Díky čemu si série rozsáhlých detektivek s Otou Finkem i po letech uchovává šmrnc

Mladý soustružník Ota Fink se v červnu 1953 nenudí. Vypomáhá jako technik u hudebních vystoupení tělesa vznosně pojmenovaného BIG BAND PRAGOKOV. Ve volném čase řeší milostné trable kamarády Oldy Nývlta, který jej vyslal coby vyjednavače za objektem své touhy a přitom bravurně sestřeluje fokkery. To poslední pouze v duchu, zrovna totiž hltá dobrodružství statečného letce Bigglese, od něhož ostatně později získá v trampských kruzích svou přezdívku.

Kromě jiného se na koncertě upeče i to, že Ota se přes víkend zúčastní odhalování památníku ve vesnici Tmavá Studnice. A tam se začnou dít věci! Krásné ženy a dívky v nesnázích, zmatení Pražáci, bezskrupulózní muži tyjící z nevinnosti něžného pohlaví… Ota ještě neví, jak to spolu všechno souvisí, ale brzy začnou umírat lidé a někdo půjde po krku také jemu. Naštěstí v sobě jaksi bezděčně najde smysl pro logické dedukce a výbornou intuici…

Cena za možnost zase publikovat

Jaroslav Velinský (1932–2012), známý také pod trampskou přezdívkou Kapitán Kid, je velkou postavou české popkultury. Nejen coby písničkář, ale i jako spisovatel. Debutoval sci-fi Zápisky z Garthu/Leonora (1969) a na tento žánr nikdy zcela nezanevřel, byť řada jeho projektů nedosáhla takových úspěchů, jaké si nejspíš přál. V době polistopadového boomu překladových sešitových románů a řad ve stylu Rena Dharka či Perryho Rhodana zkoušel rozběhnout sérii space oper S.I. Man Dan Young – vzniklo devět příběhů, které později vyšly i knižně ve třech svazcích. Už v osmdesátých letech psal o antarktickém novináři Christy Biggsovi. Naposledy se k této postavě vrátil v delší povídce Ghebrthouxwnlckna psané pro antologii Ondřeje Jireše Hvězdy české sci-fi (2010).

Jakkoliv si získaly jeho sci-fi uznání (například v roce 1995 Cena Akademie SFFH pro utopii Engerlingové ) a čtenářskou oblibu, nemohly se měřit s tím, jaký vztah si fanouškové vybudovali k jeho detektivkám. Ty začal Velinský psát už v roce 1969. Tehdy žil a působil na severu Čech, kde se rozvíjela poměrně zajímavá detektivkářská scéna. Pro edici Labyrint mosteckého nakladatelství Dialog napsal Spravedlivou pistoli, první příběh vysloužilého kriminalisty Augustina Velikého a jeho přátel. Kniha se odehrávala ve městě inspirovaném Libercem a byla psána v odlehčeném duchu s velkou dávkou humoru. Jazykové hříčky a živelné dialogy, odposlouchané i v trampském prostředí, získaly knize příznivce i odpůrce.

Sám Velinský hodlal se svým hrdinou pokračovat, ale upadl v nemilost pro podíl na „pravicových excesech v letech 1968-69“. Jedna z již chystaných knih (Mys mrtvého muže) nebyla vůbec vytištěna, druhou, Hru na smrt, čekal bizarní osud: výroba byla v již pokročilém stádiu, tisk se dokončil, ovšem výtisky byly několik let skladovány v odsvěceném kostele u Ústí nad Labem. Teprve po uvolnění represí vůči autorovi – v letech 1974 až 1989 byl bohužel veden jako spolupracovník StB – se dostala do prodeje.

Nástup bezděčného detektiva

V osmdesátých letech Velinský přišel s další sérií – finkovkami. Mezi lety 1984-1989 vzniklo pět dílů; později na ně navázal už ve svém vlastním nakladatelství Kapitán Kid dalšími sedmnácti. Kromě toho od poloviny devadesátých let publikoval i několik příběhů starého Oty Finka ze současnosti.

Původní série se ovšem odehrávala v padesátých a šedesátých letech. Při jejím vytváření se Velinský inspiroval americkou drsnou školou, opět vytěžil dobře známé trampské prostředí (jazykově i častými popisy trampských osad) a zároveň bravurně vykreslil dobovou Prahu. Samotný Ota Fink v sobě měl jakýsi melancholický odlesk Philipa Marlowa, byť vzhledově se údajně podobal spíše Gérardu Philipovi, a kromě kriminálních případů se potýkal i s dívkami a ženami.

Právě mix vhledů do prostředí trampů a trampských písní („U každýho stolu byla nejmíň jedna kytara a NIAGÁRA hučela, ŘEKA hučela v klínu rozervanejch skal, MOŘE hučelo a většina lidí v hospodě hučela ještě víc.“) s více či méně úspěšnými nebo tragicky zakončenými milostnými eskapádami svádí k přirovnání finkovek k některým dílům Josefa Škvoreckého s Dannym Smiřickým. Mladý Danny nejen z Prima sezóny, ale i ze Zbabělců ostatně přijde u Velinského na mysl i díky vztahu Oty Finka k oficiální politické linii (a okolnostem válečného zranění Otova otce).

Fink si dělá svoje, o schůzujících kádrech si rovněž myslí svoje a postupem času trousí chandlerovské, stále však „kapitánkidovské“ wisecracky na účet socialismu. Například v jednom z pozdějších dílů – Dívce s copem (2005) – se můžeme dočíst: „Orientace podle mechu na stromech, létech na pařezech a podobně nefunguje od tý doby, co jsme zrušili Junáka; astronomii jsme sice nezrušili, ale obloha se začala zatahovat, už když jsem v deset vypad z odpolední ve strašnický fabrice…“

Postupně se finkovky staly i jakousi melancholickou a nepřímou poctou zaniklému světu první republiky, jejíž slávu v české detektivce zvěčnil Jiří Marek v Hříšných lidech města pražského. Ota Fink se v příběhu Přibližné řešení, zasazeném na počátek šedesátých let, pohybuje v žižkovských hotelech, kde se kují pikle, probíhají čachry se zahraničními turisty a lze se tu setkat s nejednou femme fatale. Ota Fink je zde sice stále ještě hrdý soustružník, ale už dávno si říká, jak si s takovýma blbečkama, jakým je on sám, někdo mohl dovolit bojovat za mír. A také už má pochopení pro zašlý svět držící při životě silou vůle étos ztracených časů a elegance: „Zírali za mnou, vzornej párek lidí ze světa zatuchlý vznešenosti propocenejch matrací, vídeňských kafí, suchýho martini, mokrejch pisoárů, veselejch děvčátek a smutnejch mrtvol na zaolejovaným betonu.“

V novém kabátě

 Po smrti Jaroslava Velinského jeho literární dílo takříkajíc osiřelo, ale v posledních letech se ho ujali v nakladatelství Mystery Press, které řídí Tomáš Němec, velký fanoušek Kapitána Kida. Nejprve připravili k vydání kompletní příběhy Augustina Velikého. Potom začali vydávat sérii s Otou Finkem, a to s obálkami od Jaromíra 99, které perfektně pracují s představami deštěm zmáčených trampských osad i pražských zákoutí, v nichž se poctiví dělníci setkávají s udavači z dob druhé světové války, vrahy, vyděrači… a kde by klidně Ota Fink mohl propadnout až někam do foglarovských Stínadel.

Momentálně je k dostání osm knih, na tu vůbec první finkovku však došlo paradoxně až letos. Jednalo se o pragmatické rozhodnutí: prvních pět knih vyšlo jednak ve vysokém nákladu ještě před revolucí, jednak v reedici v nakladatelství Kapitán Kid, takže bylo lepší začít méně rozšířenými díly. A jakkoliv Tmavá studnice navzdory svému stáří zůstává živou knihou, je zároveň jasné, že v ní Velinský svého hrdinu i styl jeho příhod teprve hledal. Narazíme zde na řadu hudebních narážek, sarkastické šlehy do fungování socialistické společnosti („‘Citróny došly předloni,‘ zahučel hostinský a šel do kuchyně vyvařit ponožku.“), ale zároveň Ota ještě nezpochybňuje snažení policie – ostatně stává se svého druhu chráněncem tehdy ještě kapitána Moldánka.

Velinský si užíval psaní v první osobě a těšilo jej, když mohl doslova z věty na větu střídat realistické popisy a Finkovy fantazie inspirovaní čtením bigglesovek. Zároveň je samotná detektivní zápletka pevně ukotvená v reáliích poválečného Československa a k řešení se Fink dostane díky chytrým úvahám a schopnosti dostat z prostých lidiček, s nimiž se setkává, vše potřebné. Navíc, navzdory lehkosti, s níž je román (a později celá série) psán, dokáže být Velinský překvapivě brutální. Ostatně v již zmíněném Přibližném řešení se jaksi mimoděk dočteme o tom, že jistá dívka byla zavražděna, rozsekána a po kouscích spálena v hotelové kotelně.

Možná právě v tom, jak přirozeně Jaroslav Velinský propojuje kontrastní prostředí trampských osad a národních podniků, styl táborákových písní a hraní na šerify s brutálními mordy a lidskými morálními selháními, je největší kouzlo finkovek. Protože i když najde v trávě zubní protézu zavražděné naivní dívky, neznamená to, že se s ním o pár stránek později nepodělí dětská parta, která mu vypomůže s jedním problémem, o hrst lízátek. Ona hravost je upřímná a finkovky díky ní dodnes mají nezaměnitelný šmrnc.

Obálka 1. dílu série Ota Fink s obálkou Jaromíra 99, repro: Mystery Press