Drama závislé Emmy. Plzeňská inscenace nabízí silné téma, skvělý herecký výkon i spád

Česká premiéra Macmillanova dramatu se odehrála předloni v Klicperově divadle v Hradci Králové v režii Pavla Kheka. V roce 2018 byla v Plzni na festivalu Divadlo k vidění inscenace Mariana Amslera, který hru nazkoušel se souborem Divadla Andreja Bagara v Nitře. Tato inscenace mi utkvěla v paměti, o to zajímavější mi přijde srovnání s nynějším režijním výkladem Josefa Kačmarčíka v Tylově divadle.

Amslerova inscenace se odehrávala na monumentální vykachličkované scéně (navrhl ji Juraj Kuchárek) a celková koncepce odpovídala velkému jevišti: Odvíjely se tu scény večírků, drogových halucinací Emmy, vše bylo efektní a sugestivní. To Josef Kačmarčík přistoupil k inscenaci textu Lidé, místa, věci jinak. K dispozici dostal prostor Malé scény DJKT, jež ovšem ve skutečnosti není o nic menší než většina pražských činoherních divadel. Scénograf Ján Tereba uzavřel diváky do čtvercového prostoru ohraničeného bílými plachtovými stěnami, pouze v rozích jsou čtyři východy, označené jako únikové. Podlahu pokrývá bílý baletizol a diváci při příchodu vyfasují nemocniční návleky na boty, prostor věrně evokuje léčebnu. (Ještě že už nejsou povinné roušky!) Kromě barelu na pitnou vodu tvoří veškerý mobiliář bílé skládací židle, na těch také po obvodu sedí diváci, stejně jako v čekárně. Hraje se jen pro asi osm desítek návštěvníků, kteří si po celou dobu představení, většinou za plného světla, zřetelně vidí do tváří.

Troufám si předpovídat, že role Emmy se pro Kláru Kuchinkovou může stát přelomovou. Úloha emočně nestabilní alkoholově závislé herečky patří k těm hodně obtížným a třeba Denise Dough, představitelka Emy v prvním provedení hry v londýnském Národním divadle, za ni získala řadu nominací a cen. Macmillan dopodrobna líčí charakter hlavní hrdinky, její proměnu a cestu za poznáním sebe sama. Důvody její závislosti odkrývá jen velmi pozvolna a nikoliv jednoznačně.

Autor využil paralelu mezi problematickou povahou Emmy a postavou Niny Zarečné z Čechovova Racka, jejímž monologem hra začíná. Emma neustále obelhává sama sebe i okolí; nikdy není sama sebou, nepřetržitě hraje a hraje si na některou ze svých postav, schovává se za ně. Zároveň se cítí být nadřazená a chytřejší než všichni ostatní – má za to, že nejsou hodni jí nějakým způsobem pomoci. Emma totiž nesporně je vůdčí osobnost, má charisma a po příchodu do léčebny na sebe strhne pozornost. A tak jí ostatní klienti, ovšem až na feťáka a čistě náhodou znalce divadla Marka, nacvičené monology takzvaně spolknou i s navijákem.

Postupná proměna charakteru, momenty abstinenčních halucinací, vzteku, odevzdání, pokorného návratu k rodičům, v tom všem Klára Kuchinková výborně obstojí. Role je to náročná i po fyzické stránce (ve scénách z divokých večírků nebo abstinenčního zmítání), navíc v prostoru, v němž se herečka musí divákům vyhýbat takřka na milimetry. Díky tomuto těsnému kontaktu je možné nablízko sledovat i Kuchinkové výraz ve tváři, a aby toho sebeodhalování nebylo málo, na plachtách nad diváky se odvíjejí projekce s předtočenými detaily hereččiny tváře v nejrůznějších grimasách.

Jana Kubátová a Klára Kuchinková v inscenaci hry Duncana Macmillana Lidé, místa, věci v plzeňském Divadle J. K. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Jana Kubátová se ujala trojrole lékařky, terapeutky a Emminy matky. (Bylo to záměrem autora: V textu Emma několikrát říká lékařce, že vypadá jako její matka.) K uvěřitelné proměně přitom herečce stačí pouhé rozpuštění vlasů, ani nemusí měnit kostým. Rovněž Martin Stránský prochází během inscenace proměnou: V první půli ztvárňuje nemocničního zřízence a bývalého alkoholika Fostera, ve druhé pak Emmina otce, přičemž jeho monolog patří k silným momentům inscenace.

Málo prostoru mají postavy dalších klientů léčebny. Jsou figurkami, jež se mihnou ve scénách skupinové terapie, vlastně prochází kolem Emmy a spíše dávají vyniknout její vůdčí osobnosti. Výjimku tvoří Mark v procítěném podání Matyáše Darnadyho, ten se snaží k Emmě dostat blíž a prolomit slupku jejího charakteru.

Výzvou pro režiséra Lidí, míst, věcí je pojetí Emminých halucinací a jejího znásobeného ega. (Ve zmiňované Amslerově inscenaci Emmu pronásledovalo v některých scénách asi deset na vlas podobných dívek.) Trojice hereček se zde vrhá na hlavní aktérku ve stejném kostýmu Niny Zarečné, který měla Emma v úvodní scéně hry. Výtvarník Ján Tereba navrhl mix jakéhosi klasického Čechovovského kostýmu, tedy drdolu a dlouhé sukně, a úboru zdravotní sestry. Jiný, podobně oděný přelud, se ukrývá v masce racka. Až příliš sugestivní, na hraně trapnosti, mi přišly chiméry zdravotních sestřiček (Denisa Cupáková a Eliška Vocelová), útočící na Emmu obřími injekčními stříkačkami.

Inscenace Lidé, místa, věci na Malé scéně DJTK nabízí silné téma, některé skvělé herecké výkony, zároveň není zbytečně zatěžkaná, má tragikomický charakter a spád. Dobré předpoklady k úspěchu.