Drama Kristoffera Borgliho se ptá, jak dobře známe člověka, jemuž slibujeme zbytek života

S Charliem (Robert Pattinson) se setkáváme v momentě, kdy si připravuje svatební řeč. Vzpomíná v ní na první setkání s Emmou (Zendaya), které jako by vypadlo ze stránek romantických časopisů. Vše, co z jejich vztahu vidíme, se skládá z podobně idylického kýče; zatímco Charlie přemýšlí, zda do přípitku zahrnout i narážku na společný intimní život, Emma na srazu s kamarádkami přiznává, že Charlie je její první životní láska. Do svatby a následného „žili spolu šťastně až na věky“ zbývá pár dní.

Během srazu s přáteli Rachel a Mikem (Alana Haim a Mamoudou Athie) se na degustačním menu objeví kromě vína a jídla jedna nepříjemná otázka. Všichni zúčastnění se v rámci nevinné hry postupně svěřují s nejhorším činem, jehož se kdy dopustili. Rachel zmiňuje krutost z dětství, Mike incident z minulého vztahu a Charlie se zdráhavě přiznává ke kyberšikaně spolužáka. Poslední přichází na řadu Emma. Po nátlaku sdílí střípek z vlastní minulosti, jenž hravou atmosféru u stolu okamžitě usmrtí.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Dny předsvatební selanky se mění v podezření, výčitky a pochyby. Drobnosti, jako je příprava snídaně nebo křik na nezodpovědného řidiče, se v Charlieho mysli mění v signály Emminy skryté agrese. A výběr svatebních květin a společné fotografování představuje po boku ženy, kterou jako by hrdina najednou vůbec neznal, hororový zážitek.

Příliš zavedený postup

Snímky norského filmaře Kristoffera Borgliho (* 1985) se opírají o zápletky s výrazně satirickým náhledem. Černá komedie Je mi ze sebe špatně (2022) reflektuje společenskou sebestřednost skrze příběh mladého páru soutěžícího o to, kdo na sebe strhne větší pozornost. Ženská hrdinka pomyslně vítězí v momentě, kdy pomocí léků s vážnými vedlejšími účinky předstírá nevysvětlitelnou chorobu. Ambicióznější To se mi snad zdá (2023) sleduje protagonistu v podání Nicolase Cage, jenž se začne objevovat ve snech lidí po celém světě a ze dne na den se kvůli tomu stane celebritou. Jenže fascinace ústředním motivem v obou Borgliho celovečerních dramatech vede k tomu, že tvůrce v závěru svých děl nedokáže srozumitelně sdělit, co se vlastně snaží předat.

Zendaya v roli Emmy, která se vdává. Jaká je ale její minulost? Foto: © A24

Borgliho novinka v tom do jisté míry pokračuje. Expozice příběhu jasně vede k fatálnímu momentu svěřování. Následuje zvrat a jeho bezprostřední důsledky. Jenže potom Borgli opět tápe, jak s tím vším naložit. Roztěkanost vyprávění nadto zesilují konflikty, které se okolo velkého dne odehrávají. Zdlouhavé scény se svatební fotografkou nebo úmorně doslovná epizoda s objednanou dj-kou sice vyprávění odlehčují, jenže ve výsledku připomínají pasáže z průměrného sitcomu.

Drama je nicméně oproti režisérově předchozí tvorbě výrazněji zacíleno na prožívání postav a důsledněji zakotveno v současné společenské realitě, takže vyústění nepůsobí tak rozpačitě jako u předchozích titulů.

Kontroverze bez odpovědí

Kristoffer Borgli zde poprvé do svého díla explicitně vnáší politické téma: současné klima v USA. V Dramatu otevírá fenomén školních střeleb, jehož se Emmino tajemství dotýká. Námětem jde o tenký led, ostatně proti filmu se ještě před distribuční premiérou ohradili rodiče několika obětí obdobného násilí. Tom Mauser, jehož syn Daniel byl jedním ze třinácti studentů zabitých při střelbě na střední škole v Coloradu v roce 1999, uvedl, že považuje zobrazení tématu pro romantickou komedii za „odporné“. Obsazení populární herečky pak podle Mausera „zlidšťuje“ pachatele takového násilí a „normalizuje“ střelby.

Pouhá práce s násilným motivem (ten se však na plátně neobjevuje) patologický fenomén nepodporuje, stejně tak nelze mluvit o bagatelizaci. Borgli zápletku nevyužívá coby gag či nástroj šoku, nýbrž nástin společenského i osobního traumatu. Obsazení slavné herečky samo o sobě nedělá ze střelců sympatičtější osoby, pro něž máme mít pochopení. Snímek ukazuje tuto formu násilí jako komplexnější problém než pouhé izolované případy psychicky nemocných jedinců, které dokážeme identifikovat na první pohled.

Zendaya ve filmu Drama, foto: © A24

Otázkou spíše zůstává, zda snímek výběr právě téhle „nejhorší věci, co kdy, kdo udělal“ dostatečně obhajuje. A zde se nachází zádrhel: film neposkytuje dostatečný psychologický či společenský rámec, motiv zde funguje spíše jako třaskavý spouštěč ústředního konfliktu. Skoro by se dalo říct, že s několika úpravami by film fungoval velmi podobně, i pokud by Emminým tajemstvím bylo cokoliv jiného.

Až příliš dokonalý pár

Stejně tak lze některé z výtek adresovat Borgliho práci s herci a s postavami, byť obavy z „humanizace“ zrůdnosti považuji za liché. Zendaya působí v roli Emmy možná až příliš zranitelně na to, aby k ní divák dokázal cítit tytéž rozporuplné pocity jako její snoubenec. Cosi skutečně znepokojivého, co dospělé představitelce Emmy chybí, na plátno nicméně přidává Jordyn Curet v roli téže postavy coby patnáctileté dívky.

A ještě něco: Vztah Emmy a Charlieho, představený prakticky pouze prostřednictvím dlouhé úvodní montáže, vytváří spíše dojem plakátové romance dvou atraktivních lidí. Borglimu se nedaří vykreslit, co přesně se jednomu na druhém skutečně líbí a v čem je jejich spojení speciální. Jako mnohem zajímavější pár tak paradoxně i na malém prostoru působí Rachel a Mike.

Robert Pattinson a Zendaya ve filmu Drama, foto: © A24

Borgli tyto „slepé skvrny“ částečně skrývá pečlivou formální stránkou. Zvláště působivá je sugestivní hudba Daniela Pembertona a práce se zvukem, jenž klade důraz mimo jiné na Emminu sluchovou vadu. Střih do situací funkčně vnáší okamžiky humoru a trapnosti a navazuje tím na Borgliho starší tvorbu, především mockumenty nebo krátký hudební film Is this the worst date ever?. Pro Drama norský tvůrce nepřizval ke spolupráci kameramana Benjaminem Loeba (jako tomu bylo u předchozích dvou celovečerních filmů), nýbrž Arseniho Khachaturana a zvolili natáčení na 35 milimetrový materiál. Saturovanou estetiku Borgliho předešlých děl tak nahradil daleko civilnější styl, jenž konvenuje dramatu o vnitřním rozporu.

Drama nelze považovat za konvenční romantickou komedii. Borgliho pojetí milostných citů zřetelně odráží chaotickou dobu, v níž samotná existence lásky přestává stačit. Snímek skrze nepříjemné otázky zkoumá, zda láska může být nekonečná, respektive, co následuje po jejím vyčerpání. Zároveň ukazuje, že ve střetu s realitou může tento něžný cit nabývat mnohem temnějších podob.

Plakát k filmu, zdroj: Vertical Entertainment