Dobrovolný Havlův výslech o Vánocích 1985: tři dny s magnetofonem, cigaretami a whisky

Michael Žantovský, autor asi nejrespektovanějšího Havlova životopisu (publikoval jej roku 2014), z Dálkového výslechu ve své pětisetstránkové knize čerpá, ale okolnosti jejího vzniku pomíjí. Ty přitom nejsou nezajímavé, jak osvětluje rozhlasová série Kosatík: Rekonstrukce Dálkového výslechu. O genezi tohoto knižního dialogu padaly průběžně různé zmínky, ale nynější pořad se svazku, který poprvé (samozřejmě v zahraničí) vyšel před čtyřiceti lety, věnuje dosud nejzevrubněji.

Výchozí materiál tvořilo dvanáct hodin až do nynějška nepublikovaných nahrávek. Vznikly o Vánocích roku 1985, ve vypůjčeném bytě na pražském Zahradním městě, kam se disident V. H. na tři dny s magnetofonem, kartonem cigaret a lahví whisky uchýlil a o samotě zde odpovídal na písemné otázky, které mu přes železnou oponu ze západoněmeckého Bonnu poslal Karel Hvížďala. Tento postup se tenkrát ukázal jako prakticky jediný možný: původně si Havel s Hvížďalou dopisovali, jenže otázky a odpovědi přicházely poštou s takovými prodlevami, že by publikace tímto způsobem vznikala nejspíš roky, pokud by vůbec vznikla.

Role knihy v dějinách

Série v šesti epizodách (mají stopáž od 23 do 26 minut) a ve čtyřech bonusových rozhovorech (32 až 63 minut) rekonstruuje společenské i osobní okolnosti vzniku Dálkového výslechu. Epizody stojí na třech pilířích: na průvodním slově, které napsal Pavel Kosatík a čte herec Miloslav König, na promluvách pamětníků, jichž se Kosatík ptal (jeho otázky jsou však vyňaty), a na segmentech Havlova formulování do mikrofonu o Vánocích 1985 pro potřeby příští knihy. Epizody jsou řazeny v zásadě chronologicky: od příchodu do prázdného vypůjčeného bytu, který jinak obývala psycholožka Jitka Vodňanská, Havlova přítelkyně, až po bleskové tuzemské vydání Dálkového výslechu v prosinci 1989.

Ukázky z odpovědí pronášených Havlem spatra na Hvížďalovy dotazy mají svoji sílu a půvab jaksi už samy o sobě, nesou v sobě energii, jíž Havel tehdy měl, ale i temnotu doby, i když to si možná do toho ex post promítám, neboť atmosféru těch let si pamatuji, nesu si ji v sobě. V každém případě jde o unikátní možnost srovnání, respektive položení vedle sebe dvou značně odlišných podob osobní výpovědi: jednou podobou je Havlův mluvený projev, druhou výsledný text v knize Dálkový výslech. Série vypráví kromě jiného o tvarování tohoto dialogu – o tom, co Hvížďala obdržel, jak s přepisem naložil a jak se potom písemné formy chopil Havel a rukopisu razantně vtiskl podobu, kterou chtěl.

S různou intenzitou a vkladem do „rekonstrukce“ přispívají dotazovaní: vedle Karla Hvížďaly to jsou spisovatelka Eda Kriseová, editoři Havlových textů Anna Freimanová a Jan Šulc, historik Vilém Prečan, psycholožka Jitka Vodňanská a archivář Martin Vidlák. Každý z nich byl Havlově osobnosti nebo jeho textům v určitou dobu dost blízko; tvůrčímu týmu šlo o to, aby oslovení lidé nebyli nezúčastněnými pozorovateli, aby to nebyla rekonstrukce chladná, což má svoji logiku, neboť Dálkový výslech je Havlova kniha otevřeně autobiografická, v níž o sobě píše nejméně skrytě. V sérii také padají zmínky o titulu Prosím, stručně, který autoři Dálkového výslechu připravili dvacet let poté, v roce 2006. Zmínky o novější z těch knih však působí hodně nakousnutě, vlastně zbytečně – stručnost je dána kromě jiného tím, že ohlas svazku byl o poznání menší a Hvížďala k němu přistupuje ještě střídměji než k Dálkovému výslechu, od něhož si v současnosti drží, zdá se, určitý distanc. Možná především proto, že Havel si výslednou podobu textu přizpůsobil k obrazu svému (přičemž u pozdějšího Prosím, stručně nadto ani nepřipustil dodatečné dotazy – při koncipování odpovědí odjel do USA, tam je sepsal a… tečka!).

Série nese podtitul Příběh knihy, která pomohla Havlovi na Hrad. Kosatík má za to, že bleskové mnohatisícové vydání Dálkového výslechu v týdnech před volbou Havla československým prezidentem (došlo k ní 29. prosince 1989) sehrálo svou roli při veřejné podpoře jeho kandidatury. Občané totiž díky knize dostali možnost dozvědět se, kým Václav Havel vlastně je, z jakého prostředí pochází, jak uvažuje o životě a světě včetně politiky; bylo to nutné dát na vědomí už proto, že předchozích dvacet let vládlo v médiích o Havlovi buď ticho, nebo jimi byl drsně pomlouván a označován za živla a zrádce. Kosatíkovo přesvědčení o významu té knihy v prosinci 1989 dotazovaní lidé nerozporují, avšak kloní se k němu v zásadě (a oprávněně) střídmě.

Pokud jsem s to si tehdejší společenskou náladu vybavit, Dálkový výslech samozřejmě pomohl konkretizovat představu o Havlovi desítkám tisíc občanů, kteří si knihu zakoupili a obratem přečetli, avšak hlavní proud Havlovy podpory v posledních týdnech devětaosmdesátého roku pramenil v jiných zdrojích: v jeho veřejných vystoupeních, v náhlé přítomnosti v médiích, v kampani jako takové, jíž bylo vydání Dálkového výslechu pouze jednou součástí. A také samozřejmě v jinakosti, čerstvosti a lidskosti Havla oproti zaprášenému, unavenému, šedivému vedení strany a státu, které zosobňovali Husák, Biľak, Jakeš, Indra, Kapek a další politici garnitury, kterou k moci vynesl vývoj po srpnové okupaci v roce 1968. Široké vrstvy obyvatel jich měly dost, ti muži nevyzařovali žádnou naději, která se přitom v „obyčejných“ lidech vzedmula i proto, že v Maďarsku, Polsku a východním Německu se staré pořádky v předchozích měsících a týdnech už sesunuly. To vše si od tehdejšího překotného dění nelze odmyslet. Pavel Kosatík se ve své tezi o významu Dálkového výslechu prostě projevuje jako člověk knih, což je obecně v pořádku, bez toho by za sebou neměl tu bibliografii, kterou má, ale za diskuzi stojí, zda dialog Havel – Hvížďala měl v prosinci 1989 až takový význam, který mu série přisuzuje.

Poznámky pedanta

Mám-li být „havlovsky“ pedantický, pak se dá k cyklu poznamenat také následující: Není v něm jasně vysvětleno, kde byl Havlův záznam v průběhu let uchováván a kdo jej nyní spravuje a proč trvalo tak dlouho, než z něho veřejnost mohla slyšet ukázky. Zásadní organizační práci na vzdáleném dialogu mezi Havlem a Hvížďalou odvedl historik Vilém Prečan, jenž vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury (ČSDS), které bylo v západním Německu založeno v březnu 1986 a od konce téhož roku sídlilo na zámku Schwarzenbergu v Scheinfeldu. V roce 2003 sbírky ČSDS přešly na základě darovací smlouvy do vlastnictví Národního muzea a od března 2016 je spravuje Archiv Národního muzea. Jsou tedy nahrávky uloženy zde? Nebo kde?

Dále: Každá ukázka z nahrávky Václava Havla je uvozena sugestivním klapnutím, což zřejmě má simulovat zapnutí a vypnutí magnetofonu. Ovšem razance tohoto zvukového prvku daleko spíše odpovídá bytelnému cívkovému magnetofonu než subtilnímu „kazeťáku“, který Havlovi za účelem nahrávání sehnal a nechal do Československa dopravit předseda Nadace Charty 77 František Janouch, jak v cyklu zazní. Sugestivnost prvku se navíc poměrně rychle omrzí, zejména posloucháte-li několik dílů v rychlém sledu za sebou.

A ještě: Ono poněkud vybuzené zvukové „zap.-vyp.“ není jedinou názorností Rekonstrukce Dálkového výslechu. Úvodní díl začíná na můj vkus mírně polopatickým vpravením do toho, kým Václav Havel byl, ale uznávám, že on je dnes pro mnohé už jen „postavou z dějin“, což je asi nutné brát při koncipování pořadu v potaz. Režisérka Izabela Schenková mohla průvodce cyklem Miloslava Königa vést k méně deklamujícímu a „sekanému“ projevu; jsem fandou Königova herectví zejména v Divadle Na zábradlí, kde je v angažmá, ale při natáčení cyklu by jeho projevu bývalo slušelo, myslím, kdyby ve výrazu o něco méně hrál a posunul se k civilnímu projevu, který je slyšet v jeho bonusovém interview s Pavlem Kosatíkem, jež se scenáristou vedl v prostředí své domovské scény. Ale zase: Kosatík na totéž téma – Havel & Dálkový výslech – poskytl ten samý měsíc na téže stanici rozhovor Světlaně Witowské v pořadu Osobnost plus, nemohl tedy být k cyklu coby bonus připojen ten?

Možná se mýlím, ale tak jako Havel výsledný text Dálkového výslechu komprimoval, nemilosrdně dával pryč vše, co považoval za nadbytečné, což je v sérii rovněž zdůrazněno, obdobné kritérium mohla a měla uplatnit rozhlasová dramaturgie vůči výslednému tvaru. Pokud vezmeme šest dílů samotné série a čtyři bonusové rozhovory, leccos zazní opakovaně a v konečném účinku zbytněle. Nicméně tohle může být bezprostřední dojem, a to, co nyní mám za vadu na kráse, bude v budoucnu přehlédnuto coby věc zcela nepodstatná – důležité přece je, že na téma Dálkového výslechu stačily vzniknout soustředěné tři rozhovory s pamětníky – vždyť Vilému Prečanovi je třiadevadesát, Karlu Hvížďalovi pětaosmdesát a Anně Freimanové pětasedmdesát. U stého výročí V. H. by téměř jistě bylo nenapravitelně pozdě… A totéž se dá říct o sérii jako celku. Její dokumentární hodnota v budoucnu nevyšumí, to je fakt, který ani při veškeré kritičnosti nelze rozporovat. Díky za tu rekonstrukci.

Obálka prvního českého vydání Dálkového výslechu, který v prosinci 1989 vydal Melantrich; autorem obálky byl Joska Skalník. Repro: archiv ČT art