Artchiv: To není země, to je zahrádka aneb Zahrádkářské kolonie od socialismu po dnešek
Česká televize spustila nový podcast Zrnění, ve kterém archiváři Jakub Hošek a Jakub Adamus vybírají z televizního archivu ty nejzajímavější záznamy, rozkrývají jejich příběhy a dávají jim nový, současný kontext. První epizoda se věnuje fenoménu zahrádkářských kolonií a následující text toto téma zasazuje do kontextu a doplňuje o unikátní archivní videa. Kde se u nás osady vlastně vzaly, proč si je mnozí spojují s obdobím komunismu a jaká je jejich budoucnost?
Češi jsou prý národem kutilů a zahrádkářů. Tohle otřepané klišé s mnohdy negativními konotacemi už v české společnosti žije dlouho. Ke stereotypnímu vnímání přispěla i normalizace a státní podpora této zdánlivě apolitické záliby. Kořeny zahrádkaření ale sahají mnohem hlouběji, až do 19. století.
Suchozemská oáza Na Jenerálce, ČFT, 1970, zdroj: archiv ČT Vznik zahrádkářských osad a kolonií je u nás těsně spjat s industrializací a masovým přílivem obyvatel do velkých měst. První osady obvykle vznikaly v blízkosti průmyslových areálů – v Praze například v Libni, Vysočanech či na Žižkově. Jejich vznik souvisel s potřebou úniku ze zaprášených měst do zelených oáz. Zahrádky nabízely nejen možnost spojení s původním stylem života lidí z venkova, ale zároveň i možnost regenerace v podobě pobytu na zdraví prospěšném místě.
Na mnoha místech se postupem času začaly zahrádkářské kolonie transformovat do takzvaných dělnických kolonií. Jejich nájemci se snažili svépomocí řešit svou sociální a bytovou krizi stavbou příbytků nejrůznějších druhů. Příkladem toho je pražská kolonie Na Slatinách, jejíž část se poměrně autenticky dochovala. Je ovšem třeba zmínit, že zahrádky po celou dobu primárně sloužily k produkci ovoce a zeleniny. To bylo nejviditelnější v období obou světových válek, kdy zahrádky fungovaly coby sociálně záchranné sítě, které pomáhaly s dodávkou potravin mezi sociálně slabou vrstvu obyvatelstva.
Výkupny zahrádkářských výpěstků, Aktuality 9. 7. 1982, zdroj: archiv ČT Již v roce 1917 byl v Praze založen Svaz českých spolků pro zařizování a udržování rodinných a dělnických zahrádek, který byl postupně několikrát přejmenován. V roce 1957 potom z rozhodnutí ministerstva vnitra došlo k založení organizace Československý svaz zahrádkářů a ovocnářů, který známe dnes pod jménem Český svaz zahrádkářů. Na konci šedesátých let svaz začal vydávat i vlastní časopis Zahrádkář. Po ustavení nové organizace v roce 1957 čítala členská základna téměř padesát tisíc zahrádkářů. Během několika let se jejich počet zdvojnásobil. Největší rozkvět však svaz zažil v osmdesátých letech, kdy bylo registrováno téměř půl milionu členů.
Rekultivace půdy zahrádkové osady v Plzni, Aktuality 15. 3. 1983, zdroj: archiv ČT K masivnímu rozvoji zahrádkářských kolonií přispělo vydání nového zákona č. 75/1976 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu. Díky tomu bylo zahrádkářským organizacím přidělováno velké množství zemědělsky nevhodných pozemků, louky, pastviny anebo skládky veřejného odpadu. Dohromady se jednalo téměř o deset tisíc hektarů půdy. Zde je třeba zmínit pozitivní přínos v rámci rekultivace zničených ploch. V rámci tak zvaných Akcí Z dostali zahrádkáři možnost si svépomocí zrekultivovat zničené pozemky, typicky z bývalých skládek odpadu.
Zahrádková osada ve Vtelnu, Televizní noviny 2. 5. 1986, zdroj: archiv ČT Příznivá situace ohledně přidělování vhodných pozemků k zakládání nových zahrádkářských osad však nebyla jediným důvodem masového rozvoje zahrádkaření. Představitelé režimu si uvědomovali potřebu seberealizace obyvatelstva a jeho touhy hospodařit na „vlastním“. Iluzorní vlastnictví zahrádky tak navozovalo pocit, že lidé měli něco svého, a díky seberealizaci v rámci zahrádkaření ztráceli potřebu vnímat veřejné dění ve společnosti. Nejde o žádnou novinku, tento typ uvažování a cílené strategie byl využívaný i v době protektorátu a v hitlerovském Německu.
Zahrádková osada v Mnichově Hradišti, Televizní noviny 16. 6. 1980, zdroj: archiv ČT Masivní podpora státu v době normalizace přispěla ke zkreslené představě o tom, že zahrádkaření je bytostně spjato s dobou státního socialismu a je jakýmsi českým fenoménem. Jak říká Petr Gibas v první epizodě podcastu Zrnění, tento uměle vytvořený příběh byl jedním z argumentů porevoluční vlny vyvlastňování a rušení zahrádkářských osad. Historie těchto osad však sahá do 19. století a navíc se nejedná o původní český fenomén. Zahrádky a osady mají kořeny především ve Francii, Velké Británii a Německu.
Restituce a boj proti zahrádkářům, Český večerník, 5. 4. 1994, zdroj: archiv ČT Listopad 1989 znamenal dramatickou proměnu do té doby vzkvétajícího zahrádkaření. Největší změny nastaly v devadesátých letech v souvislosti se změnou vlastnických struktur. V důsledku restitucí pozemků a půdy zaniklo mnoho zahrádkářských osad a kolonií. Také živelné pohromy v dalších letech byly pro několik osad zničující. Jednou z nejznámějších kauz byla snaha zrušit osadu na Libeňském ostrově. Ta patří mezi jedny z nejstarších u nás – byla založena ve dvacátých letech 20. století. Svou tradicí a výrazně svérázným spolkovým a společenským životem se zapsala nejen do historie pražských osad, ale je též dodnes výrazným centrem pražské Libně. V roce 2002 byla zasažena povodněmi a téměř celá zničena. Pražský magistrát zahrádkářům tehdy vypověděl nájemní smlouvy. Po mnoha měsících demonstrací byla nakonec oblast zachráněna a zahrádkáři se mohli vrátit zpátky a znovu zrenovovat celou osadu.
Zahrádkářská osada u Lumbeho vily, Občan Havel, 2007, režie: Pavel Koutecký, zdroj: archiv ČT Zahrádkářské kolonie kontinuálně od roku 1990 čelily a stále čelí postupné likvidaci. Mezi roky 2009 až 2019 zaniklo v Česku více než dva tisíce osad. Ohrožení existence se týká především zahrádek v centrech měst. Lukrativní pozemky jsou cenné pro možnou výstavbu nových obytných budov s cílem koncentrovat větší množství obyvatel k existující infrastruktuře. Častým argumentem pro jejich rušení je pak přílišná uzavřenost osad a nemožnost využívat areál širší veřejností. Toho se ale zahrádkáři zcela pochopitelně obávají vzhledem k možnému vandalismu a krádežím. Existuje však řada argumentů, které hovoří ve prospěch zahrádek. Zahrádkářské osady a kolonie zlepšují mikroklimatické podmínky a vytvářejí protiprašné a protihlukové bariéry. Stejně tak se starají o údržbu zeleně nejen v místech osady, ale i v okolí.
V roce 2021 byl po letech vytrvalých snah přijat Zákon o podpoře zahrádkářské činnosti. Ten legislativně zakotvil význam a veřejně prospěšnou funkci zahrádkových osad. V roce 2026 by měl být v Praze přijat nový Metropolitní plán, který upravuje využití a možnou zastavitelnost ploch na území hlavního města. Jak moc ovlivní nový plán budoucnost zahrádkových osad, to se můžeme jen domnívat. Spíše to vypadá, že navzdory všem snahám o zachování osad a kolonií a jejich výhod a možností v rámci městského systému budou zahrádkáři muset bojovat o další přežití. Vypadá to, že snaha o přežití je jejich historickým údělem.
