ČT art uvádí: herec Bruno Cremer, to zdaleka nebyl jen komisař Maigret

Maigretovy případy vydaly na 54 částí, vznikaly v letech 1991 až 2005 a mimo jiné se na nich podílela i Česká televize. Zlé jazyky tvrdí, že v zahraničí se natáčely hlavně proto, aby se ušetřilo. Nyní ČT opakuje maigretovský cyklus (v tomto týdnu je to jmenovitě Maigret a muž s jednou rukavicí), ale také uvede dokument Záhadný Bruno Cremer.

Snímek režírovaný Sandrou Martiovou, s jejímž jménem se nesetkáváme poprvé (podílela se na dokumentu o italském režisérovi Paolu Sorrentinovi, jejž ČT vysílala před pěti roky) přirozeně nemůže maigretovskou linii v kariéře Bruna Cremera pominout. Nicméně větší důraz klade na díla, v nichž tento francouzský herec mohl prokázat svůj talent při ztělesnění niterně složitých a rozporných postav. Sám si střežil soukromí, nosil v sobě – jak zazní hned v úvodních větách portrétu – rozlehlou tajnou zahradu, do níž málokoho vpustil. Skandály jej míjely.

Francouzský herec Bruno Cremer (1929–2010). Příběhy komisaře Maigreta natáčel v letech 1991–2005. Záběr z dokumentu Záhadný Bruno Cremer, foto: archiv ČT

Žádné hvězdné manýry

Bruno Cremer (1929–2010) vystudoval konzervatoř a jeho ročník se mohl vykázat v budoucnu slavnými absolventy, například Jean-Paulem Belmondem. Pokud se s nimi později shledal před kamerou, byla mu přisouzena nějaká vedlejší role, a nadto zpravidla postava, jež hlavnímu hrdinovi činí samé úklady. Větší příležitosti dostával na divadelních jevištích, mimo jiné v Anouilhově Becketovi.

Prvním snímkem, v němž Cremer na sebe skutečně upozornil, bylo válečné drama Četa 317, natočené v polovině šedesátých let. Bylo nasazeno i v československých kinech: tehdejší cenzuře jistě vyhovoval kritický pohled na hroutící se francouzské koloniální panství ve Vietnamu. Cremer tam zpodobnil válečného veterána, jenž mladému poručíkovi pomáhá uniknout ze sevření vietnamských oddílů. Onoho poručíka si zahrál začínající Jacques Perrin, jenž v dokumentu s dojetím vzpomíná, jaké hluboké přátelství mezi nimi tehdy vzniklo a trvalo až do Cremerovy smrti. Bruno vnímal Jacquese jako svého mladšího bratra. Perrin zdůrazňuje, že se setkávali sice jen občas, avšak pouto mezi nimi zůstávalo silné. Obdivuje jeho výrazovou střídmost: zůstával sám sebou, a přece se hluboko ponořil do role.

Známý režisér Costa-Gavras (viz jeho Doznání, jež přiblížilo mechanismus zdejších politických procesů z padesátých let) obsadil Cremera do odbojářského dramatu Muž navíc, kde se proměnil v málomluvného velitele partyzánské jednotky. Tento snímek se u nás neuváděl, nanejvýš jsme si mohli přečíst jeho knižní předlohu. A stejně jako v Četě 317, i tady Cremer zvládal fyzicky náročné akce. Dnes proslulí belgičtí režisérští bratři Dardennové, kteří jej v roce 1987 obsadili do své prvotiny Falsch, zase potvrzují, že neprahnul po hvězdných odměnách: když jej nabídka zaujala, spokojil se s malým honorářem.

Výtvarný prvek z dokumentu Záhadný Bruno Cremer, foto: archiv ČT

Několikrát je v dokumentu zmíněn i Cremerův svérázný smysl pro humor: lakonicky sděloval své nápady, aniž by se jedinkrát zasmál, stále si zachovával ledově nedostupnou tvář. Neměl rád, když jej někdo nutil mluvit o sobě. Když byly jeho děti malé, přišla nabídka, že by mohly účinkovat v reklamě – a on něco takového zásadně odmítl.

Užitečný krutý svět

Osudovým pro Cremera bylo setkání s režisérem Jeanem-Claudem Brisseauem. Hercova manželka se netajila tím, že tento tvůrce ani surový svět, jejž před kamerou vytvářel, jí k srdci nepřirostl, avšak Bruno právě díky němu získal herecky náročné role mužů, kteří se ocitají – bez ohledu na to, zda vlastní vinou – v obtížně řešitelném soukolí chtivosti, vášně a násilností.  Už názvy některých z nich leccos napovídají: Surová hra, Z hluku a zuřivosti… Cremerovi se už dávno překulila padesátka a konečně mohl prokázat, že umí ztvárnit rozporuplnou postavu, s jejíž brutalitou jakoby soucítíme. Brisseau mu poradil, aby své (anti)hrdiny hrál s týmž nasazením jako třeba krále Leara.

Skutečný věhlas však Cremer získal až díky postavě komisaře Maigreta.  Bylo mu dvaašedesát, když se objevil v první epizodě nazvané Maigret a Dlouhé bidlo. A bylo mu šestasedmdesát, když dotočil poslední část. Byla to náročná práce: každý díl dosahoval celovečerní metráže, na režijní židli se vystřídalo přes třicet režisérů, mezi nimi i Juraj Herz; také za kamerou stanulo několik českých tvůrců (Vladimír Smutný, Jiří Macháně, Emil Sirotek a další). Ale seriál si udržel jednotný vypravěčský styl i integrální herecké pojetí titulní postavy: Cremerův Maigret byl trpělivý, přemýšlivý, ale dokázal se vzedmout k verbální útočnosti a postojové nesmlouvavosti. Cremera oslovila práce na Maigretovi natolik, že omezil divadelní vystupování. I hudební doprovod v Maigretovi, který znal předem, jako by jej vedl.

V závěru dokumentu Záhadný Bruno Cremer pak zazní tahle hercova slova: „Myslím, že existuju jen tehdy, když jsem v nějaké roli. Takhle jsem uzpůsobený. Takový prostě jsem a také tak žiju.“

Originální plakát k dokumentu Záhadný Bruno Cremer / Le Mystère Cremer, zdroj: Wendigo Films