Bojuji s nadváhou a píšu o rozpadu Sovětského svazu: Slabiny i síla románu Smrt dokonalé věty

Navzdory bohaté české překladatelské tradici najdeme na mapě oblasti, které nám jsou literárně takřka cizí. Vedle mnoha afrických zemí či zemí Blízkého východu jsou to i oblasti geograficky blízké, evropské – třeba Balkán či Pobaltí. Právě na literaturu těchto regionů se částečně zaměřuje produkce pražského nakladatelství Maraton. Loni zde například vyšel román Alexandrua Popescua Montana odehrávající se z velké části v Podněstří a ke konci roku pak Smrt dokonalé věty, nejúspěšnější román estonského spisovatele Reina Rauda (* 1961), který tvůrce v originále publikoval roku 2015.

Rein Raud. Roku 1994 získal titul PhD. na Helsinské univerzitě v oboru literární teorie a působil jako profesor kulturních studií na Tallinnské univerzitě. Tam byl také v letech 2006–2011 prvním univerzitním rektorem, zdroj: Maraton / foto: Sohvi Viik

Estonská postmoderna

Jak v doslovu ke knize osvětluje její překladatelka Anna Sedláčková, Rein Raud je osobností mnoha zájmů a talentů. Nejenže je spisovatelem, ale také akademikem a japanologem, který Estoncům zprostředkovává díla japonského písemnictví. Českému publiku se románem Smrt dokonalé věty představuje poprvé. Próza se odehrává v době rozpadu Sovětského svazu a točí se převážně kolem disentní skupiny mladých lidí, kteří proti režimu bojují, konkrétně se pokoušejí dostat ze země materiály KGB svědčící o praktikách hroutícího se režimu.

K této akci však vede poměrně trnitá narativní cesta a je otázka, zda budou mít čtenáři chuť kráčet po ní až k cíli. Smrt dokonalé věty je ten typ románu, který jsme si navykli označovat přívlastkem postmoderní. Nejenže mísí několik žánrů – milostný příběh se špionážním thrillerem, společenský román s historickým… Vyskytuje se v něm i množství zcizovacích prvků: Vypravěč na sebe často upozorňuje, předjímá děj; dokonce text obsahuje „vysvětlovací“ pasáž, v níž například okomentuje narážku, kterou některá z postav utrousí a jíž by publikum s odstupem let už nemuselo správně porozumět.

Příběh samotný čas od času prolnou kurzivou vysázené a graficky odlišené pasáže, v nichž (autobiografický) vypravěč popisuje vlastní zkušenosti, které však s hlavním tokem románu občas nemají příliš společného. Jedna z nich začíná například takto: „Já, tady a teď: Je mi třiapadesát, jsem ženatý, otec dvou dětí. Bojuji s nadváhou, co chvíli se snažím s tím něco dělat, a pak mě to zas přejde.“

Ostatně už ten hlavní tok románu je poněkud spletitý. Ne snad pro příběh samotný, spíš proto, že autor mnoho postav představuje v širokých souvislostech, s rodinnými vazbami, historií a tak dále. „Proč vlastně tak sáhodlouze vyprávím o Indrekových zubech?“ ptá se vypravěč na straně 14, načež si odpovídá: „Sám nevím.“ Rein Raud evidentně chce zacházet s postavami jako s absolutně fiktivními figurami, a tím ukázat, že disentní boj vedli mladí lidé s vlastními chybami, tužbami a zápolení s režimem bylo jen jednou z jejich životních zkoušek.

Paleta jeho postav je široká a pestrá: postavy bojující s režimem, ale i ty, o něž se režim opíral, a v neposlední řadě ti, kteří se nenacházeli ani na jednom z těchto pólů. Vzniká tím bohatá síť vztahů, animozit, ale i napínavé situace. Autor dovede popsat plasticky nejen protagonisty, ale i nejrůznější prostředí, a rovněž umně splétá roztřepená narativní vlákna ústředního příběhu. Navíc často využívá ironii důmyslněji, než když v citované ukázce tvrdí, že neví, proč vypráví o Indrekových zubech.

Jenomže s těmito přednostmi knihy se poněkud bije výše popsané vypravěčovo glosování příběhu, jeho rétorický i časový odstup od popisovaných událostí. Kvůli němu totiž čteme o zápasu protagonistů s vědomím, že už byl ten zápas odbojován (a jak v konečném důsledku dopadl, všichni tušíme, jakkoli nás mnohé dějové peripetie samozřejmě překvapí).

Kdyby Smrt dokonalé věty vyšla před nějakými dvaceti či více lety, nejspíš by působila osvěžujícím dojmem. Takhle však můžeme mít při čtení pocit, že podobných experimentů s vyprávěním jsme si již užili dost a Raudův román v tomto ohledu nic moc nového nepřináší. A ruku na srdce: těžko si představit, že by to vůbec bylo možné. Jedná se sice o působivý pohled na dění v kolabujícím Sovětském svazu, ale jeví se jako zbytečně roztříštěný a trochu přicházející s křížkem po funusu.

Obálku českého vydání navrhla Eliška Fenclová, repro: Maraton