„Nedávno jsem se bavil s jedním Švédem a říkám mu, že dělám písničky a že jedna se jmenuje Gramatika švédštiny. Vytřeštil na mě oči a zeptal se, jestli český indie kapely fakt píšou písničky o gramatice švédského jazyka. Řekl jsem, že jasně. Ale tahle písnička je prostě o lásce. Jako všechny ostatní,“ prohlásil frontman kapely Dominik Zezula před čtyřmi lety na koncertu post-hudby. Od té doby se leccos změnilo: Písničky to už nejsou jen o lásce, která se nedaří, což bylo stěžejní téma alba Není se na co těšit z roku 2019. Deska, která vyšla o dva roky později, zaznamenávala Svět na konci roku nula, tedy pandemické bezčasí, které všechny obklopovalo. Ani v jednom songu se přitom neobjevila slova, která tehdejšímu společenskému prostoru dominovala – pandemie nebo koronavirus. Přesto se podařilo vytvořit trefný hudební deník doby.

Song Do práce přes Nuselák, z práce přes Nuselák z desky Svět na konci roku nula z roku 2021, zdroj: YouTube

Letos v únoru post-hudba vydala desku My všichni tady a teď. I když ještě před pandemií měli Dominik Zezula a Tomáš Havlen chuť vydat konečně optimistické písně, společenská situace tomu zkrátka nepřála. A protože jsou texty tohoto klubového dua vždy věrné časoprostoru, v němž vznikají, ani novinka v kontextu současné situace optimisticky nevyznívá. Je to generační zpověď, s níž není obtížné se ztotožnit. Podle Tomáše Havlena se tak děje i díky tomu, že jejich songy nejsou nutně veselé. „Skládat veselé písničky je jednak náročnější a jednak nevděčnější. Hůř se to dělá a míň lidí to chce poslouchat. Pozitivní pocity totiž člověk nemá vždycky potřebu sdílet, protože v danou chvíli nepotřebuje pomoc. Může být v klidu, sám se sebou, nepotřebuje terapii – což umění je a pro spoustu lidí vždycky bylo,“ přikyvuje Dominik, když se scházíme u Tomáše Havlena ve studiu ve Vršovicích.

Cover nejnovějšího alba my všichni tady a teď, foto: Štěpán Svoboda

A tak post-hudba upozorňuje na environmentální krizi, hořící svět. Vynáší palčivý rozsudek pro příští generace. Loučí se s mladickou bezstarostností a namísto ní rozebírá kariérní posun, život na full-time. „Je to výpověď lidí, kteří už jsou moc starý a unavený na to, aby v sobě měli takový ten autentický vztek. Tom má děti, mě bolí záda, nevím, jak bych přežil týden někde na blokádě, když se už nevyspím ani na normální matraci,“ přepočítává Zezula. Oba si tak uvědomují, že s problémy, které na desce popisují, sami příliš nezmůžou. „Měli bychom být ta generace, která začíná ovládat věci, ale systém je nastavený tak, že to je jistý druh privilegia. My ho nemáme a nikdy ani mít nebudeme.“

Song FOMO z desky my všichni tady a teď z roku 2023, zdroj: YouTube

Jednota ze dvou polovin

Texty píše Dominik Zezula, ale i Tomáš Havlen, který obstarává hudební produkci, se s tématy písní čím dál tím víc ztotožňuje. Dominik dříve čekal, až na něj sedne múza, vepisoval do textů velice osobní zkušenosti. To se změnilo. Témata se zobecnila, na múzu se nečeká, oba si dopředu ujasní, co chtějí sdělit, a začnou tvořit. „Dřív jsme chtěli něco hrozně říct, ale nevěděli jsme jak. Až na Artefaktech (EP vydané roku 2013, pozn. red.) jsme se začali učit, jak se to dělá,“ popisuje 34letý songwriter Zezula. Ubylo metafor a lyriky. „Některým textům zpětně ani sám nerozumím, nevím, co jsem tím chtěl říct, ale ve dvaceti jsem si myslel, jak je to hrozně hluboké,“ směje se Dominik. Vzpomíná při tom na první song, který jako post-hudba vytvořili, i když na žádném nosiči nikdy nevyšel. Jmenoval se Mrtvý pes. Dnes je z něj už jen těžko dohledatelné srandovní video na Facebooku. Jejich nové songy jsou rafinované právě svou jednoduchostí a přímostí, protkané citacemi jiných kapel (například rapera Bonuse nebo kapely Ememvoodoopöká) i odkazy na historické sportovní události.

Song Häkkinen a Frentzen z alba Není se na co těšit (2019), zdroj: YouTube

Dominik Zezula a Tomáš Havlen se potkali před lety na koncertě kapely Priessnitz v Lázních Bohdaneč. Hned je spojil obdobný hudební vkus. A okamžitě se domluvili, že spolu začnou hrát. První EP vyšlo už v roce 2011. K albovému debutu však došli až o osm let později. Mezitím se každý věnoval vlastním projektům – Dominik vydal tři desky s kapelou Děti mezi reprákama, do nichž vtělil svoji oblibu folku, ryzího písničkářství a pobroukávání s kytarou nebo klavírem. S chytlavým projektem Ministerstvo popu se vydal na Třídní sraz (2018) a s kapelou Yöllä prozkoumal možnosti noisu. K tomu v roce 2017 vydal sbírku poezie Hory jsou daleko ale my jsme tady. Tomáš Havlen zase založil label Bad Names, jako producent spolupracoval například s Cold Cold Nights, Katarzií, Lukasem Landou nebo projektem Zvíře jménem podzim. Pod pseudonymem Spomenik publikoval EP Contingency, které naznačilo příští směřování jeho soundu.

Song Contingency producenta Tomáše Havlena aka Spomenika, zdroj: YouTube

Právě ono mezidobí bylo pro post-hudbu paradoxně klíčové. Když se před nějakými deseti lety vydal každý svou cestou, nikdo je pořádně neznal, na koncerty chodilo pár lidí. Ale zároveň si začali budovat jméno. Dominik Zezula byl v roce 2015 s kapelou Děti mezi reprákama nominován v kategorii objev hudební ceny Vinyla. O rok později použil režisér Adam Sedlák song post-hudby Přístavy v závěrečných titulcích seriálu Semestr. Když se tak post-hudba dala po letech opět dohromady, jejich výchozí pozice byla najednou jiná. Na české alternativní scéně se stali jedním z nejvýraznějších hráčů.

Song Sfinga a Málek z alba Prázdniny Dětí mezi reprákama, zdroj: YouTube

Už dávno neplatí, tak jako na začátku jejich spolupráce, že by je pojil týž podobný hudební vkus, dnes se v něm rozcházejí a právě i to se do jejich hudby propisuje. Dominik vychází z folku, country, metalových žánrů, má rád rockovou písničku s refrénem. „To já nenávidím,“ směje se Tomáš, který se našel v rapu, discu, RnB nebo hyperpopu. V post-hudbě se tak mixují oba inspirační zdroje. Jak říká i Tomáš Havlen: „Nejsilnější stránkou post-hudby jsme my dva a naše rozdílnost. Každý do věci přicházíme s jiným pohledem. Tření mezi námi je to, co dělá post-hudbu.“