Cudlínovy „obyčejné“ fotografie Václava Havla a lidí kolem něho

Karel Cudlín (* 1960) fotografuje od svých středoškolských studií na pražském gymnáziu Na Pražačce. V osmdesátých letech vystudoval fotografii na FAMU a tehdy se již projevil jeho dokumentaristický talent, který od té doby nikdy nenechal usnout, natož uschnout. Cudlín pochopitelně zaznamenával kromě jiného události na přelomu let 1989/1990, které do pozice prezidenta československého státu katapultovaly Václava Havla. Posléze Havla x-krát fotografoval z profesionální povinnosti, neboť jako fotoreportér v devadesátých letech prošel Lidovými novinami, Respektem a agenturou ČTA, což byla dobová konkurence tradiční ČTK. V letech 1997–2003 pak byl jedním z oficiálních fotografů prezidenta Václava Havla; tehdy to bylo tak, že se při dokumentaci činnosti hlavy státu několik fotografů střídalo, každý měl svůj osobitý styl.

Z archivu svých havlovských snímků sestavil nyní Karel Cudlín kolekci Hrad H., která začíná mohutnými demonstracemi na konci roku 1989, kdy byla ohlášena kandidatura Václava Havla na prezidenta, a časově sahá až do dne pohřbu V. H. v roce 2011 (pietní akt je připomenut jedním velmi decentním snímkem). Cudlín, který poslední roky čile vystavuje a zhodnocuje své dlouhodobě vznikající cykly, instalaci v Leica Gallery zkušenou rukou rytmizuje, střídá formáty, celky a polocelky s detaily. Jediné, co bych skladbě vytknul, je stěna s velkou zvětšeninou Havlova výtečného reportážního portrétu, kolem níž jsou nalepeny kopie některých dopisů, které mu na Pražský hrad přicházely, když byl prezidentem. Tahle „epika“ více ruší, než ozvláštňuje, je doslovná – a to tím spíš, že povaha Cudlínových fotografií jde proti jakékoliv dekorativnosti a polopatičnosti. Zato mile specifickým exponátem je „tablo“ s rovnou stovkou drobných, pohlednicových fotografií, černobílých i barevných, prostých záznamů dokumentujících setkání a události spjaté s Havlovou osobností.

Praha, 1989. Z výstavy Hrad H. v Leica Gallery Prague, foto: Karel Cudlín

U vstupu do výstavy je na stěně také jedna kopie několikařádkového dopisu, ten však psal Václav Havel a přál v něm Cudlínovi, aby se zotavil z nemoci a operace. To již Havel nebyl prezidentem, fotografovi v listu vyká, ale z dopisu jsou patrné pozornost, starost, respekt. Cudlínovy fotografie s tím listem volně a nepřímo korespondují. Fotograf jej v prvních polistopadových letech pozoroval s nutnou, vynucenou distancí – jak mu to dovolovala pozice řadového fotoreportéra z médií. Ale i když později působil jako jeden z oficiálních Havlových fotografů, a bylo tomu tak až do roku 2003, kdy z prezidentské funkce nadobro odešel, jako kdyby hlavu státu nadále dokumentoval s jistým odstupem – nikoliv s pochybnostmi, nýbrž s pochopením a právě respektem. Cudlín zachovával pozorovatelskou plachost a „neviditelnost“; vnímal prostor, celek, v němž se Havel pohyboval, na některých snímcích fotograf zobrazuje politikovu ztracenost či osamělost v úřadu nebo vysilující nutnost hrát státnickou roli. Mimořádně výstižný je záběr z pražského Petřína (datovaný 2001), kdy Havel odpočívá na procházce obklopen osobními strážci.

Z oficiálních fotografů prezidenta Havla působí Cudlínovy záběry jako ty nejobyčejnější. Když někdejší disident vstoupil na Pražský hrad, byl zprvu takovým dokumentátorem Tomki Němec, který si dává záležet na precizní a dynamické kompozici, na sytém černobílém podání reprodukcí a zvětšenin; nadto byl Němec tenkrát svědkem  Havlova největšího „laufu“, kdy se události valily jedna přes druhou, prezident měl energii a udržoval až zběsilé pracovní tempo – a to vše se v Němcových snímcích odráží. Bohdan Holomíček byl dávný Havlův osobní přítel z disidentských časů, se specifickým fotografickým rukopisem, jenž měl formu deníku, je to fotograf obrazových poznámek a glos, těsného kontaktu. Jeho záznamy nikdy neměly podobu „standardní“ dokumentační činnosti. Angažování Jiřího Jírů coby také jednoho z hradních fotografů byl podle mě omyl, autor události zaznamenával obrazově tuctově, zato je vylepšoval hrou s barvami a kolorováním, jímala ho potřeba dělat „umčo“.

14. dalajláma a Václav Havel, Praha 2002. Z výstavy Hrad H. v Leica Gallery Prague. Foto: Karel Cudlín

Cudlínovy práce jsou na první pohled formálně nejméně nápadné, jejich tonalita není v ničem vychýlená, jde o záběry klidné, vizuálně čisté, někdy zdrženlivě psychologizující, někdy dokonce melancholické. A některé se netváří, že jsou něčím víc, než jsou – záznamem oficiálního ceremoniálu a okamžiku. Karel Cudlín v dlouhodobých cyklech nikdy nejde pod určitý svůj standard, nikdy autorsky nezapře sám sebe. Jeho kolekce Hrad H. je v nejlepším slova smyslu civilní a služebná.