Bluesman a soulman Jaromír Löffler: pětasedmdesátník, který si rozumí s generací Z
Ve Valašském Meziřící tento pátek a v Olomouci v sobotu vystoupí zpěvák Jaromír Löffler, jemuž v šedesátých letech říkali „bílý černoch“. Dodnes je brán za jednu z domácích soulových veličin. Působil ve formacích The Bluesmen a především Flamingo, než v roce 1968 emigroval do Švýcarska. V posledních letech, především díky značce Memory Records Prague, vydává novou tvorbu.
V první řadě vše nejlepší k vašim nedávným pětasedmdesátinám. Jak se vám daří? A zastihl jsem vás v Curychu?
Moc děkuji za přání, jsem na tom relativně dobře. Zhruba tak jako většina mých vrstevníků jsem nejšťastnější na kole jako postrach silnic, tedy když neprší. Připravuji se v Curychu na rozlučkové koncerty s The Bluesmen v České republice. Jinak mě sem tam kopne inspirace, a potom vymýšlím a produkuji nové nahrávky tady ve studiu. Bez velkých ambicí, hlavně pro radost.
Jak jste fungovali s týmem Memory Records Prague na dálku při vzniku eponymního alba Jaromír Löffler & Jeho Kapela? Proběhla nějaká osobní setkání?
Fungovalo to perfektně na lidské i hudební úrovni. Kontakt přes WhatsApp a jiné aplikace je v podstatě to samé jako být spolu live ve studiu. Pokud si lidi rozumí a vnímají i nonverbální komunikaci, je to v lesku. Kolem Memory Records Prague se pohybuje nová generace skvělých muzikantů, kteří mají nejen hudební kvality, ale i správný groove a cit. To je slyšet na těch nahrávkách, které vznikly bez komplikací a spontánně.
Studiová nahrávka skladby Noční déšť jde Georgií (Rainy Night In Georgia), zdroj: YouTube Čím si vás na začátku vůbec získal tým Memory Records Prague, že jste se pustili do spolupráce?
Hned první setkání se zakladatelem labelu Milanem Dederou bylo plné hudební sympatie. S párkem v ruce kdesi u Bílé labutě si dva fandové soul muziky představovali, jak by se dalo spolupracovat. Mezi aktivním zprostředkovatelem muziky z pražské generace Z a starým bigbíťákem se sklonem k soulu, který odešel před Rusy do svobodného světa. Mimochodem, v Praze je teď dost mladých lidi, kteří se zajímají o retro soul. To je něco, co nenajdeme v Curychu, ani v řadě jiných zemí. Psal jsem jednomu online soul médiu v USA, aby o tom udělali story, slíbili to, ale zatím nic nevyšlo. Je to unikum, zaslouží si to prostor v médiích.
Obal nejnovějšího Löfflerova alba, repro: Memory Records Prague
Album Jaromír Löffler & Jeho Kapela je vlastně debutem tohoto uskupení. Ale například na Spotify je k dispozici hned několik vašich alb a kompilací, třeba 1001 Nights s pianistou Emilem Viklickým z roku 2016 nebo loňské album Hej Siri, kde vedle Viklického hostuje i hráč na foukací harmoniku Markus Gabriel. Jak se to tedy má?
Moje hudební univerzum se pohybuje mezi Bluesmeny v Olomouci, Prahou s Emilem Viklickým a Ostravou s Flamingem. Po sametové revoluci jsem natočil řadu alb ve stylu, pro který žiju, a to je blues & soul od šedesátých let až dodnes, včetně jazzu. Když mě můj syn Timothy vidí hrát, říkává: Zase je v tom svém deliriu. Ano, je to pro moji generaci droga. Přesto doma rád poslouchám i Kendricka Lamara nebo Drakea.
Obal alba 1001 Nights, které vyšlo v roce 2016. Löffler je vydal vlastním nákladem, repro: archiv Jaromíra Löfflera
Emil je geniální pianista a kamarád od roku 1966, kdy jsme spolu byli s kapelou na Slovensku. Pokud jde o album 1001 Nights, tak Emil to v muzice pociťuje stejně jako já: Tady jsme si chtěli udělat výlet do oblasti mezi jazzem a soulem a znít trochu jako Gregory Porter. Loňské album Hej Siri zase řeší digitální kulturu, která je naší pomůckou i zhoubou. Deska z roku 2020 Ty a Já – Equal je proti diskriminaci v tisícovce odstínů. Je to hymna osob, které trpí každodenní diskriminací a čekají na úlevu. Berte to jako hlas „bílého černocha od nádraží v Olomouci“. Tak mi tam nadávali. Zpíval jsem černou muziku a tím černochem myslím něco jako „psance“. Vyrostl jsem jako vyvrhel v teplákách a čínských keckách z gumy. Ani v Curychu nepatřím k elitě. Přestože mluvím švýcarským dialektem jako domorodec, poznají lidi po hodině hovoru, že jsem se tu nenarodil. Neznamená to automaticky diskriminaci, ale je to moje znamení, které je pak cítit v duši a v hlase.
Studiová nahrávka skladby Lásko, Lásko, Lásko (I’d Rather Go Blind), zdroj: YouTube Podle čeho jste vybírali skladby na Jaromír Löffler & Jeho Kapela, které obsahuje české verze písní Billa Witherse, Gila Scott-Herona nebo Etty James? A třeba skladbu Letní ukolébavka natočila v minulosti i Věra Špinarová…
Skladby navrhli kluci v Praze, ale i já. S novou verzí Letní ukolébavky jsem měl trochu problém, protože s Věrkou jsme se často potkávali v ostravském studiu a Věrčin kapelník Ivo Pavlík byl můj kamarád a mentor.
Šedesátá léta. Vlevo: Emil Viklický a Jaromír Löffler, uprostřed: Löffler & Hana Ulrychová, vpravo: Löffler v roce 1967, foto: archiv Jaromíra Löfflera
V šedesátých letech jste vystupoval s kapelou Flamingo po boku Marie Rottrové. Jak vzpomínáte na to období?
To bylo jedno z nejsilnějších období mého života. Richard (Kovalčík), Marie a ti fantastičtí muzikanti, to byl ráj! Hledal jsem pro soul vhodné skladby a Flamingo mělo podobný sound jako některé Motown Records produkce. Skladba Mustang Sally byla velké riziko. Nikdo nevěděl, jak to dopadne, ale když se to prosadilo i v Praze, tak Richard s Marií mohli rozjet novou značku „Ostrava Soul“.
Studiová nahrávka skladby Ikony (A Whiter Shade of Pale), zdroj: YouTube Mohl byste přiblížit období těsně před emigrací a po ní? V létě 1968 jste měli jako Flamingo angažmá v jugoslávských přímořských letoviscích. Vedle toho vyšla vaše vynikající píseň Ikony, v originále A Whiter Shade of Pale od Procol Harum, na pamětní desce pro Jana Palacha…
Hráli jsme tenkrát v Petrovci u moře. Dodnes vařím srbské recepty a chodím sem tam do srbských hospod na pivo a čevapi. Když se situace v Československu přiostřila, tak naši přátelé z Jugoslávie sbírali peníze, abychom tam mohli zůstat. Desku pro Jana Palacha organizoval Viktor Sodoma se študákama. Dodnes jsem mu vděčný.
Obal dvojalba, které si autor vydal vlastním nákladem v roce 2020, repro: archiv Jaromíra Löfflera
Skladbu Noční déšť jde Georgií má na kontě i Pavel Bobek. V případě jiného jeho coveru – Sunday Mornin’ Comin’ Down (Nedělní ráno) – mu na to Johnny Cash osobně řekl: „Zajímalo by mě, jestli to ví můj právník.“ Nicméně Cash uznal, že i to mu pomáhá zvyšovat prestiž. Jak se vůbec díváte na naši tradici interpretací zahraničních skladeb s českými texty? Za minulého režimu to bylo nutné. Věnovat se tomu i dnes je určitá pocta té době a kvalitním textařům?
V Československu a v České republice byli a jsou famózní textaři. Důvodem je řeč, která má neuvěřitelné odstíny, ale taky naše inklinace k poezii. To mají Slované společné. Když sleduji na internetu cover verze, obdivuji, co Češi vytvořili. A někdy se usmívám nad neomalenými cover texty v jiných evropských jazycích. Pocta té době a kvalitním textařům byla pro mě velkou motivací.
Studiová nahrávka skladby Já tě zaklínám (I Put A Spell On You), zdroj: YouTube Když jsme u textařů – tak jako vzpomínka na Vladimíra Čorta vznikla nová verze nahrávky Já tě zaklínám, kterou jste nahrál s kapelou Flamingo.
Vladimír byl můj nejoblíbenější textař a později přítel, který měl ten správný cit a byl vlastně taky skvělý prozaik a básník. Prosím o to, aby posmrtně dostal nějakou cenu za příspěvek k české populární hudbě. Nejen v Ostravě, ale i v Praze na Spořilově psal ty nejlepší texty.
Obal alba, které si autor vydal vlastním nákladem v roce 2022, repro: archiv Jaromíra Löfflera
Co vám přináší blues dnes? Z dřívějších textů, nejen na albu Hej Siri, jsem narazil na hodně příkladů společenské kritiky.
Chci vyjádřit svůj postoj k tomu, co se děje. Věci, které ve světě vidím, mi často nedají spát. To je asi ten důvod. Ale blues a soul je hlavně řeč srdce. Doufám, že je to v tom stále ještě cítit.
Autor je hudební publicista.
Obal alba z roku 2019 Jaromír Löffler OloMotown (bluesoul), repro: archiv Jaromíra Löfflera
JAROMÍR LÖFFLER (* 1948)
Narodil v Olomouci do hudební rodiny. Otec hrál na kytaru a housle, maminka na klavír. V rodném městě působil zprvu v amatérské skupině Refugees, následně ve věhlasnější formaci The Bluesmen, ale zásadní zlom přišel, když se přidal k ostravské skupině Flamingo pod vedením kapelníka Richarda Kovalčíka, kde působila i Marie Rottrová. Intenzivní spolupráci zastavila okupace v srpnu 1968. Jaromír odjel do Vídně a následně do Curychu, kde žije dodnes. Ke své švýcarské kariéře říká: „Stal jsem se tam marketingovým expertem, přišli partnerky, děti, vnuci a teď dokonce už i pravnučka. Jako šéfredaktora magazínu Marketing & Kommunikation mě lidi měli za papeže marketingu, ale nevěděli, že mám ještě druhý, bluesový a soulový život.“ A k hudbě také poznamenává: „Hraju mizerně na kytaru, ale mám desítky syntezátorů. Nahrávám a hraju na ně sem tam s partou, se synem a jeho kanadskou ženou Rykkou, která reprezentovala v roce 2016 Švýcarsko na European Song Contest ve Stockholmu.“
