Dumasovi mušketýři a jiné bytosti vpadli do Stavovského divadla a probouzejí fantazii

Chlapec pokládá školní batoh na psací stůl, nekonečně dlouho vyndává učebnice kupící se do vysokých hromad. V jednoduché scéně se tím jasně nastolí výchozí situace. Rozbíjí ji příchod mušketýrů ze známého Dumasova románu. Jízda na koni, šerm, ostré konverzace. Akce vytrhující ze šedi každodennosti nebo spíše obraz toho, že naše každodennost nemusí být vyvedena v monotónně kladených barvách.

Téma titulu Tři mušketýři a já nesou čtyři postavy. Malý chlapec v roli zaujatého pozorovatele, který je na jevišti téměř po celý čas inscenace. Veronika Lazorčáková vykresluje postavu babičky v přiměřeném nadhledu – ráznou dikcí modeluje svérázný charakter postavy, v tělové proměně je konzistentní. Dokáže výrazem i energií naplnit prázdný a rozsáhlý prostor scény. Mezi rodiči v podání Markéty Děrgelové a Filipa Kaňkovského panuje jiskřivá energie odrážející rutinní manželský vztah, avšak neztrácející romantickou laskavou podstatu. Právě otec s matkou představují onen dospělácký svět, z něhož se časem a povinnostmi vytratila jiskra, volnost, nevšední nápad, překvapení.

Pavel Neškudla (Mušketýr), Filip Březina (Mušketýr), Igor Orozovič (Mušketýr), Zdeněk Piškula (Mušketýr) v inscenaci pražského Národní divadla Tři mušketýři a já, foto: ND – Patrik Borecký

Významnou součástí inscenace jsou loutkovodiči, tanečníci, akrobati. Početný ansámbl zajišťující pod velením babičky pro vnuka nádherný svět fantazie s loutkami koní, na nichž se utká d’Artagnan (Zdeněk Piškula) s Gardistou (Michal Režný), nebo třeba svítící ryby plující v moři. Přiznaní loutkoherci a loutkoherečky a i další sboristé v jednotlivých obrazech vtipně rozžívají mumraj a představují i tvůrčí komentář – podněcovat, nabízet a tvořit svět fantazie pro ty nejmenší může být někdy pěkná fuška, ale stojí to za to. Tuto zprávu doslovuje scéna s „monstrózní” narozeninovou oslavou křičící všemi barvami a kýčem. Chlapcův pohled zajiskří, když babička zalistuje v prvních stránkách narozeninového dárku.

Tvůrčímu týmu se podařila inscenace vyvážená v tom smyslu, že propojuje akce atraktivní pro dětské publikum a vtipné dialogy uspokojující doprovod dospělých. Myslím, že doporučený věk 10+ je přiměřený a opravdu bych v tomto tvůrce následovala. Tempo inscenace je totiž v určitých pasážích postaveno na slově pronášeném v téměř žádné dekoraci, což i pro část diváctva 10+ může být vnímáno jako určitá absence jevištních impulsů. A závěr působí zdlouhavě, protože zápletka a téma jsou zřejmé poměrně brzy.

Inscenace Tři mušketýři a já stojí na jednoduchém principu vyprávění i na jednoduchém sdělení, které je v dnešní době stále těžší naplňovat. Ale právě proto se zastavme, nechme se strhnout třeba příběhem mušketýrů nebo dobrodružnou výpravou 20 000 mil pod moře a hýčkejme svou představivost, a hlavně v tom povzbuzujme ty nejmladší.

Zdeněk Piškula (Mušketýr), Michal Režný (Gardista) v inscenaci pražského Národní divadla Tři mušketýři a já, foto: ND – Patrik Borecký

Jméno Dmitrije Krymova (* 1954), hlavního tvůrce večera, tady zatím bylo pouze zmíněno v samém úvodu, mezi řečí. Proto je třeba dodat, že jde o významného ruského výtvarníka, scénografa a režiséra, který v Rusku získal řadu uměleckých cen, ovšem zároveň jasně projevoval své občanské postoje. V roce 2014 podepsal dopis odsuzující anexi Krymu. O čtyři roky později byl z politických důvodů vypuzen z Moskevské školy dramatického umění. V zimě 2022 odjel do Filadelfie režírovat Višňový sad. Mezitím Rusko napadlo Ukrajinu, což Krymov odsoudil a rozhodl se do rodné země nevrátit. Jeho „přístavem“ se stal New York. Takže spolupráce Národního divadla s Dmitrijem Krymovem je vedle toho, že přizvala umělce světového formátu, rovněž dobrým společensko-politickým aktem.