Dokument o tom, kterak se odvíjely osudy prvního filmového kouzelníka

Georges Méliès (1861-1938) začínal jako pouťový eskamotér. Předváděl na jevišti kouzelnické výstupy, promýšlel nejrůznější iluzionistické triky, konstruoval mechanismy automatů, které někdy připomínaly umělou bytost podobnou člověku s nasazenou obličejovou maskou (tehdy ještě nebyl znám český termín „robot“). Zřejmě by zapadl, prostě považován za obratného komedianta, kdyby jej nezaujaly první pohyblivé obrázky, předváděné koncem roku 1895 bratry Lumièrovými. Záhy zkoušel natáčet své první filmy.

Georges Méliès, foto: Lobster Films/archiv ČT

Čas průkopníků

Snímek Georges Méliès, filmový čaroděj obsahuje množství cenných obrazových materiálů, především ukázky z několika příznačných filmů, které v průběhu necelých dvou desetiletí Méliès natočil. Odborníci v portrétu, jejž režíroval Eric Lange (neplést se stejnojmenným americkým hercem!), objasňují Mélièsovy osudy, ale především jeho význam ve své době. Nechybí svědectví samotného Mélièse zaznamenaná v posledních letech jeho života. Atraktivní jsou výpovědi dnešních filmařů, kteří mu vzdávají hold – Michela Gondryho, podepsaného pod řadou fantaskních výbojů (mj. Nauka o snech), či Cosy-Gavrase, uznávaného klasika politicky zacílených výpovědí (mj. Doznání, Nezvěstný).

Nápaditě je přiblížena atmosféra Paříže přelomu 19. a 20. století. Zářila bezpočtem světel a atrakcí v šantánech, divadlech a podobných podnicích. Užaslí návštěvníci viděli první pokusy s rozpohybováním kreslených obrázků, všeuměl Thomas Alva Edison nabízel své kinetoskopy: divák musel vhodit drobnou minci a přiložit oko ke kukátku, aby sledoval nějaký jednoduchý děj. Avšak teprve bratři Lumièrové prosadili kolektivní sledování pohyblivých obrázků v kinech.

Dokument postihuje Mélièsovu tvůrčí dráhu od ryze jevištních výjevů k natáčení v ateliéru – tedy v rozměrné, prosklené, a tudíž prosluněné stavbě, v níž ovšem tvůrce zachovává divadelní scénografii (snadno postřehneme pohyby kulis). Francouzský průkopník jednotlivé výjevy zatím jen mechanicky řadil jeden za druhým, ještě neznal princip střihu ani různé velikosti záběrů. Avšak příběhy obohacoval trikovými vymoženostmi. Nejprve používal ty, jež se mu osvědčily na jevišti, ovšem postupně objevoval možnosti kamery. Mezi nejjednodušší patří zastavení přístroje a výměna herců – tím nastává jakoby zázračné mizení či proměna postav. Ohromoval výbuchy a kouřovými efekty, v nichž postavy mizí nebo se v nich objevují.

Dohledávání pokladů

Náměty Méliès čerpal z rozličných zdrojů. Adaptoval literární předlohy, rekonstruoval skutečné události, ale nejčastěji si vybíral pohádkové nebo mysteriózní zápletky. Mezi oblíbené látky patřila fantaskní putování včetně výprav do kosmu – do filmových dějin vstoupila Cesta na Měsíc (1902). Během své aktivní činnosti Méliès natočil přes pět stovek filmů, zpravidla s délkou mezi deseti a patnácti minutami. Když ve svém podnikání posléze zkrachoval, ze zoufalství všechna svá díla spálil, což je ostatně první informace, která ve filmu zazní. Později své osudové rozhodnutí hořce komentoval: „Neměl jsem místnost, kde bych mohl skladovat stovky filmových negativů. Ve chvíli hněvu a zoufalství jsem nařídil, aby je zničili.“

Teprve pak ve zde popisovaném dokumentárním portrétu následuje zjišťování, co všechno onomu osudnému rozhodnutí předcházelo, i co následovalo. Méliès příliš pozdě zjistil, že se proměnily vkus i očekávání publika, že jeho příběhy přestávají být přitažlivé, že jsou vnímány coby zastaralé a směšné. Přitom byly docela nákladné – musel zaměstnávat spoustu šikovných dívek, které ručně obarvovaly každé políčko filmů, aby při promítání hýřily barvami. Podněty, s nimiž přicházeli průbojní filmaři v Evropě i Americe, Mélièse míjely, zůstával věrný teatrálně naivistickému stylu, jímž se proslavil. A také vyrostly první filmové společnosti, disponující daleko většími finančními prostředky.

Až po Mélièsově smrti se ve Francii i v USA začaly vynořovat dávno zašlé poklady, avšak nastaly problémy s promítnutím stařičkých filmových pásů – projekční přístroje se totiž změnily. Navíc hrozilo, že stařičký materiál, dochovaný na prudce hořlavém celuloidovém podkladu, se chemicky rozpadne dříve, že bude zachráněn. Špičkoví specialisté měli plné ruce práce.

Této záslužné činnosti, napínavé jak detektivní pátrání, je věnována druhá polovina dokumentu. Odehrává se hlavně ve Spojených státech (kde do roku 1911 neexistovala autorská práva, která by chránila Mélièsovy snímky před nekalým kopírováním a uváděním). Poklady byly zejména nalezeny Knihovně Kongresu, kam doputovaly po neuvěřitelně spletitých cestách. Objasní se rovněž úloha téměř neznámého Mélièsova bratra Gastona, který měl právě v USA zastupovat a chránit jeho zájmy.

Zbývá doplnit, že Méliès se stal jednou z hlavních postav ve Scorseseho hraném filmu Hugo a jeho velký objev (2011), nyní dostupném na řadě streamovacích platforem. Ztělesnil jej Ben Kingsley.

Plakát k filmu Georges Méliès, filmový čaroděj, foto: Lobster Films/archiv ČT