Film o jednom triumfu StB. Zničené životy, naivita zaslepených, viníci vyvázli bez trestu

Dušan Trančík (* 1946) se za normalizace prosadil především jako režisér hraných filmů určených pro kina, avšak svůj poslední projekt tohoto druhu (Keď hviezdy boli červené) natočil v roce 1990. Poté se věnoval především dokumentární tvorbě. Soustředil se na některé mezníky novodobých dějin: Tisovy stíny se vracejí k soudnímu procesu s tímto politikem, Hodina dějepisu zkoumá slovensko-maďarské vztahy na příkladu konfliktně vnímané Trianonské smlouvy, která po první světové válce určila hranice mezi oběma státy. A již před bezmála dvaceti lety ve snímku Optimista (2006), vyprávějícím osudy zakladatele lázní v Piešťanech, si zkusil formu dokudramatu, které slučuje dokumentární vyprávění s doprovodnými hranými pasážemi.

Obě tyto roviny naplňuje i Trančíkův nový snímek Akce Monaco. Režisér se tu obrací k událostem propuknuvším záhy po převzetí moci komunisty – počátkem padesátých let. Akce Monaco se totiž nazývala mimořádně úspěšná provokace Státní bezpečnosti, která přiměla neúspěšné útěkáře spojené s francouzským konzulátem, aby vstoupili do jejích služeb. Předávali odtud důvěrné informace i dokumenty, dokládající, že tamní konzul Etienne Manac’h (nezvyklou podobu příjmení vysvětluje jeho bretoňský původ) se provinil už tím, že zájemcům vydával příslušná povolení pro pobyt ve Francii. StB z případu vyrobila špionážní aféru, která semlela množství lidí – včetně dvou odsouzených k smrti. Závěrečné titulky informují, že nikdo z postižených se nedožil rehabilitace a nikdo z viníků nebyl nikdy potrestán.

Dušan Trančík (* 1946) se rozhodl původně televizní projekt uvést na plátna kin, takže jej natáhl na šedesát minut, aby formálně získal celovečerní rozměr. Zřejmě proto došlo k dramatické nevyváženosti: úvodní část, seznamující především s Manac‘hovými předchozími osudy i názory, se do značné míry osamostatňuje. Skrze nynější, barevně natočené výpovědi jeho (dnes již zestárlé) dcery Bérénice i prostřednictvím doprovodného komentáře zaznějí slova o výrazném levicovém smýšlení, ovládajícím značnou část tehdejší (nejen) francouzské společnosti, či přinejmenším její vzdělanecké části.

Sám Manac’h (1910–1992), jenž za druhé světové války působil v odboji, byl několik let členem francouzské komunistické strany; věřil, že Sovětský svaz a s ním spojené síly zajistí jak mír, tak větší sociální spravedlnost, než která v evropských státech panovala před válkou. I po nuceném odchodu z Bratislavy (v únoru 1951 byl konzulát uzavřen) pracoval v diplomatických službách. Výmluvná je jeho zaslepenost: dcera Bérénice říká, že teprve československým politickým vězněm Arturem Londonem sepsaný a záhy proslulý dokumentární text Doznání (a podle něho natočené filmové drama) otci osvětlil mechanismus inscenovaných procesů, během nichž se obžalovaní přiznávali ke všemu, co se jim kladlo za vinu, jakkoliv to znělo nesmyslně.

Bérénice Manac’h ve filmu Akce Monaco, foto: CinemArt

Akce Monaco zdlouhavě osvětluje poměry panující na přelomu čtyřicátých a padesátých let, vypomáhá si jak vřazováním fotografií či záběry z někdejších filmových týdeníků a rovněž úryvky z hraných snímků (včetně Doznání), tak úvahami historiků zastupujících českou, slovenskou i francouzskou vědu. Padnou zmínky o zkázonosné účasti poradců ze Sovětského svazu. Jestliže tato rovina načrtává řekněme obecné společenské klima, přítomnost Manac‘hovy dcery zastupuje subjektivní vnímání událostí, umocněné přiblížením jejího dětského náhledu – svěřuje se, že nechápala, co se to děje a proč musí opustit dům a město, které považovala za stálý domov.

Samotné vylíčení zátahu proti odpůrcům režimu i konzulátu – vesměs vtěleného do hraných vsuvek domýšlejících možný průběh – se blíží pouhému přílepku, který měl jako názorný obrazový doprovod postihnout jeden konkrétní případ. Dosud publikované rozbory tohoto filmu se shodují v tom, že právě inscenované pasáže, pořízené černobíle, aby se přiblížily ostatním archivním materiálům, trpí všemi možnými klišé, když prvoplánově líčí lstivost, ale hlavně bezcitnost a osobnostní primitivitu estébáků (prolnutou i do výjevů hlučné zábavy nebo pojídání tlačenky rovnou z papíru).

Hrané partie ve filmu Akce Monaco, foto: CinemArt

Trančíkem inscenované výjevy jsou pojednány jako svého druhu oživlé ilustrace pomíjející vše, co bychom očekávali od plnohodnotného uměleckého díla – a jakýkoli pokus nějak je ozvláštnit, ať již humornou nadsázkou nebo poetizovanou snovostí, vycházejí vniveč. V rámci možností přibližují dilemata lidí, jejichž osudy zachycují – Václav Rašilov úspěšně přiblížil Manac’hovu vstřícnou, ale poněkud bezradnou osobnost, Radek Valenta ztělesnil roli Juraje Dlouhého, zaměstnaného na ambasádě, jenž sotva předvídal, že mu bude přisouzena úloha exemplárně potrestaného rozvratníka. V dalších rolích spatříme například Jiřího Ployhara, Jaroslava Sypala nebo Sylvii Krupanskou.

Akce Monaco, od níž existuje česká i slovenská verze, zachovává znění vlastní jednotlivým aktérům: tudíž francouzskou mluvu provázejí příslušné podtitulky. Snímek, jehož náklady přesáhly 400 tisíc euro, nejspíš narazí na omezený divácký zájem, ale jeho uvedení má svůj význam: poukazuje na svůdnost bipolárního vidění světa a hledání nepřátel, která se snadno zvrhne v teror. Ukazuje, že nejen lidé pracující v diplomacii podceňovali narůstající hrozby, věřili v samospasitelnost levicového smýšlení – a vzápětí je zaskočila brutalita stalinistického režimu. A přece ji byli ochotni považovat za tragickou odchylku ze správného směru… Právě v tom spatřuji varovné ponaučení.

Plakát k filmu Akce Monaco, repro: CinemArt