [mariňáci] nebyli fanatické stroje na zabíjení, protože je těžké si takové postavy oblíbit.“ Mariňáci ve Space Marine 2 se proto tváří jako veselejší osobnosti, mluví méně jako španělská inkvizice a více jako moderní vojáci. Podle Evanse-Thirlwella tím naplňují „tacticool“ estetiku, která se v mnoha ohledech blíží novodobé fetišizaci estetiky speciálních jednotek a lze ji pozorovat u různých krajně-pravicových domobran.

V raných ilustracích byli vesmírní mariňáci sice drsní, zároveň však trochu směšní a potrhlí supervojáci. Sice to jsou genetičtí polobozi, ale jejich otcové, jimž se v univerzu říká primarchové, bývají zakomplexované a emočně nestálé přerostlé děti. Ve hrách jako Space Marine 2, jsou mariňáci neochvějní „bojoví bratři“ favorizující oddanost, disciplínu a sounáležitost. Ve Space Marine 2 navíc nemasakrujete obyčejné lidi, kteří se třeba snažili z krutovlády Impéria vymanit. V první polovině hry motorovým mečem rozřezáváte hmyzí tyranidy toužící spotřebovat celou galaxii a vše živé, v druhé potom přívržence chaosu, oddané moci temných bohů, která si chce podmanit lidstvo. Je jasné a jednoznačné, kdo je tady dobrý, a kdo zlý.

Space Marine 2 mariňáky zatraktivňuje nejen příběhem, ale i audiovizuálními prostředky. Hra je plná speciálních útoků, kdy v drastickém, ale chlapáckém detailu sledujeme, jak si hlavní hrdina podá toho kterého nepřítele. Když se procházíte po válkou zpustošených planetách, kamera se otřásá za dunění vašeho vesmírného brnění. Řev motorového meče doprovází epická hudba, zatímco tlačítkem voláte „Za Císaře!“ A vrháte se do přílivu nelidských monster. Počítačová hra vás vtahuje do afektu a mocenské fantazie, které chybí, pokud jen stole posunujete plastové warhammerovské panáčky okolo polystyrenových kopců.

Warhammeru se nevyhnuly kulturní války. Vesmírnými mariňáky se mohou kanonicky stát pouze kastrovaní muži – již citovaný Evans-Tirlwell píše, že „jsou to ultimátní incelové“, zosobňující vypjatou formu patriarchální maskulinity. Pozdvižení vyvolalo oznámení, že jiná armáda geneticky upravených supervojáků – Adeptus Custodes, střežící samotného Císaře – bude obsahovat i ženské modely. Ženy, jak nerealistické! – a to ve warhammerovském světě, kde se počítače startují při odříkávání modliteb strojovému bohu a mezi hvězdami se cestuje nemateriálním prostorem… Hlasitá (doufejme jen, že v reálném počtu malá) část komunity to měla za úlitbu „woke“ kultuře. Je to podobný průsečík politiky, her a kulturního konzervatismu, kde před lety ve videoherním prostředí vyrostla GamerGate. 

Kdepak je ta satira?

Zároveň se můžete dočíst, že zakladatel už nefunkční americké neonacistické strany Traditionalist Worker Party Matthew Heimbach zmiňoval Warhammer 40 000 coby klíčovou součást svého politického vzdělání – fiktivní svět mu prý ukázal právě ten fanatismus, který v moderním světě, ohroženi nelidskými nepřáteli, potřebujeme.

Je těžké nevidět v myšlenkách krajní pravice a fiktivního Impéria jisté podobnosti. A je lhostejné, zda lidstvo z Warhammeru naplňuje všechny akademické znaky fašismu, neboť je místy nepochybně vykresleno jako fašismu podobné. Co totiž vidíme: zástupy horlivých bojovníků ve stejnokrojích, fanatická hesla i maniakální (a vzhledem ke genetickým úpravám Mariňáků paradoxní) fixace na čistotu lidstva. Ve světě Warhammeru existuje Imperiální inkvizice. Nelidským armádám se v hantýrce říká xenos, cizáci.

Vyrábí tedy Warhammer fašisty, jak se ptá řada titulků senzacechtivých videí? Bez znalosti dalších materiálů (například mnohých knih z produkce oficiálního Warhammer nakladatelství Black Library), které svět vykreslují komplexněji a nuancovaněji, ale vyžadují nerdovský zápal, Warhammer v aktuální podobě může přiléhat na leckteré nelibé proudy současné politiky. S rostoucí oblibou Warhammeru se pozvolna vytrácel jeho satirický a kontrakulturní impulz, tak trochu mizela i představa univerzálního sci-fi zmaru, k němuž patří i tyranské Impérium. Neznamená to, že by Warhammer byl fašistický svět, který mají z většiny v oblibě příznivci krajní pravice – natož pak u původní hry s figurkami, která asociální typy vyděluje už tím, že ji musíte hrát s ostatními. Přesto je zřejmé, že když firma samotná musela vydat prohlášení o tom, že její satira je pro všechny, něco se s ikonografií chmurného univerza vypuštěného do popkulturního kotlíku děje. Ostatně: jednotky dekorující svoje vozidla ikonografií Warhammeru najdeme jak mezi Ruskou, tak ukrajinskou armádou (přičemž Games Workshop už od března 2022 v Rusku neprodává).

Asi nejznámější takzvaný loretuber (tedy youtuber věnující se zejména výkladu fiktivního univerza) Arbitor Ian dochází ve svém starším videu k závěru, s nímž souhlasím: Pokud musíte vysvětlovat, že vaše hra není pro fašisty, tak jako satira asi úplně nefunguje. Ianovi je trnem v oku fakt, že Impérium víc a víc vypadá jako „nutné zlo“ tváří v tvář existenciálním nebezpečím, která v galaxii 41. milénia číhají.

Přitom právě pragmatičností a nutností argumentují ti, kteří udržují v chodu skutečné systémy útlaku – od násilí na migrantech nebo genocidy páchané Izraelem v Palestině. Svět, který takový dojem vyvolává, by se minimálně měl zamyslet, zda nenastal čas to přehodnotit.

Vyjmutá slova

Warhammer 40 000 jsem poprvé hrál v páté edici, jejíž pravidla začínala památným textem, jehož znění se v průběhu let měnilo, ale stále dobře shrnuje zakládající mýtus univerza:

Po více než sto století sedí Císař nehybně na Zlatém trůně Země. Je pánem lidstva z vůle bohů a vládcem milionů světů díky síle svých nevyčerpatelných armád. Je hnijící zdechlinou, která se klepe silou pocházející z Temného věku technologie. Je mršinovitým pánem Impéria, kterému jsou každý den obětovávány tisíce duší, v jehož jménu se pije lidská krev a lidské maso – to, z čeho je Impérium vytvořeno. Být člověkem v takových časech je žít mezi zapomenutými miliardami. Žít v takových časech znamená žít v tom nejkrutějším a nejkrvavějším zřízení, jaké si dovedete představit. Toto je příběh z těchto časů. (…) Zapomeňte na moc technologií, vědy a sdíleného lidství. Zapomeňte na příslib pokroku a porozumění, protože mezi hvězdami nejde najít žádný mír, jen věčné krveprolití, jatka a smích lačnících bohů. Ale vesmír je velké místo, a ať už se stane cokoliv, nikdo vás postrádat nebude.

Tento odstavec v základních pravidlech několika posledních edic chybí. Nenajdete ho ani v poslední pravidlové knize (takzvaném kodexu) pro Vesmírné mariňáky. Právě tam by se přitom hodil nejvíc, protože by ukotvil všechny následující stránky plné hrdinskosti, bratrství a císařově nejlepších válečnících v původní realitě kdysi satirického světa. Srovnejte text výše s úvodem zkrácených pravidel k aktuální, jedenácté edici:

V chmurné temnotě vzdálené budoucnosti se lidstvo potácí na hraně vyhynutí. Impérium, které se táhne od jednoho konce galaxie k druhému, je ze všech stran je obklíčeno běsnícími vetřelci, ohavnými zrádci a ve warpu zrozenými démony. Opět se tak obrací na své nejskvělejší hrdiny, aby se postavili blížící se temnotě. Není čas na mír, odpočinek ani odpuštění. Jediné, co je, je válka.

Impérium je zde tedy vykresleno coby režim sice krutý, ale z nezbytí, protože se nacházející v existenčním ohrožení. Co je nějaká krutost vesmírného mariňáka, když jde o přežití celého lidského druhu?! I císař samotný mezi lety dostal facelift – už méně připomíná kostlivce zuby nehty udržovaného na trůnu planety Země (navíc za pomoci cizáckých technologií), o němž není jisté, jestli je vlastně vůbec naživu.

Není tak od věci ostrá kritika, kterou na svém blogu píše Tim Colwill. Jestliže je podle Games Workshop Warhammer satirou, pak je na místě se ptát, zda není utopena pod spoustou textů, jež mají herní modely prodávat jako cool hrdiny, císařovy pěsti, anděly smrti a neochvějné vesmírné bojovníky. Colwill detailně popisuje, jak se z Warhammeru 40 000 postupně vytrácejí jakékoliv zmínky, co by mohly postavení vesmírných mariňáků (potažmo dalších armád Impéria) narušit.

Ironická tetování?

Na místě je také pokládat si otázku, čehože vlastně je nynější Warhammer 40 000 satirou. V osmdesátých letech byly terče jasné: konzervativní establishment, britské impérium, konkrétní politici – jedna z kampaní tematizuje ostrovní stávky horníků. Dnes však pozorujeme nárůst přesně těch proudů, které Warhammer údajně kritizuje, a firma – mlčí. A americká armáda svůj vlídný obraz budovala i na Warhammer turnajích.

Výše zmíněné v mých očích přitom nijak nevymazává spoustu radosti, kterou univerzum, hry v něm zasazené a přidružená média (knihy, komiksy, seriál a další) přinášejí. Výhodou Warhammeru 40 000 je jeho velikost – na každou z výše uvedených výtek lze najít příklad, kdy se Vesmírný mariňák zachoval opravdu hrdinně, kdy Impérium udělalo něco jednoznačně pozitivního, případně narazit na texty, zejména ze zmíněného nakladatelství Black Library, které satirické, vypjatě temné univerzum vykreslují po právu jako místo, kde není žádná dobrá strana. Můj text tak není o komunitě, která Warhammerem žije a má nastudované první poslední, nýbrž o obrazu, souboru motivů, kterými se značka nejčastěji prezentuje (i prostřednictvím videoher jako je Space Marine 2).

Vezměme však v potaz ještě širší souvislosti: Pokud někoho udělají fašistou plastoví panáčci a videohra, jako společnost jsme selhali už mnohem dřív – třeba neřešením skutečných materiálních podmínek, které vyvolává nespokojenost, z níž poté těží krajní pravice. China Miéville nám v rozhovoru říkal, že je chybou nějakou fikci vykládat jako automaticky progresivní nebo jednoznačně konzervativní: vrstev, které formují politické myšlení, je příliš mnoho na to, aby je šlo svést na otázku kulturní konzumace. Obdobně se to má s Warhammerem, čímž chci říct, že rozhodně není mým cílem vyvolat dojem, že hrát jej – ať na stole, nebo na počítači – je něco z podstaty věci, automaticky problematického. Tisíc lidí, tisíc věcí, co si z fikce vezmou.

To však nevymazává nelibé kontexty, do nichž se tohle hobby dostalo. Warhammer je chtě nebo nechtě součástí politických bitev současnosti; je to volnočasová aktivita, jenže také univerzum prodchnuté od jeho začátku politikou, byť ne vždy zcela viditelně. Jako totiž každý fikční svět – i v tom, kdo je tu zlý a kdo „dobrý“, jaké hodnoty protežuje, co satirizuje a jak – tak ani Warhammer 40 000 prostě není neutrální.

Nelze proto usnout na vavřínech, které zdobí hlavu aktuálního správce Impéria Roboutea Guillimana. Možná je na čase vzdát se už automatizované obrany části komunity, že Warhammer je přece očividně satira, když jej zcela očividně řada lidí bere velmi vážně. Jak si v kontextu toho stojí cosplay třeba takových komisařů Impéria, kteří mohou vynucovat loajalitu a odvahu svých podřízených popravami?

Primarcha (genetický otec) Ultramariňáků má vcelku dokonalé rysy. Zdroj: Games Workshop

Více queer mariňáků!

Jakýkoliv kulturní text naštěstí nabízí spoustu způsobů, jak s ním nakládat nenormativně. Levicoví hráči Warhammeru vytvořili svůj klub na diskuzním portále Reddit, spousta lidí mariňáky maluje queer barvami nebo modely osazuje lesklými kamínky, květinami a flitry. Jde o drobné projevy anti-militarismu a anti-fašismu narušující dominantní způsob, jimiž je s warhammerovským světem nakládáno.

Zmíněný loretuber Arbitor Ian případně poznamenává, že firma Games Workshop by přece mohla přidat alternativní lidské režimy. Kdyby ve Warhammeru 40 000 existovala fungující alternativa Impéria, odhalila by, že údajná nutnost existence Impéria je iluzí, respektive jen jednou z možností.

Možnosti ovšem máme i my, hráči. Můžeme se stavět proti nenávisti v herní komunitě nebo kriticky reflektovat obsahy, které firma Games Workshop prezentuje. Warhammer je totiž dnes trochu jako popkulturní laboratoř. O které jiné velké franšíze se na renomovaných herních webech píšou texty, v nichž se cituje kupříkladu kulturní kritička a spisovatelka Susan Sontag nebo feministická akademička a aktivistka bell hooks (vlastním jménem Gloria Jean Watkin).

Zdá se, že si to do jisté míry uvědomuje i firma samotná. Jestliže zmiňovaný úvodní text v pravidlech nové, jedenácté edice, je lehce pochybný, jinak tomu je u filmové upoutávky. Zatímco filmečky doprovázející předchozí edice jsou plné heroických mariňáckých bojových akcí, ten aktuální sleduje bezejmenného člena imperiální armády stojícího tváří v tvář hrůzám kosmických rozměrů. „Nikdo vás postrádat nebude,“ praví voice-over v závěru a naznačuje tak možnou změnu tónu; možná i částečný návrat ke chmurnotemným kořenům, jež Warhammer dlouho symbolizovaly. Neboli: vedle gotické majestátnosti také vědomí, že ať už se snažíte jakkoliv, všechno je ve světě 41. milénia nakonec marné.

Přece jen jde o ten nejhorší z možných světů. Snad to tak i zůstane.