Artchiv: Když stroje nahradily průvodčí aneb Ze stopadesátileté historie MHD v Praze
Letos si připomínáme 150. výročí vzniku městské hromadné dopravy (MHD) v Praze. V dnešním Artchivu se podíváme na pozapomenutou etapu historie hromadné dopravy v hlavním městě: roli průvodčích a jejich následovníků – jízdenkových automatů. Co vše vedlo k tomu, že ikonické štípačky průvodčího musely být pomyslně pověšeny na hřebík a na scéně se objevily jízdenkové automaty a označovače?
Pokud jste se chtěli před rokem 1900 svézt hromadnou dopravou v Praze, museli jste si po nástupu zakoupit jízdenku u průvodčího. Ten fungoval jako prodejce lístků i kontrolor černých pasažérů. První jízdenkové automaty se objevily již v roce 1901 – ten nejstarší mohli cestující najít na Josefském náměstí, dnešním Náměstí republiky, druhý stál v Královské oboře. Jak dlouho tyhle automaty fungovaly, není jasné. Jejich následovníci se pak objevily počátkem třicátých let; za padesát haléřů si tehdy cestující mohli zakoupit autobusovou jízdenku na Jungmannově náměstí. Ovšem automaty nikdy nebyly zahrnuty a rozšířeny v jednotný celopražský systém, jejich práci stále zastávali průvodčí.
Sjednocení systému městské hromadné dopravy ze začátku bránily rozdílné vlastnické struktury. Některé linky – jak tramvajové, tak později autobusové – provozovaly různé soukromé společnosti a podnikatelé. Ke sjednocení tramvajové linky pod městskou společnost Elektrických podniků došlo roku 1907. První autobusová linka provozovaná zmíněnou společností vyjela o rok později.
Od výjezdu první koněspřežné linky v roce 1875 bylo povolání obsluhy tramvají a autobusů ryze mužskou záležitostí. Zlom nastal během první světové války. Masová mobilizace i z řad zaměstnanců Elektrických podniků znamenala, že bylo nutné doplnit chybějící personál. V roce 1915 bylo rozhodnuto o vypsání výběrového řízení na pozici průvodčích. V prosinci téhož roku vyjelo na pražské tratě prvních čtyřicet ženských průvodčích. Ke konci války dosáhl jejich počet téměř čtyř stovek. V roce 1920 emancipačním tendencím v pražské hromadné dopravě byla vystavena rázná stopka. Všechny ženy-průvodčí byly propuštěny. Povolání průvodčích se opět stalo mužským fenoménem. Podobná situace s nedostatkem personálu nastala i během druhé světové války a ženy se opět začaly objevovat v řadách zaměstnanců dopravního podniku. Na konci války bylo v tramvajovém provozu zaměstnáno více než 1 300 žen.
