Ach, kdeže ty Vadimovy skandály jsou…

K francouzskému režisérovi Rogeru Vadimovi (1928–2000) by nejlépe přiléhalo označení – s dovolením – „obšourník“. Nicklausův dokument tvrdí mimo jiné, že onen bohém a požitkář byl natolik znám svou sexuální náruživostí, že starostlivé matky pro jistotu zavíraly své dospívající dcery, sotva se ten pán objevil někde v blízkosti. Avšak Vadim svá flirtování myslel vážně – s některými z milenek se oženil. A zpravidla je přivedl na výsluní slávy, když je obsazoval do svých filmů.

Poprvé se mu to podařilo s Brigitte Bardotovou, která se za něho provdala, sotva dosáhla plnoletosti. „Ale svatební noc jsme si odbyli dávno předtím,“ vzpomínal po letech spiklenecky. Okamžitě zazářila ve filmu … a Bůh stvořil ženu (1956), který horuje za osvobozenou lásku i sexualitu. Vadim vysvětloval, že chtěl takto protestovat proti zkostnatělé křesťanské morálce, která sexuální vášeň svazuje s pocity viny a hříšnosti. Ve své době tenhle film vzbudil skandál, i když z dnešního pohledu jde o snímek krotký, ba neškodný. Cenzura propustila opatrně nasnímanou nahotu či skromné sexuální náznaky, avšak přikázala vystřihnout všechno tvrdší, kupříkladu zachycený cunnilingus. K témuž příběhu se Vadim vrátil ještě o třicet let později, ale tehdy jím natáčené erotické produkty už nebyly ničím jiným nežli estetizovaným soft-pornem.

Po rozchodu s Bardotovou, která se během natáčení zamilovala do svého hereckého partnera, následovaly u Vadima v rychlém sledu další krásky, jimž zjednal filmovou kariéru, mezi nimi Catherine Deneuveová a Jane Fondová. Právoplatných manželek vystřídal pět. A většinou je přiměl, aby se před kamerou s důmyslnou vynalézavostí svlékaly – pak ovšem záleželo na cenzuře, zda to pustí. Vadim nikdy nepatřil do hnutí zvaného francouzská „nová vlna“, které formovali bývalí filmoví recenzenti jako Truffaut, Rohmer, Godard či Chabrol; byl totiž touto umělecky vybranou společností vnímán jen coby lechtivý a maloměšťácký provokatér.

Vadim Robert. Jeho otec byl členem rusko-ukrajinské aristokracie a jeho matka francouzská herečka. Dětství prožil Turecku a Egyptě; jeho otec tam působil jako diplomat, foto: Archiv ČT

Ale tak jednoduché a černobílé to zase nebylo. Byl zažalován, že przní klasická díla francouzské literatury, když je vyvazuje z původního kontextu a zasazuje do současnosti (Nebezpečné známosti z roku 1959, natočené podle stejnojmenné knihy autora 18. století Choderlose de Laclose, byly prvním dílem, které se u nás od Vadima promítalo) nebo do časů německé okupace Francie (to se pro změnu týkalo snímku z roku 1963 Neřest a ctnost, inspirovaného de Sadem). Vadima tehdy hájil právník jménem François Mitterand, pozdější francouzský prezident. Vadim však nezůstával svým protivníkům nic dlužen: když François Truffaut napsal, že Vadim z jednoho filmu ošklivými pletichami vyšachoval spolurežiséra, bonviván jej zažaloval pro pomluvu; u soudu pak v rolích svědků vystupovala plejáda tehdejší francouzské filmařské smetánky.

Vadim se v šedesátých letech definitivně vřadil mezi tvůrce, jejichž touhou je natáčet divácky atraktivní – a také úspěšné – snímky. Vyvolával zdání, že je tvůrcem uměleckých výbojů, jenže ve skutečnosti jen nabourával mravoličná očekávání. Nicméně: ve svých nejlepších okamžicích dokázal strhnout vypravěčskou nápaditostí, třeba v eroticky pikantním snímku čerpajícím námětově a esteticky ze sci-fi a komiksu Barbarella (1968) s Jane Fondovou; tenhle film se dostal i na plátna českých kin. S Fondovou však Roger Vadim v osobním životě genderově poněkud „narazil“: v době rozporuplně vnímaných bojů USA ve Vietnamu se Američanka Fondová uplatnila jako protiválečná aktivistka a panu režisérovi zůstala roli muže v domácnosti, který pečuje o děti…

Kdo by jí – ve své době – odolal?? Jane Fondová coby filmová Barbarella; rok 1968, foto: Paramount Pictures

Sedmapadesátiminutový dokument, který v původním znění nese název Roger Vadim, Mister Cool, má značnou vypovídací hodnotu. Pracuje nejen s dokumentárními autentickými výpověďmi Vadimovými: tvůrcům se podařilo sehnat svědectví jeho manželek, potažmo dalších pamětníků, ať již patřili mezi protagonistovy kamarády, nebo spolupracovníky. Vadim z toho vychází jako okouzlující muž, který to přitom v životě neměl snadné: jeho otec, ruský hrabě Plemjannikov, mu zemřel ještě v dětství, s matkou prožíval trudné živobytí, umocněné ještě druhou světovou válkou. Touha prosadit se a být uznávaný v něm byla jakoby zakódovaná.