ČT art uvádí: Můj přítel štvanec. Těžko uvěřitelná Dietlova premiéra po šedesáti letech

Úvodní díl muzikálu Můj přítel štvanec režíroval Jaroslav Dudek a cenzurní úřad – Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) – jej zakázal. Televize ještě stačila natočit na začátku roku 1964 pokračování pojmenované Druhý příběh mého přítele štvance (v režii Františka Filipa). Tento díl cenzura sice nezakázala, leč televize jej také neodvysílala. Zamýšlený seriálový projekt skončil dříve než začal. Filmové kopie obou dílů zamířily do trezoru. Byly zapomenuty natolik hluboce, že k odvysílání nenašly prostor ani po roce 1990.

Milda jde na plac

Satira Můj přítel štvanec se opírala o hudbu a písničky, přitom s patrnými experimentujícími prvky, zvláště se zdůrazněním přítomnosti Jaroslava Štercla. Nejprve pozval diváky k sobě domů, v další části jej spatříme uprostřed natáčení, když se rovnou – podle Stanislavského metody – „převtělí“ do ústřední postavy Mildy Vaculíka, někdejšího středního kádra (což zůstává bez bližšího osvětlení). Milda je nyní vedoucím kavárenského orchestříku balancujícího na hraně estrádní šumařiny – a zde se uplatňuje rovněž coby druhořadý, věčně ustrašený zpěvák. Milda ovšem co chvíli vystupuje ze své role, ustavičně komentuje a glosuje dění a postavy kolem sebe, dokonce i během zpěvu. V obou částech je profilovou skladbou píseň o Mackie Messerovi (původně z Brechtovy Žebrácké opery), obklopuje ji však skrumáž nejrůznějších popěvků. Zvláště takových, které byly – a to v první části – oblíbené v kapitalistické či dokonce v protektorátní minulosti, anebo – to v části druhé – vycházejí z dobově oblíbených melodií, například Suchého a Šlitra, případně z Gottovy písničky Zdvořilý Woody, natočené nedlouho předtím pro televizi.

Zamýšlený seriál, uvozovaný titulky „muzikál pro všední den“ a „muzikál do nepohody“, měl prokázat, že tehdy čtyřiačtyřicetiletý Štercl nepatří mezi druhořadé, pitvořící se komiky, že zvládne též náročnější role s tragikomickým rozsahem, že dokáže ustát hlavní roli, kdy jej téměř nepřetržitě zabírá kamera. Známý bavič se tu po výrazové stránce skutečně krotí, vyhýbá se zbytečnému předvádění se, vcelku výstižně načrtává portrét človíčka, jenž se úslužně chce zalíbit nadřízeným, ale svého nedůstojného chování – mnohdy zbytečného – si je plně (a hořce) vědom.

Chci být pod dozorem

Zatímco v úvodním díle Milda zápolí s kontrolní komisí, v druhé části nastupuje coby zásadní protagonista čerstvě jmenovaný ředitel tamní továrny. Milda netuší, jaký má tento host hudební vkus, tudíž se snaží odezírat jeho reakce (samozřejmě je odečítá chybně) a jim přizpůsobit svou hudební nabídku. Nejzřetelněji se to projevuje v okamžiku, kdy se pokouší původně „semaforskou“ písničku o kovboji Woodym, jenž pase stádo krav, přestylizovat do podoby ruské častušky. Když se z ředitele, původně vyhlížejícího škrobeně, vyklube příznivec moderních rytmů a tanců (a dokonce požaduje, aby mu všichni tykali a v oslovení namísto soudruha používali jeho křestní jméno), osazenstvo kavárny je fascinováno. Jenže v okamžiku, kdy jako vedoucí činitel musí ve fabrice řešit závadu na drahém stroji ze zahraničí, strhává si masku lidovosti a stává se naprosto odtažitým.

Satirické podloží, rozložené hlavně ve verbální složce, upozorňuje na vyprázdněné fráze ocitající se v kontrastu se skutečností; staví na útočných, byť izolovaných aforismech, které glosují (nejen) dobové poměry, jak se odrážely především v umělecké sféře. Zejména první část je jimi prošpikována. Namátkou něco citací: „Co je dneska pravda, zítra může být čistokrevná lež, a naopak.“ Nebo: „I když tomu vůbec nerozumíte, řeknete to z takových pozic, že je člověku úplně jasné, co si má myslet.“ V druhém dílu nalezneme rozvinutý motiv zahraničního stroje, který se každý obává uvést do provozu, aby „nedošlo k poškození“, což však bylo zřejmě hodnoceno jako satira „konstruktivní“. Padne rovněž sentence, že za produkci rokenrolu se před několika lety zavíralo, zatímco nyní by bez jeho znalosti nevzali mladého člověka snad ani do svazu mládeže. Milda dokonce podlézavě rozumuje, že bez přítomnosti kontroly či dozoru se cítí nesvůj, neboť to chápe jako nezájem o jeho osobu.

Prostě ne

Sotva lze předpokládat, že by se mezi zákazem první části a bezproblémovým schválením druhé odehrály zásadní změny v posuzování – schvalovací řízení od sebe dělilo jen několik měsíců. Pravděpodobněji působí spíše výklad, že cenzura si možná uvědomila unáhlenost zamítnutí, zdráhala se však připustit, že by se zmýlila. Ostatně v roce 1963, kdy Můj přítel štvanec narazil, byly do kin uvedeny filmy o pět let dříve zakázané coby škodlivé (například satirický snímek Tři přání, který pak ČST odvysílala v září 1965).

V případě Mého přítele štvance se možná vyskytly pokusy vyhnout se postihu vyloučením některých nejprovokativnějších okamžiků, leč ani to nepomohlo. Usuzovat lze tak podle faktu, že výsledná podoba je kratší než obvyklá délka seriálových částí – dosahuje pouhých 47 minut, zatímco druhá část obnáší 52 minut. Také se liší kvalita záznamu – výrazně horší je u první části, pořízené (podle cenzurního záznamu) na telerecording, zatímco druhá se natáčela na filmový pás.

Obskurně vyznívá cenzurní zdůvodnění, proč se nesměla vysílat ani povolená druhá část. Bylo tomu především proto, že úzce navazovala na zakázaný pořad, bez jehož znalosti by divákům unikaly potřebné souvislosti. Československá televize se tudíž nemohla pochlubit na svou dobu novátorským hudebním pořadem, jenž oplýval zcizujícími „samomluvnými“ efekty a satirickými výpady – této poloze se až o několik let později přiblížil seriál Píseň pro Rudolfa III. (1967/1969). Teprve jemu zajistilo (nedlouho trvající) zrušení cenzury v roce 1968 naprostou otevřenost v projevovaných názorech, ačkoli po vpádu vojsk států Varšavské smlouvy také skončil v symbolickém trezoru. Můj přítel štvanec však v něm zůstal navždy, posléze zcela zapomenut…

V hlavní roli Jaroslav Dietl

Zatímco pro kinematografii lze léta 1963/1964 považovat za zrod proslulé „nové vlny“ (tehdy obsahově a tvarově novátorskými díly debutovali tvůrci jako Miloš Forman, Jaromil Jireš, Věra Chytilová, Evald Schorm, Jan Němec…), v Československé televizi naopak zavládly represe, které zničily ojedinělé výhonky myšlenkově autonomní tvorby a rozvrátily stávající dramaturgické plány. Zákazy postihly již hotové snímky, byly zastaveny některé projekty těsně před natáčením, vyřazovány byly i předtím přijaté scénáře, jednou označené za ideově nevhodné či jednoduše za umělecky slabé.

Cenzura vytýkala vedení ČST, že připustilo realizaci nepovolených scénářů. Náčelník HSTD pplk. Kovářík dokonce adresoval stížnost ministrovi vnitra (tehdy jím byl Lubomír Štrougal), že televiznímu spolupracovníkovi Jaroslavu Dietlovi byly proplaceny tři neschválené, přesto natočené scénáře (vedle Mého přítele štvance a Druhého příběhu mého přítele štvance to ještě byli Tři chlapi po roce, po úpravách přece jen uvolnění do vysílání). Dietl za každý vyinkasoval částku 10 000 korun, což v dobových relacích obnášelo zhruba šesti až sedminásobek průměrné měsíční mzdy. Navíc Dietlovi v témže čase cenzura zakázala divadelní hru Slečnu pro Jeho Excelenci, soudruzi! se satiricky nahlíženou tematikou „nóbl“ prostituce. Zjevně tu probíhalo vyřizování osobních účtů, protože pracovníci HSTD nelibě nesli, že se Dietl snažil obcházet jejich rozhodnutí, protože měl jednat přímo s příslušným oddělením ÚV KSČ, či dokonce se samotným prezidentem Novotným (!) o změně těchto rozhodnutí.