Buzíci vyprávějí o životě, jaký by leckdo možná chtěl žít, kdyby našel odvahu odhodit pravidla
Ve francouzské kinematografii existuje setrvalé spojení mezi režisérem Bertrandem Blierem a hercem Gérardem Depardieuem. Jejich spolupráce se datuje od provokativního filmu Buzíci, který ve čtvrtek 18. června uvedl program ČT art.
Vzedmuté protesty (zejména nejmladší generace) ze sklonku šedesátých let minulého století bouraly dosavadní společenské a kulturní tabu a jistoty. Ve svých důsledcích se přelily i do desetiletí následujícího. Poznamenaly rovněž filmovou tvorbu vzápětí poté, co padla dosud cenzurní omezení (zejména ve spojení s násilím a sexualitou). Zásadně se proměnilo vnímání toho, co je ještě přijatelné či dokonce následováníhodné.
V USA vznikla Hopperova (a Fondova) Bezstarostná jízda (1969), ve Švédsku Sjömanovy snímky Jsem zvědavá žlutě (1967), Jsem zvědavá modře (1968), v Anglii Kubrickův Mechanický pomeranč (1972). Ve Francii se tímto směrem vydal například Betrand Blier (syn známého herce Bernarda Bliera) řadou provokujících, až s cynismem si pohrávajících filmů, které tehdejší československá distribuce šmahem přehlížela – vydávala je za úpadkové projevy kapitalistické společnosti. Sotva překvapí, že Bertrand Blier (*1939) se obklopil začínajícími herci, kteří mu souzněli s hrdiny hledajícími svůj způsob života. Opakovaně se spoléhal zejména na Gérarda Depardieua. Poprvé se Blier s Depardieuem, jenž se dosud musel spokojovat s vedlejšími rolemi, setkal během prací na „vztahové“ tragikomedii Buzíci (1974), kterou si režisér natočil podle vlastní knihy.
Do příběhu, který s pochopením, neřkuli sympatiemi popisuje sebedestruktivní putování dvojice pobudů, jimž jsou cizí jakékoli zábrany (najmě sexuální), Blier do hlavních rolí obsadil Depardieuea a Patricka Dewaerea, sekunduje jim herečka Miou-Miou. Všichni tři se rázem proslavili, všem tehdy bylo kolem pětadvaceti let a kariéru teprve vyhlíželi. Nadto v Buzících získali drobnější příležitosti například uznávaná osobnost francouzské kinematografie Jeanne Moreauová, začínající Isabelle Huppertová, někdejší dětské hvězdička Brigitte Fosseyová či také Gérard Jugnot a Thierry Lhermitte. Právě herecká složka, až uhrančivě spontánní, patří k nejpůsobivějším. Věříme každému slovu těch figur, každému jejich gestu. Kameraman snímku Bruno Nuytten stál tehdy víceméně na počátku své profesní dráhy; později ji spojil zejména s komorními, do sebe uzavřenými dramaty natáčenými kupříkladu Andréem Téchiné nebo Marguerite Durasovou a obdržel celou sérii francouzských filmových cen César za kameru.
Máme-li o tomto filmu napsat něco bližšího, pak je třeba začít tím, že název Buzíci, který zvolila Česká televize, spíše mate. Hrdinové přes všechnu promiskuitnost nevykazují homosexuální orientaci (s výjimkou jediného, spíše verbálního a v žertu zamýšleného výjevu). Původní francouzský titul Les valseuses odkazuje ke slangovému pojmenování varlat, takže přiléhavější české přetlumočení by asi znělo Obšourníci.
Film, komponovaný coby sled volně navazujících, rozmarně vyprávěných příhod, v nichž se nepsychologizuje, náleží k pohledům na nastupující generaci, která drze proklamuje svá vlastní měřítka hodnot – a žádná jiná neuznává. Ovšem uchopit kritéria ústřední dvojice Buzíků není zrovna snadné: vyznává programový nihilismus, nabývající podoby ryzí asociálnosti. Jean-Claude (toho hraje Depardieu) a Pierrot (ztělesněný Dewaeren) totiž nehodlají nic měnit, nemají vizi, nehledají své místo. Pouze parazitují na svých bližních („živí“ se převážně krádežemi) – a pokud se postižení odmítají s takovou situací smířit, stávají se terčem ještě hrubějších útoků. Je jim ovšem příjemnější, když oběť klade odpor a vzpouzí se, než když je poddajná. Naštve je kupříkladu, když ke všemu svolná Marie-Ange (Miou-Miou), dočasná společnice jejich putování, nenosí spodní prádlo. Sama se navíc nabízí, třebaže sex ji neoslovuje; jak podotýká, je to kvůli tomu, že ještě nepoznala orgasmus. Jean-Claude a Pierrot bezostyšně vyznávají promiskuitu jako životní styl.
Oba mladí muži, zpodobnění s odzbrojující bezprostředností, se bezcílně potloukají a hledají každou příležitost, jak by mohli alespoň někoho naštvat. Nepřemýšlejí o svém údělu, prostě jej prožívají. Provokují vtíravostí (výmluvná je zejména vlaková scéna s kojící maminkou, kterou přimějí, aby dala z prsu napít i jednomu z nich), vykazují rysy neurvalosti a lhostejnosti – naříznou u auta přední osu ve víře, že neoblíbený majitel havaruje, ale ani prodej poškozeného vozidla jinému, nic netušícímu člověku je nevyvede z míry. Princip „užívání si“ je zde povýšen na jeden z prostředků osvobození člověka od snad mravné, avšak zkostnatělé konformity.
Na cestách ukradenými auty i vlakem Jean-Claude a Pierott potkávají také například z vězení právě propuštěnou zestárlou prostitutku (Jeanne Moreauová), jež – než se dopustí osudového činu – se šokující obhroublostí mluví o menopauze. Obdobně bizarní epizodou je krátká projížďka s dospívající dcerou měšťáckých rodičů (Isabelle Huppertová), která ráda ztratí panenství, aby vystoupila z předurčených kolejí.
Mnohdy bizarní patálie, jimiž procházejí, jim chvílemi zjednávají jistý soucit. Zvláště motiv zranění, které submisivnější, citlivější, jakoby změkčilejší Pierrot čili Petřík utrpí na intimních místech, nabývá až dojemně směšných obrysů – stejně jako obavy, zda tím neutrpí jeho sexuální výkonnost. I když se robustnější Jean-Claude stává jakýmsi motorem dění, neboť iniciuje většinu konfrontací s okolím, nevystupuje výrazněji do popředí; Petřík zůstává rovnocennou součástí vztahu: Oba kumpáni se na provozovaných výstřednostech podílejí stejnou měrou. Svérázní týpci, navíc stíhání policií, v bezcílném bloudění zamíří i do tunelu – zde film jasně nabývá metaforického významu: dosud bezstarostné (jakkoliv pro okolí i ponižující) dovádění, se překlopilo do slepé uličky.
Režisér Blier si provokující chlapíky neidealizuje, ukazuje, jak jejich vzpoura proti zavedeným pravidlům je bezhlavá a impulsivní, možná si ji ani neuvědomují. Můžeme je považovat za děti ulice, které nikdy nepoznaly cit. Věčně bez peněz se ocitají v paradoxní situaci: pokud si je opatří, neumějí s nimi nakládat, porušují „dobré mravy“, vulgární, neučesaná mluva je okamžitě prozradí, i kdyby byli jakkoli oblečeni. Jsou společensky obtížní, přesto z nich vyzařuje jakási nevinnost a nezáludnost výtržností, které podnikají pro potěšení, z radosti nad pohoršenými reakcemi. Ostatně pokud oběti jejich provokativních kousků překonají své prvotní znechucení či dokonce vyděšení, mohou tento svérázný zážitek sdílet: týká se to jak Marie-Ange, tak kojící ženy, která cestuje za svým mužem-vojákem.
Buzíci se ve Francii překvapivě vyšvihli mezi nejnavštěvovanější díla své doby (přilákali tam přes pět milionů diváků). Bertrand Blier natočil provokativní tragikomedii, jejíž zdivočelý humor drásá, zraňuje. Přitom však s karnevalovou uvolněností načrtává, že tulácký život na společenském dně a na hraně zákona může mít něco do sebe. Pochybuji, že by si nějaký dnešní tvůrce troufl natočit obdobně svobodomyslnou výpověď, snadno obvinitelnou z amorálnosti a (nejen sexuálních) nepřístojností. Respektive, že by takový film v téhle ustrašené a pseudokorektní době došel takového spontánního ohlasu.
Buzíci / Les valseuses (Francie, 1974, stopáž 114 minut)
Námět a režie: Bertrand Blier, scénář: Bertrand Blier, Philippe Dumarçay, kamera: Bruno Nuytten, hudba: Stéphane Grappeli. Hrají: Gérard Depardieu, Patrick Dewaere, Miou-Miou, Jeanne Moreauová, Brigitte Fosseyová, Isabelle Huppertová, Gérard Jugnot, Thierry Lhermitte, Claude Piéplu a další.
Uvedl ČT art ve čtvrtek 18. 6. 2020 od 22:40 hodin, v iVysílání si jej lze pustit do čtvrtka 25. června 2020.
