Hra Cruelty Squad tematizuje bolest, trh a (možná i) osvícení v hyperkapitalismu

Už máte chuť hrát? Měli byste, protože jakmile se způsob psaní o nějaké hře a její interpretování točí okolo jejího významu, můžou se dít zajímavé věci. Ovšem v případě Cruelty Squad, střílečky, simulátoru obchodování na burze a tělesného kapitalistického hororu v jednom, to platí dvojnásob. Vyšla předloni a vytvořil ji finský umělec Ville Kallio. (Zájmena jsou mu prý jedno a hru vydal pod značkou Consumer Softproducts. A mimochodem: na jaře 2018 vystavoval v pražské Galerii Futura.) Právě umělecké kořeny tohoto podivuhodného titulu matou herní scénu zjevně nejvíc – esteticky, formálně i pastišem odkazů napříč popkulturou i filozofií. Ale popořadě.

Svět ve Cruelty Squad se zhroutil. A byl – jak oznamuje herní obrazovka – „odstřižen od božského“. Jako námezdní gig-economy vrah se v zoufalé situaci z prázdného bytu dozvídáte, že peníze ještě vydělat jde. Ovšem: musíte se upsat korporátnímu konglomerátu, který vaše tělo – proměněné podivnými implantáty – bude posílat na vražedné mise. Podvádějící šéfy psychofarmaceutických společností nebudete zabíjet proto, že páchají zlo, nýbrž proto, že konkurence nebo nesplnění smlouvy se v hyperkapitalismu Cruelty Squad neodpouští.

Jak trefně upozorňuje mexická fotografka a spisovatelka Julia Norza ve skvělém eseji o této hře v magazínu Blood Knife, herní průmysl s grácií vydává jednu antikapitalistickou hru za druhou – ke všeobecnému úspěchu. „Antikapitalismus prodává, protože je chlácholivý. Stačí se podívat z okna a sledovat, jak dodavatelské řetězce nestíhají, a vydat se do práce na osm hodin do místa, kde zrovna řádí nákaza.“

Offshorovat vlastní tělo

Cruelty Squad se s tím nepáře. K dispozici v té hře je řada reálných i smyšlených zbraní a implantátů, které připomínají filmovou tvorbu Davida Cronenberga. Samonabíjecí vak prorostlý vaší tkání, přitahovací střevo, toxické trysky vyčnívající ze zad. Fanoušci Videodromu nebo Zločinů budoucnosti (těch obzvlášť) budou v Cruelty Squad jako doma. Aby navíc byla post-lidská proměna dokonána nejen biologicky, nýbrž také eticky, máte možnost mrtvé nepřátele i náhodné oběti pozřít a obnovit si tak symbolicky jeden život. A orgány prodat na simulovaném trhu. Ať jsou to taktická játra nebo slinivka (její cena je kvůli biochemickým inovacím stálá), orgány spolu s akciemi korporací tvoří důležitý zdroj výdělku, díky němuž si můžete v Cruelty Squad dovolit nová vylepšení. Jedno z nich se navíc jmenuje „Oko korporátního poznání“ a v popisku zní: „Rozpusťte se v pravěké síle trhů“.

Trailer hry Cruelty Squad, zdroj: YouTube

Byznysový žargon („Akvizice střev hotova“), self-help slovník („Jako-CEO mindset“) nebo skoro metafyzické fráze („Síla je v zoufalství přechodu mřížky smrti“) nejsou pouhými humornými vložkami. Dokreslují Kalliovu vizi šíleného kapitalismu, který jako by částečně vypadl z pera devadesátkové experimentální skupiny CCRU. Volný trh – povýšený na doslova zázračnou, nadlidskou sílu – určuje vše. Patří se zamyslet, zda i v současné realitě nedáváme zdánlivě neutrálním požadavkům trhu příliš za pravdu. Situace, kdy klimatickým, finančním a dalším krizím navzdory nejbohatší ještě bohatnou, zatímco lidé bez domova na ulicích umírají a chudí se bojí o existenci, se zdá neměnná jen z určitého úhlu pohledu.

Slizem a krví nasládlá nirvána

Cíleně přehnaná estetizace společenských a ekonomických sil, které většina z nás přijímá maximálně tak s pokrčením ramen, je v Kalliově tvorbě coby autorská strategie přítomná už dlouho. Ve výstavě a videu Venmo Combat, jehož název odkazuje na populární aplikaci pro posílání peněz v Americe, text mluví o „planetě bolesti. (…) Šiřiteli čistého chaosu. (…) Globálním obchodu, který se ohýbá pod silou mé vůle“. Ale když fiktivní zakázka na vraždu končí meditativním neúspěchem, na obrazovce se objeví poetická, romantická věta: „V tu chvíli jsem cítil, jak mi přetékají slzy.“

Video Adversalife rozvíjí dystopickou kryptoměnovou realitu, v níž se armádní složky organizují nikoliv na příkazy států, nýbrž prostřednictvím celospolečenské sítě běžící na blockchainu. Stejně jako ve Venmo Combat, ani tady nechybí introspekce, když se mezi „pastorálními vizemi neokameralismu a krypto decentralizace“ jeden ze žoldáků usadí a přemítá, zda přežije svého domácího. Užij si, že jsi NPC, jak jen můžeš, praví nehmotný hlas, zatímco přilétá helikoptéra s lidskou tváří.

Screenshot ze hry Cruelty Squad, repro: Bit-Gamer

Ve všech Kalliových pracech je cítit nádech transcendence, překonávání limitů svazujících (pochmurnou) současnost. Asi nejdoslovněji to pronáší „had-patron planetárních výpočetních systémů a fekálií“ z videa PCP, když ze svého úkrytu v PVC trubce mluví o hnilobné solidaritě, kterou má zajistit podzemní síť odpadního potrubí. Apokalypsa možná nevoní příjemně, ale neznamená, že nemůže nastat. Copak kolébka milosrdenství v titulkách a časté odkazy na odkouzlení současnosti a rozpad starých hodnot (náboženství) neodpovídají naší vlastní situaci, kdy racionální pochody neoliberalismu mění vše posvátné v další položku excelu investiční společnosti?

Stačí se podívat na sedmatřicetivteřinovou „lore edit“ hypervideoesej jednoho z fanoušků. Kromě záběrů ze hry se to v ní hemží obrazy z křesťanské kabaly, neurotransmitery, memy, kresbami uroborose nebo citacemi francouzského teoretika libidinální síly Georga Batailleho. „Zbraň se na tebe dívá s věčnou zlomyslností.“ Celá jedna vteřina je v tom hypervideoeseji věnovaná kulturnímu kritikovi Marku Fisherovi a jeho proslulému textu Kapitalistický realismus. Jasná interpretační cesta skrze knihu, která popisuje naši neschopnost představit si alternativu k existujícímu společenskému uspořádání, sedí i na Cruelty Squad. A stejně jako na zmíněné Kalliově výstavě v pražské Galerii Futura, i ve hře společenská kritika proplétá se silnou estetikou, která si bere z videoher i ze současné filozofie.

Britský kulturní kritik Mark Fisher (1968–2017), zdroj: Crack Magazine

Čas zabíjet i chytat zmutované kapry

Navíc je Cruelty Squad hrou mimořádně zábavnou. Přestože si někteří recenze stěžují na neintuitivní ovládání, část kouzla tohoto titulu tkví právě v umíněnosti, s níž rozbíjí očekávané, hráčským drilem naučené postupy. Klávesa R najednou nepřebíjí, ale musíte myší potáhnout dolů a za uspokojivého organicky-mechanického zvuku svou zbraň dobít. Klávesa F neotevírá dveře, nýbrž hází (části těla, mrtvé nepřátele, odpadkové koše). Klávesa C neznamená přikrčení, nýbrž přehazování zbraní. Lano-střevo se ovládá trojkou. Kromě očividného upozornění na sílu herních zvyků to vytváří zvláštní situaci, kdy si hráč částečně připadá jako ten nemotorný člověk-maso-kyborg na obrazovce.

Pomáhá přitom, že Cruelty Squad patří k žánru-nežánru (rozumějte: lidé se neshodnou, co přesně znamená) „immersive sim“. V každé z úrovní máte zabít cíl(e), ale jak to provedete, to je na vás. Pomalu, s tlumičem? Rychle, s kulometem? Předními dveřmi, vedlejší cestou, potrubím? Ušetříte civilisty, co si jen odskočili do obchoďáku nakoupit, anebo neberete ohled na nikoho, protože výdělky na burze se nedějí samy? Je to na vás.

Mexická fotografka a spisovatelka Julia Norza, zdroj: julianorza.medium

Stejně tak je na vás, zda chcete rybařit, protože i to v Cruelty Squad jde. Již citovaná Julia Norza píše: „(ta hra) směřuje proti svalové paměti, proti očekáváním bezpečného úniku a instinktivní lidské touhy nedívat se na vnitřnosti. Je to osvěžující, asi tak, jako je osvěžující návštěva čističky odpadních vod: je to pohled na neotesaný materiál. Proti průtokovému proudu her, které antikapitalismus využívají jako pozlátko, trvá Cruelty Squad na tom, aby zjistila, jestli jste stejně sklíčení jako její protagonista, připraveni přijmout nechutnou absenci smyslu korporátního ludonarativu (herní fikce i způsobu, jak fungují herní pravidla a ovládání, pozn. autor).“

Jak výtvarník a tvůrce Ville Kallio říká v rozhovoru pro chicagský galerijní a virtuální prostor LVL3, že sám se dostal do zvláštní situace, když se z jeho nekompromisní kritiky kapitalismu (a způsobu, jímž prorůstá našimi těly i myslí) stalo podnikání: „Zrovna jsem četl Goethova Fausta a vyvolalo to ve mně pocit, že jsem někdy během vývoje hry podepsal jakousi pekelnou smlouvu.“

Ironičtější je to podle autora tím spíš, že Cruelty Squad vykresluje situaci, kdy „obětujete přátele, abyste začali přemýšlet jako CEO, měli ředitelský mindset, a konečně se vám povedlo vystoupat do stavu prvotně-finanční božství“. Všemu vládnou peníze. A ten „ošklivý“ zevnějšek hry, grafika plná hranatých tvarů, pulzujících orgánů a biomechanických odřezků? „Chci prostě maximalizovat krásu.“

Tvůrce Ville Kallio, zdroj: Instagram

Nevolnost, jež není na škodu

I když Kallio nyní pracuje na dalším titulu, slizká stopa jeho první hry jen tak nezaschne. Osobité, za studena lisované smoothie Robocopa, farmaceutik, LinkedIn diskurzu a helénistické filozofie funguje jako pilulky roztroušené po zasedačkách zdejších manažerů – mění pohled na věc, i když občas v něm zůstanete zaseknutí už napořád. „Státní násilí a armáda jsou libidinální kulty smrti, které jsou navíc prostoupeny velmi seriózní byrokracií. (…) Je to jako všudypřítomná radiace zla,“ tvrdí Kallio ve zmíněném rozhovoru pro LVL3.

Cruelty Squad a jiná Kalliova díla upozorňují právě na to, odkud tahle radiace pokaždé, když vstaneme z postele v moderní kapitalistické společnosti, vychází. A vůbec nevadí, že nám při tom je lehce nevolno – nakonec podle psychoanalytičky Julie Kristevy nevolnost může značit setkání s něčím, co nám připomíná nejhlubší traumata lidské existence.

Ústy jedné z bezejmenných postav: „Jsem finančně úspěšný. Jsem chtěný. Jsem multimilionář. Dostanu to, co chci. Jsem multimilionář…“

Pozor, někdo vám volá a ze sluchátka to divně šplouchá.