Queer příběhová videohra z jihu Itálie mluví o úzkostech, přátelství i strastích touhy
Nestydatě queer horečnatý sen, to je počítačová hra Mediterranea Inferno. Tenhle titul nejen ukazuje, jak zajímavé věci se dějí, když se vzdáte tvůrčí opatrnosti, ale v záři italského slunce zpracovává pocity generačního odcizení, covidového traumatu a vypjaté strasti dospívání.
Spojení nezávislá hra dnes znamená, zdá se, příliš mnoho věcí. Od vlastnické struktury přes vágní rukodělnost po více či méně zjevnou tematickou, estetickou či žánrovou odlišnost od mainstreamové produkce. Když však chcete se svou nezávislou hrou uspět, nesmí být jiná zas tak moc, aby splnila nejasné kategorie značky „indie” v herních obchodech, kde o prodejích čím dál víc rozhodují algoritmy automaticky doporučující tituly potenciálním hráčům.
Nezávislá videoherní produkce se pod vlivem mnoha byznysových tlaků konsolidovala pod několik značek – namátkou vydavatelské firmy Annapurna Interactive, Fellow Traveller, Raw Fury nebo Devolver. A bez ohledu na kvalitu jednotlivých titulů je při letmém pohledu zřejmé, že tenhle vývoj experimentům a skutečné osobitosti moc nepřeje. Dělat hry je na skoro všech úrovních drahý byznys, tak proč riskovat. O to větší zjevení působí každá hra, která z bezpečného, zejména estetického prostoru vybočuje. A vizuální román Mediterranea Inferno do něj hází bezmála pestrobarevnou bombu plnou konfet.
PŘEJU SI, ABYCH MOHL ZABÍT VŠECHNO, CO JSEM PRÁVĚ TEĎ, A ŽÍT ZNOVU V ILUZI, ČÍM BYCH SE MOHL STÁT.
– CLAUDIO
Mediterranea Inferno překypuje italskými reáliemi. Nejen konkrétními místy v jižní Itálii a tamními zvyky, ale také křesťanskou ikonografií. K ní se ještě vrátím, ale už jen jednoznačné umístění hry do konkrétního kontextu, země a komunity, ji vyděluje z řady nezávislých her, jež se snaží být o mlhavém „lidském údělu“, jenže právě pro odosobněnou obecnost selhávají.
Videohru vytvořil multimediální umělec Lorenzo Redaelli (vystupuje taky pod pseudonymem EYEGUYS) jako podle svých slov „hororový Call Me By Your Name“. Stejně jako tento Guadagninův film z roku 2017 (v ČR promítaný pod názvem Dej mi své jméno), i herní příběh pojednává o trojici kamarádů během prosluněného léta, kdy se můžou dít zvláštní, omamným oparem opředené věci. Mida, Claudio a Andrea platili za hvězdy každé milánské party, slunečné kluky (I ragazzi del sole). Pak však přišel coronavirus, lockdown a odloučení, přetržené až společným výletem na jih Itálie – Mediterranea Inferno začíná na palubě autobusu.
Tři queer dvacátníci se setkávají ve vile Claudiova dědečka – zakladatele rodu Visconti, k jehož odkazu Claudio neustále vzhlíží. Jestliže Claudio je trochu upjatý a možná příliš ambiciózní (má koneckonců důvod v otci, který se v rodinné tradici nezhlédl). To Andrea žije zdánlivě okamžikem – hlas pomyslného uvaděče reality show ho v úvodní scéně přirovnává k „životu večírku“ plného sexuální energie. A nakonec je tu Mida, „chladná královna“, fashion ikona a v době výletu už populární influencer.
Od počátečních zpráv – vyměněných přes online chat – je zřejmé, že se během bezčasí izolace stihlo leccos rozbít. Na opětovné slepení vzájemných vztahů mají Claudio, Andrea a Mida několik dní, které zbývají do svátku Ferragosto – nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. A protože Mediterranea Inferno není realistické drama, výlet se změní v psychologickou analýzu, medovou halucinaci a místy nefalšovaný horor.
Do letních radovánek totiž brzy zasáhne Madame, nadpřirozená, andělská bytost, která chlapcům nabídne šťavnaté zakázané ovoce. Jeho konzumace vyvolává osobní fata morgány, mirages. A když jich stihnete do Ferragosto zažít dost, můžete se podívat až do nebe. Kdo by svým přátelům nepřál prožít nejniternější tužby, nahlédnout potlačené strachy a ještě dojít tak trochu osvícení? Jenže plodů je omezené množství a Madame je od začátku varuje, že vybírat je třeba obezřetně. Někdo vždycky bude na ocet…
Jednotlivé mirages alegoricky a s různou mírou ironie, odstupu i vtipu tematizují vnitřní napětí v životech ústřední trojice. Hauntologický bazar představuje září zalitý trh, v němž se zpřítomňuje pohnutá historie Claudiovy rodiny. Počátky pradědečkovy skromné krejčovské firmy, všechny aspirace k dokonalosti, eleganci a stylu, kterých by Claudio chtěl dosáhnout, i když to všechno patří minulosti. Ve visual novel stylu se v několikavrstevnaté scéně pohybujete myší, pročítáte monology a dialogy, občas řešíte drobnou schovávací hádanku. Kvůli konvencím žánru mohou vizuální romány působit trochu unyle, ale díky práci s kamerou, animací i zvukem každý z výjevů v Mediterranea Inferno působí nadmíru živě. A kromě ústředního rozhodování, kdo kdy dostane svoji mirage, najdete v rozhovorech menší křižovatky, které svou samotnou přítomností vyjadřují mnohé. Třeba když máte možnost flamboyantní postavě, ozdobené bukety sušených květin, odpovědět buď: „Přál bych si, abych se mohl sám usušit jako květina…, abych mohl přežít,“ nebo: „Jsou mrtvé, přesto naživu.“
Redaelliho jazyk překypuje queer campy excesem, tedy cíleně vyšponovanou náladou i estetikou, zároveň je ovšem prostoupený širší kulturní citlivostí. Když ve stejné vidině obchodník s osmdesátkovými vinyly říká, že „neexistuje nic jako nová hudba, jen kanibalizujeme to staré“, jako by mluvil nejen o Claudiovi, nýbrž také citoval kulturního kritika Marka Fishera nebo hudebního kritika Simona Reynoldse a jeho knihu Retrománie. Na pozadí jiné scény jde rozpoznat indickou malbu kuřáků opia z 18. století. A jedna z Midiných vidin se odehrává pod hladinou plaveckého bazénu, do něhož září reflektory i tváře anonymního davu, jemuž Mida odevzdává sám sebe coby influencer.
Ovšem nejvíc si pamatuju dvojici Andreyných vidin. Jednu z nich popisuje Vitor M. Costa v Super Jump Magazine, kde rozebírá queer a náboženský slovník hry – tahle mirage se totiž odehrává na pláži plné gay stereotypů. Prostřednictvím na první pohled chlácholivé estetiky plné potu, nahých svalů odrážejících sluneční paprsky a exotického ovoce Mediterranea Inferno podle Vitora M. Costy tematizuje třenice gay sebeprezentace, touhu být přitažlivý a být přitahován, budování sebe image v době seznamovacích aplikací. Vztah mezi vnitřně prožívanou identitou a širší komunitou, kdy při selhání lze vždycky – tak jako Andrea – utéct do víru dalšího večírku. Svůj katartický protipól pak plážová scéna najde v autobiografickém pornosnímku, který Andrea v jiné mirage režíruje (ale hra samotná 18+ není). Během natáčení, které můžete částečně usměrňovat, se řeší katolická výchova, stud, hřích i sebepřijetí. Témata, co se koneckonců objevují v podobě scén spojujících křesťanskou ikonografii a alegorické bondage napříč příběhem.
MÁM POCIT, JAKO KDYBYCH PROMEŠKAL SVOJE NEJLEPŠÍ ROKY, JAKO KDYBY MI JE NĚKDO VYTRHL Z RUKOU.
– ANDREA
První průchod hrou zabere nějaké tři čtyři hodiny. Ústřední fata morgany jsou proloženy scénami ranního a večerního lelkování, nočních dobrodružství nebo flashbacky do covidem rozbité minulosti. Během toho všeho se vyjevuje, že možná hlavním tématem Mediterranea Inferno, tématem překračujícím orientace, gendery i národy, je odcizení. Od sebe sama, od rodiny a přátel. Odcizení vyvolané traumatickou pandemií, která do životů mnoha mladých lidí a jejich osobního vývoje dramaticky zasáhla tak, jako do toho Midiina, Claudiova a Andreina.
S tím souvisí mistrně lavírující tón hry. Pestrobarevné vidiny střídají mikrosituace a dialogy o holení nohou, prosluněné útesy se mění do zašedlého odkapávajícího kohoutku ve vaně v domácí karanténě, a když je jasné, že na někoho lahodné plody nevyzbyly, ze svůdného příslibu se stává nervózní pád do temnoty.
Mediterranea Inferno, podobně jako řada jiných visual novel, vybízí k opětovnému hraní a k jinému rozdělení vidin (během nich vám již nasbírané karty – se svatými vyvedenými ve stylu hry – zůstávají) a k pokusu dosáhnout konečného rozhřešení pro všechny. A jak je žánrovým zvykem, v příštích průchodech si navíc můžete už viděné nechat automaticky převíjet dvojnásobnou rychlostí.
A žádná diskuze o hře by nemohla být kompletní bez zmínky o soundtracku. Jestliže nestydatá vizualita jde ruku v ruce se skvělou scenáristikou, všechny je podpírají kompozičně minimalistické skladby levitující někde mezi promenádovým retrodiskem, odměřeně rozcitlivělou a syntetickým akordeonem podtrženou baladou nebo valivým naléhavým filmovým popem. Vedle ilustrací si Redaelli sám dělal i všechnu hudbu a kromě oficiálního soundtracku mu nedávno vyšlo i hodně slušné sólové album.
MOHU SE ZAKAMUFLOVAT POD VODOU. A PAK JE PŘEKVAPIT, AŽ SE VYNOŘÍM.
– MIDA
Když se o Mediterranea Inferno snažím psát, přichází mi na mysl jedna pasáž z knižního eseje z roku 2019 Time is The Thing A Body Moves Through od T Fleischmann:
„Můj vztah k sobě samému byl vratký. Mají to tak všichni? Proto se mi zdá důležité, aby všichni lidé tvořili, dělali umění, trénovali své představivosti, cvičili se v kráse. Když zaplníme svět předměty, o kterých jsme snili, začneme se učit od toho, kým jsme chtěli být, lidí v našich představách, kteří toho mohou vědět dost na to, aby přestali dělat ty samé chyby.”
Stejně jako Redaelliho hra, i tahle kniha je prostoupena spalující queer touhou, která není jen erotická. Je v ní citlivost rozčeřená letními cestami, uměním. Fleischmann ve velkém rozebírá moc jazyka i vlastní trans tělesnost. Kaleidoskop rozhovorů a zamyšlení, ale taky sexu, básní a uměleckých interpretací, je dobrou poznámkou pod čarou příběhu Midy, Andrey a Claudia. Všichni tři se snaží svým způsobem cvičit krásu, a i když selhávají a ve výšinách osobních fata morgan zažívají a působí násilí, nikdy nepřestávají hledat.
Jinde T Fleischmann píšou: „Jak smutné nicméně je, když krása vyvolává špatnou touhu.“ Andrea a jeho destruktivní crushe by mohly vyprávět. Nebo Mida a prasklé zrcadlo jeho sebeobrazu. Nebo Claudio a retromilská regrese do nikdy neexistující minulosti.
Kdyby Mediterranea Inferno zůstalo výhradně na osobní rovině, stačilo by to. Redaelli však trable ústřední trojice rámuje společenským a hlavně ekonomickým kontextem. Chtělo by se tak k citátu dodat: A jak smutné je, když špatnou touhu stav světa ještě zhorší?
Ještě, že máme Madame, aby nám nabízela exotické ovoce. A v hlubinách jimi vyvolaných přeludů možná uvidíme, co nám brání nejen svoji touhu trochu usměrnit, ale taky, že na to všechno nemusíme být sami. A že i horor přejde a srpnový příslib nemusí dopadnout jako krvavá vyvražďovačka. I když se to tak napoprvé může zdát.
